Když mu bylo teprve dvacet, začal hrát v kultovní kapele Sepultura, která ovlivnila tisíce metalových kapel na celém světě. Má energický styl hry a jeho jižanský temperament je rozeznatelný nejen ve způsobu jeho hry . Pozorný posluchač ho spatří zejména na výstavbě jeho patternů a rytmů.
Mladý bubeník Eloy Casagrande mi před svým vystoupením na největším českém metalovém festivalu Brutal Assault prozradil, co ho na bubnech baví nejvíce, čemu se věnuje, pokud právě nebubnuje, co si myslí o sociálních sítích a jakým způsobem se podle něj dá v člověku objevit muzika. A také o tom, jak vypadá příprava na turné s kapelou světoznámého formátu.
Ahoj, Eloy. Co kdyby ses zkusil našim čtenářům představit sám, ať nemusím pracně přepisovat tvé bio z wikipedie? (smích)
Ahoj! Jsem Eloy Casagrande, pocházím z Brazílie a na bicí hraji od sedmi let. Jsem moc rád, že jsem při tom zůstal až dosud, protože se každým dnem utvrzuji, že je to skutečně věc, která mě baví nejvíce. Za svůj život jsem hrál ve více kapelách a trochu se věnuji i hře na kytaru, to však jen tak pro zábavu.
To znamená, že hraješ už dvacet let...
Přesně tak. Stále si však přeji, abych byl ještě lepší, než jsem teď.
Poslyš, je ti dvacet sedm let a čtvrtinu svého života hraješ v jedné z nejznámějších metalových kapel světa. Nechceš přehodnotit svou poslední odpověď?
Určitě je to velká věc, je to však také obrovská zodpovědnost. Když jsem začal hrát v Sepultuře, bylo mi dvacet. Cítil jsem obrovský tlak ze všech stran. Úplně nejvíc jsem ho pociťovat ze strany fanoušků, protože byli zvyklí na původní formaci kapely. Jakmile spatřili mladého chlapce, který si sedá za bicí, začaly být rozvášnění. Cítil jsem, jakoby si říkali: „Proboha, co se to stalo se Sepulturou?“ Toto je absolutní konec kapely! Musel jsem tedy dokázat jim, ale zejména sám sobě, že to zvládnu. Zpětně se však na to dívám, že takový náročný začátek byl vlastně skvělá věc a že měmnohému naučil.
Jak vlastně začala vaše spolupráce? Oslovili tě přímo členové Sepultury?
Ano. Před nástupem do Sepultury jsem hrál v několika kapelách, známých zejména brazilskému publiku. Před pár lety jsem s jednou z mých kapel hrál na stejném festivalu jako Sepultura, myslím, že to bylo v roce 2011. Viděli mě hrát, a protože bývalý bubeník Sepultury Jean Dolabella v té době opouštěl kapelu, zavolali mě na konkurz, kde jsem si s nimi zahrál asi deset skladeb. Na konci se mě zeptali, jestli chci být s nimi v kapele. Řekl jsem jim: „Jasně, proč ne?“ (smích) Rozhodující bylo, že jsem byl vždy obrovským fanouškem Sepultury. Pokud jsi z Brazílie a máš rád metal, bylo by hodně divné, kdybys nemiloval Sepulturu!
Co tě baví na hudbě, kterou hrajete se Sepulturou?
Rád hraju tvrdě, což mohu, a vlastně musím, v Sepulture využít. Další věc jsou silné brazilské vlivy. Hraju tradiční brazilské rytmy v metalové muzice, což je velmi zajímavé spojení. Není to obyčejný trashmetal či death metal, hudebníkovi se v kapele, jako je tato, otevírají díky takovým zdánlivě nespojitelným kombinacím zcela nové možnosti, jak tvořit a hrát. Takže toto mám na tom celém nejraději - tu dravost, otevřenost a volnost.
Znemná to, že tradiční latinské rytmy jsou nedílnou součástí tvé výbavy?
Ano, nakonec, byla to právě původní brazilská hudba, na které jsem se začal učit. Do svých třinácti jsem hrál výlučně brazilské rytmy, latinu a podobně. Kolem čtrnácti let jsem objevil metal, a tehdy tehdy jsem si sám sebe jako „latino-bubeníka“ nedokázal představit . (smích) Samozřejmě, stále mám silný vztah k latině, fusion či jazzu. Jsou to všechno žánry, které mám rád a kterých se určitě nechci vzdát.
Které kapely tě v tvých metalových začátcích ovlivnily nejvíce?
Rock se ke mně dostal, už když mi bylo osm let, první kapely byly Black Sabbath, Van Halen, Deep Purple, Led Zeppelin... Asi o pět let později už bylo celkem zřejmé, kam se budu ubírat, tehdy jsem objevil kapely jako Slayer, Metallica či Meshuggah a tak dále...
Co je na metalové muzice pro tebe osobně nejhodnotnější? Je to energie nebo síla, která je v ní obsažena?
Ano, tak nějak bych to pojmenoval. Také věřím na jakýsi vnitřní hlas, který tě nasměruje, který tě provokuje k tomu, aby ses věnoval určité činnosti nebo šel určitou cestou. Hlas, který má metalová hudba, říká: „Jdi proti systému.“ To je velmi blízké mé vnitřní filozofií. Tak myslím a tak i hraji - antisystémově. Nedokážu hrát jemně, styl mé hry je velmi drsný a intenzivní. Takový jsem. Rád porušuju pravidla a dělám, co se nepatří. Je to pro mě velmi přirozené.
V současnosti existuje tolik muziky - metalových kapel by se člověk ani nedopočítal. Myslíš, že se stále dá být kreativní a přijít s něčím novým?
Určitě ano! Na klinikách a také svým studentům říkám, že základem je, aby hledali, kým jsou a co chtějí dělat, říct a vyjádřit. Dnes se mnoho hudebníků snaží pouze o to, aby měli mnoho zhlédnutí na YouTube, aby měli co nejvíce „lajků“ na Facebooku či Instagramu. Neustále přidávají na internet videa cover verzí různých skladeb a čekají na své „lajky“ a shlédnutí. Podle mě však toto není způsob, jakým se dá provozovat muzika. Samozřejmě, mnozí z nich jsou perfektní hudebníci, ale vidím, že jim jde pouze o pozornost. Podle mě to není správné, protože tímto způsobem se nedostaneš jako hudebník k umění, pouze k jakémusi virtuálnímu sociálnímu statusu. To je něco, co se mi osobně nelíbí a proti čemu se snažím bojovat.
Nemyslíš, že tato „ego“ záležitost je vlastností mnoha muzikantů, že je to možná součást určitého vývoje osobnosti?
Možná. Já osobně však například nechci být nejlepší bubeník na světě. Jediné, co chci, je být důsledný v tom, co dělám. Nechci být nejrychlejší, nechci být největší intelektuál ze všech bubeníků. Ne. Chci dosáhnout něčeho jiného, chci jít více do hloubky. Pokud dokážeš ze sebe dát všechno, co máš, to je to to nejdůležitější. Dokonce nezáleží ani na tom, zda si „dost dobrý“. Prostě pokud ze sebe hudebník vyplivne duši, je úplně jedno, jestli je začátečník nebo ostřílený profesionál. Podle mého názoru jsou v takové situaci oba na jedné a téže úrovni.
Říkáš o sobě, že preferuješ agresivní styl hry. Jaký máš vztah k tichu? Není to tak, že potřebuješ před koncertem vypnout a být v klidu?
Před koncertem se potřebuji nabudit, a když začnu hrát, mám co dělat, abych nevyčerpal všechnu sílu a energii při prvních třech skladbách. (smích) Musím se rozcvičit, rozproudit krev v těle, ale musím se krotit, abych zvládl odehrát všechno, co mám, a nezničil při tom celou svou sadu už na začátku. (smích)
Jak dlouho se rozcvičuješ?
Potřebuji na to přibližně hodinu.
A co ta energie? Odkud se bere?
Takový prostě jsem. Mnoho lidí si myslí, že jsem si dal za úkol polámat všechny činely a zničit vše, co mi přijde do cesty. Já jim říkám: „Ne, takový jsem a takový je můj styl hry. Nedělám to účelově, nikoho nechci ohromit, opravdu je pro mě intenzivní bubnování nejpřirozenější formou hry.“
Říkal jsi, že se potřebuješ neustále posouvat vpřed. Jaké jsou tvé cíle?
Nemám cíle, myslím, že žiji každým dnem. Nemyslím si, že je správné říkatsi, že jednoho dne budu někdo nebo někde, hrát s jinými kapelami jinou hudbu... Tedy se snažím žít nejlépe, jak umím, už dnes. Protože když se fixuješ na budoucnost, nežiješ v přítomnosti, jenže žít v budoucnu není možné. V takovém nastavení se ti snadno může stát, že najednou zjistíš, že nežiješ nikde. Je třeba si užívat každou vteřinu, být co nejvíce důsledný a soustředěný v tom, čemu se věnuješ, i když to samozřejmě ne vždy jde.
Máš kromě bubnů ještě něco jiného, co tě baví?
Rád chodím do posilovny a rád čtu. Když jsme na turné, tahám si s sebou několik knih, stále jsem do něčeho ponořený a miluji auta - strašně mě baví řídit.
Takže tvůj den má 48 hodin.
Ano, snažím se své dny prodlužovat, jak to jenom jde. Rád vstanu brzy ráno, zacvičím si, dám si dobrou snídani, věnuji se bubnům, vyřídím si e-maily a podobně. To vše, když jsem doma. Když jsme na turné, je to úplně jiné. Na turné hraješ téměř každý den, zejména v létě, to je velmi vyčerpávající. Tehdy dlouho spím, protože koncerty jsou pozdě do noci. Neustále cestování je také únavné, stále v tourbusu, nemáš pořádný spánek. Děláš, co můžeš, abys sehnal v rámci možností dobré jídlo, šetříš energii na večer, což znamená, že během turné se toho vlastně nedá moc dělat.
Co je podle tebe perfektní zvuk? Kdy si spokojený s tím, jak znějí tvoje bubny?
To je těžká otázka, hraji na nástroje značky Paiste a Tama, blány používám Evans a paličky Promark. Vše, co se ke mně dostane, je skvělé kvality a zní výborně. Čas od času dostanu chuť experimentovat a hledat něco nového. Tehdy zkusím vyměnit blány nebo činely. Větší změny na své sadě dělám v průměru jednou za rok. V poslední době se snažím trochu uklidnit, kdysi byly totiž součástí mé sady tři velké floortomy. (smích) Teď jsem do své sady přidal i malý tom, který mám bez rezonanční blány. Bubny jsem zvyklý ladit vysoko, dokážu tak ve svých rytmech lépe imitovat zvuk brazilských perkusí.
Používáš někdy i skutečné perkuse?
Ne, používám pouze svou sadu. Myslím, že feelingu, který právě potřebuješ, se dá dosáhnout i na obyčejné sadě právě zmíněným laděním a dobře vybranými patterny. Pro hudebníka je však vždy dobré, když využívá všechno, co má po ruce. Každý jsme jiný, a právě proto bude i hudba vždy jiná a nová, a to je skvělé!
Jak vypadá příprava na turné se Sepulturou? Míváte zkoušky, tak jak je známe my, běžní smrtelníci?
Ne, nemíváme standardní zkoušky, nanejvýš tehdy, když je venku nové album a musíme si projít strukturu nových skladeb - tehdy se spolu setkáme tak dvakrát, a je to. Před naším posledním turné jsme spolu nehráli asi dva měsíce. Funguje to tak, že přijdeme na koncert a hrajeme. Známe se už mnoho let. Před začátkem turné potřebuji týden na intenzivní přípravu, abych si prošel všechny skladby a naladil se na ně, ať už fyzicky nebo psychicky. Nevím, jak to mají ostatní kluci. V každém případě platí pravidlo, že první koncert nebývá z těch nejlepších. Koncert, který za chvíli zahrajeme zde na festivalu Brutal Assault, je asi náš desátý v pořadí, to jsme již skutečně sehraní a jistí.
Jakou radu bys mohl dát jiným bubeníkům v tom, co a jak mají dělat? Co bys jim vzkázal?
Jediné, co mohu říci, je, že podporuji každého v rozhodnutí jít si za tím, co považuje za správné. Pokud někdo touží být nejrychlejším bubeníkem nebo bubeníkem s nejníže naladěnou sadou - oukej, budiž, ale dej do toho všechno, co máš, ať je tvá hra taková, jakým jsi ty sám. Hraj srdcem, žij pro něco, ne jen tak ze dne na den. Je to velmi smutné, když vidím lidi, kteří mají kupu volného času, a stále nemají co na práci. Vždy je dobré mít vyšší smysl. Občas stačí - zní to možná paradoxně - pouze méně myslet. Prostě hraj. Vidím spoustu mladých bubeníků, kteří neustále přemýšlejí, zahlcují se spoustou videí a volně dostupných tutoriálů z YouTube a nad svým hraním neuvěřitelně hodně přemýšlejí. Ve skutečnosti v momentě, kdy přestaneš přemýšlet, se začíná dít skutečná muzika, skutečné umění. Když přemýšlíš příliš, jsi filozof. Nehraješ tělem, snažíš se ovládnout sadu svých bicích myslí. Hrát tělem, o to se snažím každý večer, když jsem na pódiu a jdu hrát. Je to těžké, ale stojí to za to.
Kdy sis to uvědomil?
Myslím, že jsem si to uvědomil před pěti šesti lety. Bylo to v době, kdy jsme nahrávali první společné album se Sepulturou, produkoval ho skvělý Ross Robinson, který mě inspiroval v způsobu, jakým přistupovat k hudbě. Například moc inspirativní bylo, když mi řekl, abych si nelámal hlavu nad chybami - jsou součástí každé lidské bytosti, tedy i tebe, tvého umění. Kromě toho jsou součástí evoluce, bez nich by ses nikdy nedostal tam, kde jsi, ani tam, kde chceš být. Znám mnoho lidí, kteří se neuvěřitelně bojí dělat chyby. Na tom nezáleží, přece když děláš chyby, je to živým důkazem toho, že se snažíš a vždy, když se snažíš, jdeš dopředu!
