Nejoblíbenějším elektrickým pianem všech dob je nepochybně elektrické piano Fender-Rhodes, známé také jako Fender-piano nebo Rhodes-piano. Tento nástroj byl velmi populární v 60. a 70. letech v jazz-rocku, fúzi a jazzu, ale i rocku a dalších stylech a jeho typický zvuk je oblíben doposud. Elektrická piana Fender-Rhodes používali snad všichni význační jazzrockoví pianisté, například Chick Corea, Herbie Hancock, Joe Zawinul či Jan Hammer. Objevuje se na deskách Milese Davise, Billyho Joela, Paula Simona, Boba Dylana, Raye Charlese,The Doors, The Beatles, Pink Floyd, Radiohead, R.E.M. a mnoha dalších hudebníků a kapel.
Historie tohoto nástroje započala již v průběhu II. světové války, kdy americký učitel hudby Harold Burroughs Rhodes vyučoval klavír v terapeutickém projektu v rehabilitačním středisku pro raněné vojáky. Jelikož nebyly k dispozici nástroje, které by mohli pacienti používat na nemocničním lůžku, zkonstruoval Rhodes malé přenosné piano. Vážilo necelých sedm kilogramů, mělo rozsah jen něco přes dvě oktávy a místo strun byly použity kovové trubičky z nepotřebných náhradních dílů bombardérů B-17. Nástroj se vyráběl pod názvem Xylette.
1946
Po válce Harold Rhodes založil firmu Rhodes Piano Corporation a pokračoval ve vývoji přenosného kompaktního piana pro potřeby výuky. Své první elektrické piano představil na veletrhu NAMM v roce 1946. Nástroj, dnes označovaný jako Rhodes Pre-piano, má nevelkou dřevěnou skříň s tříoktávovou klaviaturou. Zdrojem zvuku jsou kovové tyčky, rozeznívané pomocí kladívek s plstěnými konci. Kmity tyček jsou snímány elektrostaticky, zesilovány vestavěným elektronkovým zesilovačem a reprodukovány 6" reproduktorem. Ač prodejní cena (asi sto dolarů) nebyla vysoká, nástroj neměl velký úspěch. V důsledku nekvalitního zpracování byl velmi poruchový a v důsledku častých reklamací byla výroba brzy zastavena.
1959
Přes obchodní neúspěch pokračoval Harold Rhodes ve vývoji a zdokonalování elektrifikovaného piana a v roce 1959 získal patent na nástroj odlišné konstrukce. Zvuk generují nesymetrické kovové ladičky tvořené dvěma rameny, z nichž jedno má kruhový a druhé obdélníkový průřez.
Prototyp nového elektrického piana ve tvaru malého křídla s rozsahem 72 kláves zaujal Lea Fendera, který vlastnil úspěšnou firmu vyrábějící elektrické kytary. Fender koupil Rhodesovu firmu a nově vzniklá společnost dostala jméno Fender Rhodes Company. Prvním společným nástrojem byl Piano Bass. Prototyp představili v roce 1960 v Las Vegas a sériová výroba začala na konci roku 1965. Výškovou polohou i rozsahem (32 tónů, E-h) nástroj přibližně odpovídal basové kytaře, místo níž byl také často používán. V katalogu z roku 1968 se objevila i verze s rozsahem klaviatury čtyři oktávy, která byla dostupná pouze na objednávku. Piano Bass se vyráběl do konce 70. let a jeho vzhled se postupně proměňoval, aby odpovídal provedení ostatních vyráběných elektrických pian. Asi nejznámějším hráčem používajícím Piano Bass je klávesista skupiny The Doors Ray Manzarek.
1963
V roce 1963 se v katalogu firmy Fender Rhodes objevil další klávesový nástroj - Celeste. Tvarem skříně i konstrukcí se podobal Piano Bassu, vyráběl se v tříoktávové a čtyřoktávové verzi a zvukově pokrýval střední rozsah klavíru. Model nazvaný Piano Celeste je čtyřoktávová verze nástroje, doplněná o skříň se zabudovaným zesilovačem a reproduktory. Výroba Celeste byla zahájena až v roce 1967, nástroj se vyráběl pouze na objednávku a jeho výroba byla po několika letech ukončena. K uživatelům Celeste patří Herbie Hancock.
V roce 1963 se v katalogu firmy Fender Rhodes objevila také první dvě elektrická piana - Piano 61 a Piano 73. Jejich číselné označení odpovídá počtu kláves klaviatury, součástí obou nástrojů je reprosoustava se dvěma 12" reproduktory tvořící podstavec a vestavěný zesilovač. Piana se však nedostala do sériové výroby.
1965
V lednu 1965 firmu Fender Rhodes Company koupila společnost CBS a Leo Fender se dalšího vývoje neúčastnil. Harold Rhodes mírně upravil konstrukci původní verze a zanedlouho zahájil výrobu přenosných elektrických pian Fender Rhodes Electric Piano 73. Nejstarší modely měly skříň potaženou černým plastem - tolexem - a stříbrné víko. Postupně se vyráběly v mnoha dalších barevných provedeních, poslední verze jsou celé černé. Jak napovídá číslo v názvu, je rozsah nástroje 73 kláves. Klaviatura ovládá jednoduchou mechaniku, jejímiž hlavními díly jsou kladívka a tlumítka. Kladívka jsou dřevěná a mají kapkovitý tvar s vlepenými dřevěnými vrcholky pokrytými plstí.
Zdrojem zvuku jsou opět kovové nesymetrické ladičky s dvěma rameny. Rameno rozeznívané kladívkem a snímané elektromagnetickým snímačem tvoří tyčka s kruhovým průřezem, na jejímž volném konci je navlečena posuvná kovová pružina sloužící k dolaďování. Druhé rameno má průřez obdélníkový, který se na volném konci rozšiřuje. U novějších nástrojů byl složitý tvar obdélníkového ramena zjednodušen. Upravené rameno má v celé délce konstantní průřez a na volném konci je připevněn kovový hranolek. Nástroj má vestavěný předzesilovač umístěný pod klaviaturou, regulátory basů a výšek, tremolo, koncový zesilovač s výkonem 50 W a čtyři 12" reproduktory.
1967
Od druhé poloviny 60. let se vyrábělo několik verzí školního nástroje Fender Rhodes Student Piano. Starší modely měly laminátovou skříň, vyráběly se v několika barevných verzích a lišily se vybavením, ovládacími prvky a provedením podstavce. Rozsah klaviatury byl 67 nebo 73 kláves, nástroje měly vestavěný metronom, malý zesilovač a zařízení pro optickou signalizaci mezi učitelem a žáky. Některé byly vybaveny i kazetovým magnetofonem. U prvních verzí byl zesilovač s reproduktorem zabudován ve stoličce, v roce 1967 byl přemístěn na spodní stranu skříně piana. Student Piana byla určená především k trvalé instalaci do učeben. Několik studentských nástrojů bylo možné doplnit pracovištěm učitele, jehož vybavení dovolovalo učiteli individuální poslech vybraného žáka a komunikaci s ním. Součástí učitelského pracoviště mohla být i modifikovaná verze Student Piana označovaná jako Instructor Piano.
1969
Piana Electric Piano 73 byla velmi úspěšná a jejich konstrukce byla průběžně modifikována a zdokonalována. Od roku 1969 jsou nástroje vybaveny tremolem se stereofonním výstupem a stereofonním zesilovačem s výkonem 2 x 50 W. Ve stejném roce byl rovněž změněn název nástroje na Fender Rhodes Suitcase 73.
Od verze Suitcase 73 byl odvozen i model Keyboard Music Center KMC I Student Piano. Nástroj je vestavěný do ořechové skříně, horní oblý kryt je laminátový. Elektronika neobsahuje tremolo, výkon zesilovače byl snížen na 15 W a vestavěné reproduktory mají průměr 10".
V podobném provedení se vyráběla i domácí verze označovaná KMC I Home Piano. Tento nástroj nemá metronom a je vybaven kazetovým magnetofonem. Byl také doplněn pedál pro řízení hlasitosti. Výroba modelu KMC I skončila na konci 70. let.
1970
Kolem roku 1970 se objevil nový model Fender Rhodes Mark I Stage Piano, který již byl určen pro koncertní použití. Z důvodu dosažení co nejnižší váhy není toto piano vybaveno vestavěným zesilovačem a reproduktory. Korekce jsou pasivní a slouží pouze pro omezení basů. K provozu tedy není potřebné napájení. Kromě korekcí je jediným dalším ovládacím prvkem regulátor hlasitosti. Mechanika je téměř identická s verzí Suitcase. Sustain pedál je připojen prostřednictvím kovové tyče. Nástroj má rozměry 115 x 60 x 25 cm a váží asi 60 kg.
Kolem roku 1970 byla celodřevěná kladívka nahrazena kladívky vyrobenými ze dřeva a plastu. Na rozdíl od předchozího provedení bylo možné snadno vyměnit jejich plstěné vrcholky, které se rychle opotřebovávaly. Na počátku roku 1971 byla plsť nahrazena trvanlivější gumou.
1971
Na přelomu let 1971 a 1972 se objevilo Suitcase Piano s rozsahem 88 kláves. V této době se již všechna piana vyráběla pouze v černé barvě.
1972
Již na přelomu 60. a 70. let Harold Rhodes a Leo Fender společně vytvořili novou konstrukci nesymetrické ladičky. V roce 1972 byly proto kovové hranoly v ladičkách nahrazeny plochými ocelovými pásy překroucenými o 90°. Zároveň byl změněn i tvar kovových tyček tvořících druhé rameno ladičky. Díky provedeným úpravám se zlepšil zvuk, výrazně se zvýšila trvanlivost ladiček a snížila se i váha nástrojů.
1973
V roce 1973 byl uveden na trh i Stage model s 88 klávesami. V témže roce byly u modelů Suitcase doplněny vstupy pro zapojení efektové smyčky. Modely Stage byly na přání vybavovány předzesilovačem s tremolem a stereofonním výstupem a byla k nim též dodávána dvojice reprosoustav Satellite Speaker se zesilovači o výkonu 100 W.
1974
V roce 1974 bylo z názvu vypuštěno jméno Fender a piana se nadále prodávala pod označením Rhodes. V témže roce bylo z domácí verze KMC I odvozeno Rhodes Home Piano. Jeho skříň je již celodřevěná, nástroj je opět vybaven kazetovým magnetofonem a pedálem pro řízení hlasitosti. Poslední verze Home Piana bylo odvozena od modelu Suitcase 88. Nástroj má celodřevěnou černou skříň, neobsahuje magnetofon a jeho ovládací prvky jsou umístěné na pravé straně. Výroba Home Piana byla ukončena na konci 70. let a celkem bylo vyrobeno jen asi 250 těchto nástrojů.
V průběhu let 1974 až 1976 době došlo k úpravě mechaniky. Nová kladívka jsou celá z plastu, změnilo se provedení snímačů a tvar kovových tyček v ladičkách. To vedlo ke změně zvuku, který je od té doby méně středový. Nová mechanika je lehčí a rychlejší.
1977
Od roku 1977 byly do modelů Suitcase instalovány výkonnější zesilovače a reproduktory s vyšší účinností, kryté černou tkaninou. Tremolo bylo doplněno regulací rychlosti a hloubky modulace, ekvalizér umožňuje pomocí dvou posuvných regulátorů odděleně ovládat basy a výšky.
1979
V roce 1979 byly všechny modely nahrazeny verzí Mark II s pevnou plochou horní deskou skříně a odnímatelným stojanem na noty. Tato úprava dovoluje položit na horní desku piana další klávesový nástroj.
1980
V roce 1980 byla na trh uvedena verze Rhodes Mark II Stage Piano 54. Zmenšením rozsahu klaviatury na obou stranách se snížila váha na 50 kg, což se zmenšením rozměrů přispělo ke snazšímu transportu. Nástroj má opět ploché víko a je vybaven tahovými ovladači. V témže roce se objevily nástroje, u nichž byly namísto dřevěných kláves použity klávesy z plastu. Tím se mírně snížila váha, chod mechaniky je však odlišný od předchozích modelů a podobá se spíše digitálním pianům se simulací kladívkové mechaniky.
1982
Od roku 1982 vyráběla krátkou dobu firma CBS pod označením Rhodes Mark III EK-10 elektrické piano odvozené od modelu Mark II Stage 73, které bylo doplněné o jednoduchý syntetizér. Obě sekce jsou řízené společnou klaviaturou, lze je používat současně a jejich zvukové výstupy kombinovat. Pro ovládání obvodů elektrického piana slouží ekvalizér a regulátor hlasitosti. Snímač je dělený, basová a výšková sekce je vyvedena samostatně. Syntetizér je dvojhlasý, jeho analogové oscilátory generují několik vlnových průběhů v několika oktávových polohách, filtry jsou pouze statické a nelze je přelaďovat. O nástroj nebyl zájem a jeho výroba byla brzy ukončena.
1983
Na počátku 80. let CBS získala krachující firmu ARP a pod značkou Rhodes uvedla na trh její syntetizér Chroma. V roce 1983 získal firmu Rhodes ředitel společnosti CBS William Schultz. Mezitím Harold Rhodes s Mikem Petersonem a Stevem Woodyardem pracovali na vývoji nového modelu. Maketa mechaniky Rhodes Mark IV Stage 73 se objevila kolem roku 1985, ale nástroj nebyl realizován.
1984
V roce 1984 Rhodes, Peterson a Woodyard dokončili model Rhodes Mark V Stage 73. Dřevěná skříň byla nahrazena skříní z lehkého plastu, vylehčena byla i mechanika, na které byly provedeny drobné konstrukční úpravy. Klávesy jsou opět dřevěné, čímž bylo dosaženo příjemnějšího chodu klaviatury. Díky úpravě tlumítek se zlepšil i zvuk nástroje. Kovové nohy byly nahrazeny skládacím stabilním stojanem. Celková váha nástroje byla snížena na 45 kg. Za dva roky bylo vyrobeno kolem 4000 elektrických pian Rhodes Mark V. Tři nástroje byly vybaveny také MIDI výstupem, doplněny o další vstupy, výstupy a ovládací prvky. Tyto nástroje získali Steve Woodyard, Chick Corea a John Novello.
1987
V roce 1987 od Williama Schultze získala značku Rhodes japonská firma Roland, která zanedlouho uvedla na trh digitální piana Rhodes MK-60 a MK-80 založená na S/A syntéze, následovaná syntetizéry Rhodes 660 a Rhodes 760 a elektronickými varhanami Rhodes VK 1000. Tyto plně elektronické nástroje nemají kromě označení s elektromechanickými piany Rhodes nic společného. Proti tomuto zneužití značky protestoval i Harold Rhodes.
1997
V 90. letech se Harold Rhodes pokoušel získat zpět právo užívat značku Rhodes. To se mu podařilo s pomocí obchodníka s hudebními nástroji Joea Brandstettera v roce 1997, kdy byla také založena společnost Rhodes Music Corporation. Do smrti Harolda Rhodese 17. prosince 2000 však výroba nového elektrického piana již zahájena nebyla.
2007
Nový nástroj byl představen až na lednovém veletrhu NAMM v roce 2007. Model Mark 7 má být vyráběn ve třech velikostech, lišících se rozsahem klaviatury - 88, 73 nebo 61 kláves, každá velikost má být k dispozici ve třech verzích. Základní verze má pasivní elektroniku, druhá verze je osazena elektronikou aktivní. Třetí verze je vybavena MIDI.
?
V textu byly použity části knihy o elektromechanických hudebních nástrojích Elektrofony I, kterou distribuuje vydavatelství Muzikus.
Elektrifikace piana
Elektrifikovaná piana, tedy piana s elektrickým snímáním a zesilováním zvuku, se objevila již na počátku 30. let dvacátého století. První z nich, například Nernstův Neo-Bechstein, Electone firmy Krakauer Brothers nebo Storytone firem Story & Clark a RCA, byly klavíry nebo pianina klasické konstrukce s odstraněnou resonanční deskou. Elektrické snímání umožnilo dosáhnout silnějšího zvuku, ale hlavní nevýhody klavíru, tedy vysoká cena, nesnadný transport a potíže s rozlaďováním strun, zůstaly. Kvůli chybějící ozvučné desce se navíc výrazně prodloužilo doznívání strun, což znemožňovalo použití elektrifikovaných klavírů pro interpretaci některých skladeb klasického repertoáru.
Konstruktéři elektrifikovaných nástrojů se proto snažili vytvořit náhradu klavíru, určenou především pro domácí hraní a cvičení, která by měla stabilní ladění, nevelké rozměry, byla lehká a cenově dostupná. Asi první takový nástroj sestrojil v roce 1934 americký hudebník a akustik Lloyd Allayre Loar, který v první polovině 20. let pracoval jako konstruktér ve firmě Gibson. Loarovo elektrické piano ViviTone mělo namísto strun kmitající kovové tyčky snímané elektromagnetickými snímači. Frekvence tyček jsou určeny pouze jejich rozměry, nikoli mechanickým napětím, jak je tomu u strun. Ladění nástroje je proto velmi stabilní.
Obdobný princip generování zvuku používají i elektrická piana firmy Wurlitzer s plochými kovovými kmitajícími jazýčky a elektrostatickými snímači, kterým se snad budeme věnovat v některém z příštích čísel. Tyto nástroje, zkonstruované v roce 1954 pro domácí hraní a výuku, se v 60. a 70. letech velice rozšířily a najdeme je v mnoha nahrávkách populární hudby nejrůznějších stylů. Kovové jazýčky používá jako zdroj zvuku také známý Pianet německé firmy Hohner.
Snad úplně prvním "elektrifikovaným" hudebním nástrojem na světě byl Mutační orchestrion, zvaný též Denis d0Or, který postavil kolem roku 1730 vynálezce hromosvodu Prokop Diviš. O nástroji není mnoho informací, zdrojem zvuku byly kovové struny rozechvívané pomocí manuálu a pedálu. Struny měly různě velký elektrický náboj, získávaný z Leydenských lahví, což mělo zlepšit zvukovou kvalitu tónů. Od nabitých strun však občas dostal elektrickou ránu i hráč.
