Na Honzu Faixe jsem narazil již před drahnou dobou v podstatě náhodou. Bylo to v malém sále Paláce Akropolis, a mě tehdy nejvíce zaujalo energické podání Brownovy I feel good, tehdy ještě od kapely jménem Blues Ends. Právě na kapelu Blues Ends jsme později s přáteli chodili vcelku často, a i když jsme nepřijímali směřování kapely vždy s nadšením, přitahovalo nás na ní právě ono dobrodružné hledání něčeho nového.
V současné době kapela, která po drobných personálních změnách dostala jméno Bob Saint-Claire podle známé postavy Jeana-
-Paula Belmonda, zdá se, konečně našla dobrý poměr všemožných hudebních ingrediencí. Pro mě rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu na scéně ovlivněné jazzem a ležící přitom mimo mainstream.
Důležité je ovšem zmínit také druhou Honzovu kapelu. Zatímco Bob Saint-Claire jsou výsledkem dlouhého hudebního vývoje, a jen pomalu si hledají místo a posluchače, Unifiction jsou jen krátce existující kapela, která ovšem předvedla přímo raketový start. Jsou s ní schopni zaplnit kluby, stali se stálým hostem klubu Akropolis a bez potíží se probili až do finále Skutečné ligy klubu Matrix. Jaká je tedy pravá tvář Jana Faixe?
Jak jsi se vlastně k hudbě vůbec dostal?
Pocházím z hudební rodiny. Na piáno mě začal učit otec, který stále hraje jazz a jazzrockovou fúzi. Dlouhou dobu jsem pak hrál vážnou hudbu a až na vysoké škole jsem se setkal s muzikanty z dnešních Bob Saint--Claire. Až s nimi jsem začal hrát i něco jiného než klasickou klavírní hudbu.
Myslíš, že ti studium hudební výchovy na pedagogické fakultě bylo něčím užitečné?
Rozhodně mi prohloubilo hudebně teoretické vzdělání a rozšířilo povědomí o historii. Je to určitý základ, ze kterého mohu vycházet. Díky této škole jsem měl možnost přičichnout i ke hře na varhany a cembalo.
Měl jsi v té době nějaké vzory i mimo klasickou hudbu?
Už v té době jsem poslouchal Weather Report i další tvorbu Josefa Zawinula. Také mne zajímala tvorba Milese Davise. Takovou hudbu jsem ale v té době nehrál. Oba nicméně stále patří mezi mé vzory.
Už nějakou dobu hraješ v hudebních uskupeních společně s Marianem Petrželou a Vaškem Březinou. Jak se vyvíjela vaše spolupráce?
Potkali jsme se asi v roce 2000, v době mých studií na fakultě. Začali jsme hrát věci kolem blues a funku - byli jsme tehdy pod vlivem šedesátých a sedmdesátých let a jmenovali jsme se BlueSense. Potom jsme přibrali zpěvačku Martinu Fišerovou a věnovali se modernímu funku. Čím dál víc nás ale zajímala elektronická scéna a současný jazz ve stylu Erika Truffaze či Medeski Martin and Wood. Z těchto vlivů vychází právě naše současná kapela Bob Saint-Claire.
Co může nepřipravený posluchač očekávat od vaší kapely?
Ať takový člověk raději přijde a udělá si názor sám. Velmi těžko se mi to popisuje. Myslím si, že na pražské scéně teď není mnoho kapel, které by se věnovaly takovéto kombinaci jazzových zkušeností a elektronické inspirace.
Hrajete tedy spíš v rockových, nebo jazzových klubech?
V současnosti vystupujeme pravidelně například v klubu Akord a snažíme se hrát i mimo Prahu. Naše hudba ale není přímo pro jazzové kluby, a už vůbec ne pro kluby čistě rockové, s čímž je problém. První koncerty nám zajistil klub Cross, který je v tomto ohledu vcelku univerzální. Kluby, v nichž vystupujeme, se mění i s tím, jakým směrem se posunuje kapela. Myslím si, že jsme schopni oslovit jak některé posluchače jazzu či rocku, tak i fanoušky elektroniky nebo třeba hip hopu.
Setkal jsem se i s nahrávkami tvých duetů s Marianem Petrželou. Co ti přináší hraní v duu?
S Marianem hrajeme už šest let. Hodně si rozumíme a navzájem se poučujeme o hudbě. Spolupráce akustického piána a bicích pro nás znamená naprostou svobodu projevu. Nevedly nás k tomu nějaké finanční důvody, abychom se nemuseli dělit o honoráře s basákem, ale spíše snaha o osobní vyjádření. Pokud to někoho zajímá, může si nás poslechnout. Zatím ale jen pomalu přemýšlíme, kde a v jaké podobě budeme takto vystupovat. Zatím jsme natočili CD a odehráli dva koncerty. Je to spíš takový koníček, který je ale velmi důležitý pro náš hudební vývoj. Vyzkoušeli jsme si tak další možnosti komunikace.
Jak jsi se vlastně dostal ke svému druhému projektu, kapele Unifiction?
Už nějakou dobu jsem se znal s jejich baskytaristkou, která mě do kapely pozvala. Potom se to rozvinulo ve stálou spolupráci.
Abych řekl pravdu, i Unifiction mi připadají jako velmi specifická kapela. Mohl bys ji zkusit čtenářům nějak představit?
Unifiction jsou něco naprosto odlišného od toho, k čemu obvykle směřuji. Vyhovují mi tedy jako protiváha. Mnohem více se soustředíme na pódiovou show, především náš frontman Bedřich je talentovaný jak pěvecky, tak divadelně. Zatímco v ostatních projektech většinou pracuji s improvizací, hudba Unifiction je téměř stoprocentně napsaná a kombinuje prvky mnoha zdánlivě protichůdných hudebních stylů. Snažíme se diváky překvapit, pobavit, šokovat. Důležitá je pro nás pódiová prezentace, na kterou publikum nemusí být zvyklé.
Spoustě lidí vaše představení přijdou opravdu extrémní. Existuje pro tebe hranice, za kterou už nejsi ochoten zajít?
Zrovna onehdy jsem si říkal, že jsme při nedávném vystoupení v Paláci Akropolis dělali věci, kterým bych se ještě před pár lety určitě bránil. Ty hranice se neustále posunují. Rozhodně ale už není cesta zpátky. Nemůžeme ubírat, a to nás motivuje k tomu, abychom vymýšleli další a další překvapení. Když už na nějakou hranici narazíme, nesnažíme se ji překonat násilím za každou cenu, ale raději se vydáme jiným směrem. Zbývá jich myslím ještě dost.
Bob Saint-Claire právě dotočili CD v profesionálních podmínkách, Unifiction mají singl, ale žádná nahrávací společnost ještě neprojevila zájem. Vyvíjíte v tomto ohledu nějakou činnost?
Unifiction právě postoupili do finále Skutečné ligy (soutěž kapel v klubu Matrix), kde můžeme vyhrát možnost natočit album, což bych ovšem nerad zakřikl. Bob Saint--Claire je pak vcelku mladý projekt a neustále se posunuje dopředu. Současnou nahrávku vydáme vlastním nákladem, použijeme ji k propagačním účelům a bude k prodeji na koncertech. Chceme si najít stabilní pozici minimálně na pražské hudební scéně.
Jak jsi na tom s technikou? Cvičíš občas?
Hmm... Jako u každého muzikanta, i u mě je tu trochu problém s časem. Snažím se ale si takový čas udělat. Z části ho věnuji klasickému cvičení, stupnicím a prstovým cvičením či etudám, druhou polovinu času, který si takto vyčlením, se snažím věnovat studiu různých nahrávek, anebo se zklidním a přemýšlím o hudbě.
Co tvé nástroje?
Z praktických důvodů jsem ustoupil od používání Rhodes piána na koncertech. Chci se soustředit spíš na hraní než na stěhování těžkých nástrojů. V současnosti používám hlavně nové nástroje, tedy Roland RS-50 a Microkorg. Nástroje mě inspirují hlavně zvukem. Microkorg má mimo jiné dosti kvalitní vokodéry a také spoustu zvláštních jedovatých syntezátorových zvuků a efektů. Nevadí mi ani ta malá klaviatura, protože jsem nějakou dobu cvičíval na spinet. Občas mě láká použít i některý méně typický starý analog. Proto používám i ARP Quartet, ke kterému jsem se dostal vlastně náhodou. Vydává trochu legrační zvuky, takže ho používám hlavně pro Unifiction. Hraji také na Melodiku Victory, což je zase otázka show, která lidi často překvapí. Doma mám i varhany Farfisa. To je ale spíš takový hezký dekorativní nábytek.
Živíš se hudbou, anebo máš to vůbec v plánu?
Jsem docela rád, že se hudbou v současnosti živit nemusím, vyučuji český jazyk a hudební výchovu na jednom pražském gymnáziu. Mohu se tím pádem v hudbě věnovat věcem, které mě doopravdy zajímají. Nejsem na hudbu existenčně vázán, a to mi zatím vyhovuje. Třeba se to časem změní.
Mgr. Jan Faix
Narozen 10. 11. 1980 v Praze
Nástroje: Roland RS-50, Microkorg, ARP Quartet (model 1978), Rhodes Piano Mark II, Melodika Victory
Projekty: Bob Saint-Claire, Unifiction, sólové projekty
Vzory se různě proměňovaly. Napřed to byl Josef Zawinul, pak Jan Hammer, Brian Auger, Erik Satie, Miles Davis, Keith Jarrett, Patrick Muller (Eric Truffaz Quartet), nyní nejspíš žádný vzor nesleduji.
