Asi byste marně hledali jiného zpěváka, který během posledního zhruba tuctu let prošel tak zásadními stylovými metamorfózami při současném zachování přesvědčivosti prožitku a hloubky ponoru, jako Dan Bárta. Od streetrockera a expresivního hardrockera raných devadesátých let se (s muzikálovým intermezzem) postupně přerodil v soulfunkového zpěváka a imaginativního jazzmana dnešních dnů. Nejhmatatelnějším důkazem budiž listopadové album Entropicture, které vypustil do světa Dan Bárta coby nedílná součást kapely Illustratosphere. O albu jsme v době jeho vydání hovořili nejen s Danem Bártou, ale i s jeho producentem, klávesistou a multiinstrumentalistou Filipem Jelínkem.
Název nového alba Entropicture zní poněkud tajemně a záhadně, pojďme na úvod dešifrovat, co vlastně znamená a jaké inspirace k němu vedly?
Dan: Moje ideální představa je taková, že každý si bude název několikrát číst a začne si sám odhalovat věci a slova, ze kterých by mohl být složený, začne si o něm sám něco myslet. Ale když jde o to, nakonec můžu propíchnout, jak to ve skutečnosti vzniklo. Na začátku byla slova ,tropic' a ,picture' - obrázek, což jsem vygeneroval na základě korespondence s různými lidmi z venku, a když jsem se potom (při čtení nějaké populárně naučné knihy) seznamoval s principem entropie, řekl jsem si, že bych to tam mohl taky dát. A to proto, že rozpad systému i v rámci muziky, písně, klavíráku nebo interpretace a tak podobně, mě docela zaujal. Takže jsem název takhle složil, přednesl ho klukům, kluci ho schválili, a bylo to.
Kdo se vlastně všechno, včetně členů kapely a hostů, na nahrávání nové desky podílel?
Filip: Co do hostů jsme se snažili šetřit. Šlo nám o to, aby se nám deska, vyjma třeba doprovodných vokálů, podařila udělat v podstatě v šesti lidech v základní sestavě Illustratosphery, to znamená Dan, já, Robert Balzar, který hraje basu a kontrabas, pianista Standa Mácha, bubeník Jirka Slavíček - tedy Robert Balzar Trio - a nový člen Illustratosphery, kytarista Jarda Friedl.
Co do vzniku jednotlivých písniček je to spíš tak, že někdo přijde na zkoušku s hotovým materiálem, se kterým se pak pracuje, nebo se spíš písničky rodí na základě kolektivního jamování?
Dan: Jedna věc na desce vznikla čistě z jamu, a i potom, v rámci aranže, jsme ponechali velkou volnost tomu, kam bychom jí chtěli dotáhnout. Jmenuje se Nic nového pod pihou. Robert přinesl jednoduchou figurku pro kontrabas a my jsme jí, v rámci určitého odpočinku, společně dotáhli. Jinak to bylo zpravidla tak, že většina z nás přinesla nějaké nápady, nějaké nehotovosti, nebo naopak věci už poměrně hotové a my se je dílem učili zpívat a hrát, a dílem je harmonizovali, hledali beglajty, tempa, dodělávali je. Na něco už jsem měl texty, na něco ještě ne. Odjeli jsme na soustředění, kam si každý přinesl balík not nebo nějakých paměťových souborů, a tam jsme na fleku najednou skoro osmdesát procent desky dodělali.
Šest hlav, to je také šest názorů. Kdo je dává dohromady a drží pevnou ruku nad tím, aby se v případě jejich rozdílnosti nakonec věc přece jenom dobrala do semknuté, konečné, finální podoby?
Filip: Myslím si, že k danému materiálu máme všichni co říct, i když pravda je, že do věci hodně mluvím já, protože mám nějakou vizi, kam bych chtěl tu kterou písničku dotlačit a docpat. Takže můj pohled je takový, že už dopředu pracuji s představou, co by se mohlo hodit až ve finále, ve chvíli, kdy dojde na poslední aranžérské fórky a detaily. Tuhle představu sdělím, a celá parta s ní pracuje. Protože máme piáno a kytaru, především se snažíme rozdat harmonické funkce tak, aby si tyhle dva nástroje nelezly do zelí, aby získaly prostor, který se doplňuje.
Dan: Druhá věc je, že každý z kluků si pak hlídá zvuk svého nástroje a jeho možnosti, Filip to zastřešuje hudebně, a společně se pak bavíme o určitém filosofickém vyznění písně, o tom, co by měla vyjadřovat, což jsou věci, které většinou demagogicky nadefinuji, a pak se snažím přesvědčit spoluhráče o tom, že toto vyznění písně je jediné správné a možné. Tak takhle to děláme.
Dane, já bych se teď zastavil u tvých textů, protože jsou to texty, které mluví hodně abstraktním jazykem, pracují s hodně abstraktními obrazy. Do jaké míry tobě osobně záleží na tom, aby, lidově řečeno, každý posluchač přesně porozuměl, co chtěl básník říct', a do jaké míry naopak ponecháváš každému volnost, aby si k tvému obrazu dosadil svoje pocity, nápady, myšlenky, představy?
Dan: Já myslím, že každé slovo znamená to, co znamená. A jestliže je v něm obsažen jinotaj nebo metafora, nechť si člověk dosadí, co chce. Ale v podstatě přístup, jak třeba já čtu knížky nebo vnímám písňové texty, je ten, že já si o tom něco myslím, nějakým způsobem to vnímám, nějakým způsobem to ke mně mluví, a v podstatě nevím, jestli jsem daleko od původního záměru autora, nebo jsem mu blízko. Je vždycky trošku risk, jak si člověk interpretuje sám pro sebe. Jinak řečeno, kdyby kdokoli přišel a chtěl vědět, co znamená ta která věta, můžu mu to samozřejmě povědět. Když bude poslouchat a něco si pod tím sám představí, nějakým způsobem se tam najde, postrčí význam někam úplně jinam, kde jsem ho nemyslel, a přesto bude mít pocit, že se mu to líbí, že tomu rozumí, je to už jeho osobní vklad. A já si myslím, že tohle je na jakémkoliv díle to podstatné. Vyžaduje to aktivní přístup "vnímače", který tak dává písni, muzice, obrazu další životy, posouvá je dál.
Filip: Snažili jsme se u textů, které Dan přinesl, nebo napsal na připravenou muziku, vždycky najít a pro nás popsat nějaký určitý společný jmenovatel. V podstatě jsme si s Danem řekli třeba, kdo ten text jako vypráví, co se v něm momentálně děje, jestli někam jede, nebo dejme tomu přemýšlí o tom, co zažil, co očekává... V podstatě jsme si definovali ústřední pocit, a to je věc, která hudebníkovi velmi pomáhá dokreslit celou náladu.
Dan: I když máš nějakou instrumentální hudbu, která je naprosto bez textu, většinou má název, nějak se jmenuje, a tam je název pro tebe první vodítko. Člověk se o písni (kde hraje piáno, buben, basa, saxofon a čtyři trumpety), která se jmenuje Vítr, snaží od začátku přemýšlet "jako o větru". A tak je to i s textem. Taky má název, ten název je střecha a všechny možné významy toho názvu se dají do textu promítnout.
Přistupme teď ke srovnání. Když jste chystali první desku Illustratosphere, byl to přece jenom trochu experiment, vstupovali jste, svým způsobem, do nových neprobádaných krajin, ve kterých jste se během tří let už s úspěchem zabydleli. V čem cítíte rozdíl jak obou alb, tak vašeho přístupu vůbec, kam jste se posunuli?
Filip: Pro mě změna proběhla v jisté uklidněnosti nás samotných. Je to uklidněnost už v přístupu k danému hudebnímu materiálu. Slangově řečeno, tahle deska není tak rozlítaná, je blíž k zemi.
Dan: Je prostě zemitější. Minulá desky byla vzdušnější, protože na ní hrál Míra Chyška, velmi vzdušný člověk, takže celá byla nahnutá na stranu vzduchu. Teď přišel Jarda Friedl, který je mnohem zemitější hráč, tak se to všechno tak nějak přitáhlo k zemi. Je to tvrdší deska. Tak, jak jsi to říkal, jsme v jistém smyslu už začali "vybydlovat" prostor, do kterého jsme minulou deskou vstoupili. A takhle nová obsahuje ve svém vnitřním pnutí víc jistot, ale to je jenom proto, že už se nám povedlo nějaké věci si obšlápnout, takže jsme se už tolik nebáli. Dejme tomu, že tak.
Logická otázka na závěr, jak to bude vypadat s koncertní podobou alba, kdy plánujete turné?
Dan: Na turné vyrazíme 4. února, potrvá do března, a bude čítat asi třicet koncertů v Čechách a na Slovensku.
