"Naučil jsem se hrát rock'n'roll, poněvadž jsem žil v zemi, odkud rock'n'roll pochází a blues zrovna tak. Žil jsem tam déle než tady, a navíc ve svých nejlepších letech," přiznává Erno Šedivý, bubeník mimořádné razance, který je stejně tak čítankovým pojmem v dějepisu českého bigbítu, jako aktuálním jménem na současné tuzemské i mezinárodní rockové a bluesové scéně. Po třech desítkách let se původně nedobrovolný světoběžník vrátil zpoza oceánu, aby se rovnýma nohama vrhnul do zdejšího rockového dění, ale zůstal přitom spjat i se scénou americkou. Nakonec, Erno sám dodává: "Nemám problém s tím, kamkoli jezdit a dělat tam hudbu. Teď ale především tady."
Psychedelie pionýrského bubínku
Chceme-li důvěryhodně vymalovat kulisy prvního dějství muzikantské dráhy Erna Šedivého, musíme se nejprve vydat na pražské Vinohrady raných šedesátých let. Musíme zamířit do ulic a náměstí druhdy elegantní prvorepublikové čtvrti, do přízemí domů s fasádami poněkud opršelými léty a vlažnou péčí OPBH. Ale ještě před tím se musíme zastavit v domácnosti Šedivých, kde Erno prochází svou první školou swingu a jazzu dík bezpočtu otcových vinylových desek.
"Říkal jsem jim heraklity. Byly to strašně tlusté vinylové desky, co se hrály na rychlost 78 a vážily metrák. Nevím, kde je otec sháněl, ale měl jich ohromnou spoustu, a já slýchal Franka Sinatru, Deana Martina, Billie Holidaye, Woodyho Hermana, Counta Basyeho a všechny tyhle lidi a pořád do něčeho mlátil, takže mi museli co chvíli brát z ruky i příbory."
S přibývajícími roky dospívání pak nemohl Erno nebýt zasažen hlasem doby, prvními pražskými rock'n'rollovými a beatovými kapelami.
"Když začal v Praze rock'n'roll, chodilo se na Karkulky, na Olympic, co se vlastně ještě nejmenoval Olympic, na Mefisto, na Sedláčka a hlavně na Mikiho Volka. A pak tu byla jedna kapela, která mě hodně brala, jmenovala se Hells Devils. Byla to v podstatě kapela Evžena Fialy, z které se postupně vyvinuli Matadors. Když jsem je viděl poprvé, řekl jem si: ,Proboha, do tohohle se musím dostat, jakýmkoliv způsobem. To je přesně ono!' A skutečně se mi to povedlo. Tak dlouho jsem opruzoval Fialu, až mě vzali jako rekvizitáře."
K téhle pozici dopomohl Ernovi i fakt, že prostřednictvím otce sehnal pro kapelu zkušebnu v agitačním středisku na Náměstí Míru. A byl to právě Tony Black z Hells Devils, který si všiml, jak přesně a rytmicky mlátí jejich rekvizitář do stolu v pauzách mezi sériemi, a obdaroval ho zbytky bicí soupravy. Ty Erno vlastnoručně opravil. Doplnil odcizeným pionýrským bubínkem z neméně pionýrského domu ve vinohradské Gröbovce, opravil šlapku od J. A. Pacáka a začal. Posbíranou soupravu pak pravidelně uváděl do chodu jak doma v Mánesově ulici, tak ve zkušebně své první kapely, kterou byla hala Leninova muzea s přihlížející bystou "velikána" revoluce. Přesně jako v okřídlené historce o prvním setkání Micka Jaggera a Keithe Richardse se seběhla další událost, která měla stěžejní význam pro Ernovu muzikantskou budoucnost. Kráčel tehdy s deskou Kinks v podpaždí od amerických příbuzných směrem k Tylovu náměstí. "Tam se tehdy v Praze scházel rock'n'roll. Chodili jsme do bufetu v Beránku na knedlíky s omáčkou a pár piveček na stojáka. Chodíval tam taky Fáfa Mašek, zpěvák skupiny Primitiv. Tenkrát na mě vytřeštil oči a povídá: ,Proboha, ty máš Kinks, mohl bych si je stočit?' Dělal jsem chvilku jakoby drahoty, ale potom jsem souhlasil. Postupně jsme si půjčili i další desky a spřátelili se."
Nastalé přátelství mělo záhy dostat další rozměr. A to ve chvíli, kdy Erno docela náhodou narazil na svého nového kamaráda a ostatní členy kapely před jejich zkušebnou v jiném vinohradském agitačním středisku, právě v okamžiku, kdy na zkoušku nedorazil jejich nespolehlivý bubeník.
",Hele, ty jsi přece taky bubeník, pojď si s námi zahrát. Máš u sebe paličky?' povídá mi Fáfa. Paličky jsem měl, nosil jsem vždycky tři v zadní kapse, dvě na hraní a jednu do zásoby, tak jsem šel."
Tak byl položen základ jedné z podstatných rockových kapel české historie. Její budoucnosti se manažersky záhy ujal Evžen Fiala, inicioval proměnu sestavy a názvu na The Primitives Group. Na pravidelných nedělních čajích v Praze Kbelích se The Primitives Group rychle stali kultovní formací své doby, a tam se také zrodil nápad pomalovat spícího Ivana Hajniše o přestávce rtěnkou. Nápad, který posléze přerostl v pravidelné zmalovávání celé kapely a v psychedelické happeningy, při kterých na diváky padaly sítě, létaly z jeviště syrové ryby a vůbec se dělo leccos. Erno Šedivý vstoupil na českou rockovou scénu dveřmi divoké rockové psychedelie.
Čas Kuřete v hodinkách
Je pochopitelné, že The Primitives Group neměla z hlediska oficiálních orgánů právě na růžích ustláno. Kapela se potýkala s bezpočtem zákazů, komplikací a problémů, což logicky postupně vedlo k únavě a jistému vnitřnímu rozkladu.
"Jednou po koncertě za mnou přišli Karel Kahovec a Přemek Černý a nabídli mi, jestli nechci jít hrát do Flamenga. Upřímně řečeno, měl jsem už dost toho věčného zavírání a zákazů, kapela už taky nebyla to, co předtím, a tak jsem šel. Bylo to někdy v září 1968, a v prosinci už jsme jeli na turné do Jugoslávie. Tam měli Flamengo hrozně rádi. Hráli jsme ve velkých halách a měli opravdu úspěch."
Erno Šedivý pak zůstal páteří Flamenga v jeho proměnlivých sestavách po celou dobu existence kapely včetně zrodu jednoho ze stěžejních alb české rockové muziky - Kuřete v hodinkách. "Vždycky jsem hrál v kapelách (a je to tak dodnes), které držely spolu tak nějak jako rodina. Ve Flamengu nastalo období, kdy kytarista Franta Francl přivedl zpěvačku Joan Duggan a začalo to být - oni dva a zbytek kapely. A to nebylo dobré. Franta s Joan pak odešli, Pavel Fořt dostal pod stromeček místo basy kytaru, nějakého gibsona, vzali jsme Gumu Kulhánka a dali dohromady základní čtyřku. Já se pak dozvěděl, že Vláďa Mišík je volný, zavolal jsem mu, jestli nechce jít zpívat do Flamenga, a on řekl - Jo, určitě se dohodnem. A přivedl s sebou z Ústí nad Labem saxofonistu Honzu Kubíka a bylo to pohromadě."
Skladby pozdější legendární desky byly vesměs pohromadě už před jejím zrodem a zněly především na zahraničních koncertech Flamenga s anglickými texty. Nutnost normalizační doby přetextovat je česky paradoxně dovedla kapelu k neopakovatelnému spojení s básníkem Josefem Kainarem, který tak uzavřel poetickou retrospektivou své celoživotní dílo. Zrod Kuřete v hodinkách je ovšem pro Erna Šedivého spojen ještě s jedním osudovým paradoxem. Na jaře v roce 1972 to byla právě skupinka jeho přátel, kteří sáhli v touze po útěku ze socialistického tábora k nepříliš chvályhodnému řešení, k únosu letadla. A Erno měl být původně na palubě s nimi. "Bylo to první den, kdy jsme začali s natáčením Kuřete v hodinkách. Kluci za mnou přišli do dejvického studia a ptali se - ,Jedeš, nebo nejedeš?' Bylo dost těžké se z toho vykroutit, ale vysvětlil jsem jim, že jsem přesvědčen, že tato deska, až se natočí, bude jedna z nejlepších, která v téhle zemi vznikla. A to se myslím naplnilo."
Do světa
Deska Kuře v hodinkách byla krom jiného i labutí písní Flamenga, přidušeného v té době už permanentními zákazy vystupování. O moc lépe se nevedlo ani jazzrockovému Energitu, kterým Erno krátce prošel v roce 1973, a to ho dovedlo v polovině roku k rozhodnutí zabalit kufry. "Myslel jsem si, že se mi podařilo utéct. Až po čase jsem zjistil, že mě v podstatě vykopli. Bylo nás víc, nechtěli nás tu, a tak nás vyšoupli. Přes Německo jsem odešel do Dánska, kde jsem měl v Kodani dívku. Hned, jak jsem přišel, začal jsem se živit muzikou. Hrál jsem s kapelou Made In Sweeden, s lidma z Burning Red Ivanhove, jezdil po Evropě. Pak jsem šel do Anglie. Tam jsem hrál s Johnny Mars Blues Bandem, s nímž jsem si zahrál i na festivalu v Reedingu. No a v Anglii jsem to zapíchl v roce 1974, odletěl do Ameriky, kde jsem byl nonstop až dosud. Jen v roce 1997 jsem tu byl na tři měsíce. Teď jsem tu jako na neurčito. Líbí se mi tady z toho důvodu, že je pořád co dělat. Druhá věc je, jak. Tady je hudební scéna pořád ještě boj o život. Ve Státech jsem se naučil, že hudebníci si velmi pomáhají. Tady si hudebníci velmi nepomáhají. Když si můžou udělat naschvál, tak ho radši udělají, než aby se koncentrovali na něco produktivního, užitečného."
Za tři desetiletí strávená za oceánem spolupracoval Erno Šedivý s řadou nejrůznějších muzikantů. V newyorských bluesových klubech hrával se svou kapelou Invisible Pedestrian, v Kalifornii zase spolupracoval s Dickem Wagnerem, Albertem Collinsem či rétorem nekonformního punku Jello Biafrou. Se svérázným písničkářem Jimem Čertem se spojil v alternativní zaoceánské kapele Life Afrer Life, docela nedávno pak vytvořil rytmický tandem s dalším českým muzikantským světoběžníkem, basistou Georgem Kozlem v mezinárodní bluesové formaci GK Brothers Blues Band s Ronem Mortlandem za sólovým mikrofonem. Tím se ovšem příběh Erno Šedivého dostává do dnů dnešních a příštích.
Dny dnešní a příští
Pokud se týká současných a příštích aktivit Erna Šedivého, je jich nemálo. Zmínění GK Brothers si po vydání alba Together a jarním turné dopřávají pauzu na neurčito. "Luboš Andršt i Jirka Kozel mají hodně dalších věcí, Jirka je navíc hlavně ve Švýcarsku, takže uvidíme. Možná se zase dáme dohromady."
Další mezinárodní formací je kapela Tarantula, kde vedle shodné rytmiky z GK Brothers působí bigbítový matador Petr Janda a živočišný frontman legendárních polských SBB Józef Skrzek. K vydání se chystá jak album svérázné americko-české formace Life After Life, tak album další Ernovy americké kapely Chernobyl High. "Označil bych jí asi za psychedelic punk." Na desce se bude podílet jako producent, vydavatel ale i jako speaker Jello Biafra. Dva další zajímavé projekty s Ernovou účastí se rodí na ryze české půdě. Úplnou novinkou je skupina Effect s Radimem Hladíkem a mladou generací výrazných muzikantů v čele s frontmanem Walk Choc Ice Honzou Křížkem. Na podzim koncertně debutovala kapela Los Losos (rovněž s Radimem Hladíkem, Ondřejem Hejmou, Frantou Kotvou a basistou Robley Evansem), která se v příštích měsících chystá nabídnout i albový debut. "Mám soustu motivů a rozdělaných skladeb ještě z Ameriky, na kterých teď pracujeme. Bylo by jich na tři desky. Uvidíme, co z nich uděláme, co použijeme, co ne. Jedno je Americe a myšlené americky. Má to smysl, protože je to zase trochu něco jiného. Je v tom to, co jsem se za třicet let života v Americe naučil a co teď můžeme společně zúročit."
Bubeník Jaroslav "Erno" Šedivý se narodil 15. října 1947 v Praze. Před svou emigrací v roce 1973 prošel legendárními formacemi The Primitives Group, Flamengo a Energit. Během třicetiletého pobytu v USA působil po boku řady osobností včetně Jello Biafry, hrál s nejrůznějšími kapelami jako Invisible Pedestrian, Life After Life apod. V současnosti je členem skupin Chernobyl High, Tarantula, GK Brothers Blues Band, Los Losos, a Effect...
Nástroje:
Bicí: Pearl (Custom Series) 20", 8", 10", 14"; Snare 14" Pearl Special Custom
Činely: Paiste 20" Ride Dimensions", Crash 16", 14", Hihat 13" - Atlas Series
Hardware: Pearl
