Sedmdesátá léta dala klávesovému světu řadu slavných hrdinů: Ricka Wakemana, Keitha Emersona či Tonyho Bankse, v Československu potom například Mariána Vargu. Ve stínu těchto gigantů však nalezneme hráče, jejichž jména sice nejsou tolik známá, ale kteří se do dějin rockové hudby také zapsali zlatým písmem.
Jedním z takových je Don Airey. Ačkoliv jeho jméno nepatří mezi ta úplně nejznámější, přesto nahrávky, na kterých se během dlouhé kariéry podílel, zná snad každý rocker. Stačí připomenout nezaměnitelné intro ke skladbě Ozzyho Osbournea Mr. Crowley či řadu hitů skupiny Rainbow. Od té doby hrál Don Airey skoro s každým, kdo v klasickém rocku něco znamená: od Jethro Tull k Judas Priest. Širší veřejnost se s tímto nadaným kláveskákem ze Sunderlandu seznámila až díky jeho příchodu do kapely Deep Purple, kde nahradil legendárního Johna Lorda.
Koncert kapely Dona Aireho na pražské Nové Chmelnici byl tedy vítanou příležitostí promluvit si s jedním z nejžádanějších rockových klávesáků vůbec.
Na pódiu máte čtyři klávesové nástroje. Povězte mi, na co budete dnes večer hrát.
Mám tu Kurzweil PC3, který obvykle používám jako MIDI master keyboard, ale na tomto turné je to můj hlavní nástroj pro nejrůznější zvuky: smyčce, klavíry, dechy i některé syntezátory. Nad Kurzweilem mám Moog Voyager, který jde do delaye Marshall Echohead EH-1, což je moje vynikající krabička, hlavně kvůli flexibilitě a různým možnostem nastavení. Jen pro zajímavost: sériové číslo toho Moogu Voyager je 004, takže je to teprve čtvrtý vyrobený kus.
Vlastním dohromady pět Voyagerů a každý hraje trochu jinak. Každopádně, tento je z nich nejlepší - nádherný nástroj. Na Hammondkách mám pro změnu další Moog Voyager, který používám na některé basové linky a na zdvojování melodií. Pod Moogem jsou upravené Hammondky A 100. Jedná se o nástroj z roku 1964, takže je to už pořádný stařík. Varhany jdou do speakeru Leslie 147, který byl také upraven: z čtyřiceti wattů je nyní osmdesát. Hammondky mám ještě vyvedené do stowattového lampového komba Hughes & Kettner Pure Tone. Předtím jde signál do krabičky jménem Wet Reverb. Na koncertech dvěma mikrofony nazvučíme Leslie, jedním kytarový zesilovač a pak se to smíchá dohromady s ostatními klávesami na mém mixu Yamaha.
Pokud jde o Hammondky, nejlepší jsou tři modely: B3, C3 a A100. Jsou v zásadě totožné, až na to, že oproti B3 byla A100 určena především pro domácí hraní, takže měla zabudované reproduktory. Proto jich neuvidíte tolik na koncertech, byly prostě navrženy jako kus nábytku. Navíc každý jednotlivý nástroj zní do jisté míry odlišně.
Liší se nějak tato nástrojová sestava pro klubové turné od té, kterou používáte na koncertech s Deep Purple?
Na tomto turné mám s sebou pochopitelně méně nástrojů. Vždyť už se takto sotva vejdou na pódium. S Deep Purple pomocí Kurzweilu ovládám rack plný různého vybavení. Mám tam Roland Fantom, Memotron (jedná se o digitální simulaci Mellotronu od německé společnosti Manikin Electronic, pozn. autora) a spoustu dalších věcí. Používám také starší Kurzweil K2661 a ještě jednu Leslie bednu, takže se jedná o opravdu velkou nástrojovou sestavu. Toto je taková odlehčená verze.
Používáte tedy kombinaci analogových a digitálních nástrojů. Máte v tomto ohledu nějaké preference? Mohou už digitály nahradit staré nástroje?
Jedním slovem: ne. Je to čím dál tím lepší, ale například opravdové Hammondy ve výškách krásně zpívají. Digitály jsou fajn, dají se použít, ale ještě neumějí takto zpívat. Nedávno jsem natáčel demo pro jeden klon klasických Hammondek. Byl tam také Steve Winwood, a tak jsme si společně zahráli a povídali si o tom. Shodli jsme se na tom, že „hrají dobře, ale...“ Pořád je tady to „ale“. Samozřejmě u Hammondek rozhoduje váha. Když je musíte vynášet každý večer do schodů, dříve nebo později zjistíte, jestli vám to za to stojí, nebo ne. Tam se oddělují chlapi od chlapců.
Pojďme nyní dále od techniky spíše k hudbě samotné. Vím o vás, že jste studoval konzervatoř. Čím bylo toto studium přínosné pro kariéru rockového muzikanta?
V podstatě jsem se tam naučil hrát na nástroj, takže bych řekl, že studium přínosné bylo. Když chcete hrát Bacha, musíte na sobě opravdu pracovat, nedá se to nijak ošidit. V podstatě všechno, co napsal, je nějakým způsobem obtížné a představuje výzvu. S tou se musíte vyrovnat a to vás přinutí muzikantsky vyrůst. Už tehdy jsem sice věděl, že ze mne nikdy koncertní pianista nebude, ale i tak mě to posunulo mnohem dál. Hlavně nutnost hrát Bachovy skladby.
Jak jste se přes Bacha a konzervatoř dostal k rockové hudbě?
Asi mi to nebudete věřit, ale když jsem jako student poprvé slyšel Deep Purple, řekl jsem si, že to přesně chci dělat. Přesně tak to bylo. V té době jsem se rozhodoval, zda se naplno věnovat jazzu, nebo spíš učit na nějaké hudební škole. Také se mnou pořádně zamával film Woodstock. Prostě to do sebe začalo všechno zapadat: musel jsem začít hrát v kapele.
S vaší tehdejší kapelou, Colosseum II, jste však čerpali spíše z jazzrocku a artrocku.
Naše největší vzory tehdy byli Mahavishnu Orchestra a sólová alba Jacka Bruce. Všichni v kapele jsme se posadili kolem aparatury a poslouchali jeho alba Songs for a Taylor a Harmony Row. Když dohrála, pustili jsme si je zase od začátku. Kapela Jacka Bruce měla obrovský vliv hlavně na Garyho Moora, který s námi tehdy v Colosseu hrával. Když se potom dali dohromady v kapele BBM, byla to pecka.
Od té doby jste hrál ve spoustě kapel a podílel se na obrovském množství nahrávek. Snažíte se přitom nějak prosazovat vlastní styl, nebo se necháváte spíš zapracovat do již daného zvuku a stylu?
Tajemství úspěchu je rozpoznat, co po vás vlastně chtějí. Tím to ale teprve začíná. Zároveň musíte přijít s něčím originálním, co této vizi odpovídá. Lidé většinou přesně nevědí, co chtějí. Nechávají však místo, které je třeba nějak zaplnit. Potom stačí přijít se správným nápadem.
Ačkoliv jste klávesový virtuóz, vaše specialita jsou nahrávky s vynikajícími kytarovými sólisty, ať už se jedná o Garyho Moora, Ritchie Blackmora či Randyho Rhoadse. Máte na jejich doprovázení nějaký tajný recept?
Hlavní je v tomto ohledu poslouchat a držet se v závěsu za kytaristou. Možná ho i trochu popostrčit. Důležité je umožnit sólistovi, aby se cítil dobře. To platilo hlavně pro Blackmorea. Musel jsem hrát tak, aby se cítil ničím neomezovaný a mohl sólovat podle libosti. Musel jsem ho dobře poslouchat, aby mi neutekl. Přitom si musíte uvědomit, že na klávesách musíte využívat specifické prostředky. Rocková hudba je pro mě spjata hlavně s kytarou. Od toho se pak odvíjí vše ostatní.
Dokonce i na vašich sólových deskách hraje kytara přinejmenším rovnocennou úlohu. Přitom bych čekal, že se jich alespoň tady konečně zbavíte.
Když jdete nahrávat desku, společnost se nejdřív zeptá: „Kdo tam bude hrát na kytaru?“ Vážně, klávesy nikoho moc nezajímají. Ale já si hraní s kytaristy užívám. Vůbec mi to nevadí. Navíc, nejčastěji jsem hrával s Garym Moorem, ať už v Colosseu či sólově. Pak už jsem poznal, kterou notu zahraje, dlouho dopředu.
Na turné propagujete i svoji novou nahrávku Keyed Up. Jak pro své sólové desky nahráváte a skládáte?
Materiál vznikal většinou tak, že mě pravidelně navštěvoval zpěvák Carl Sentance s kytarou a malým zesilovačem Vox. Vyměňovali jsme si riffy a nápady. Jednou mi dokonce volal ve tři ráno, že ho napadl skvělý motiv, který si musím okamžitě poslechnout. Veškerý materiál jsme napsali velice rychle, během několika dnů.
Nahrávali jsme potom v Chapel Studios, v Lincolnshiru. Hammondky s Leslie, basu, bicí a kytaru jsme postavili v jedné místnost - kvůli všem těm mikrofonům se tam skoro nedalo hýbat. Všechno jsme to zahráli živě. V základech se pak nepředělávala ani nota, všechno je to tak, jak jsme to společně zahráli. Carl potom za pár dnů přidal zpěv a dva dny se dohrávaly kytarové party. Tři dny se míchalo a bylo.
Moc často se tak už nenahrává.
Máte pravdu. Ale takto je to navíc i mnohem levnější.
Předpokládám, že s Deep Purple to vypadá jinak.
Naprosto. Jenom základy pro novou desku Now What?! jsme nahrávali šest týdnů. S Purple se pořád něco mění a předělává, všechny možnosti zůstávají do poslední chvíle otevřené. Po pěti týdnech jsme zjistili, že nemáme vůbec nic. Ani minutu použitelného materiálu. Všechno se tedy nahrávalo během posledního týdne.
Když si zaznamenáváte vlastní nápady a připravujete si cizí skladby, používáte notaci, nebo hrajete z hlavy?
Notaci nepoužívám. Pokud jde o cizí věci, podle původní nahrávky už s Deep Purple hraji jenom sólo ve skladbě Highway Star. To je takové rodinné stříbro britského rocku, na které se nesmí sahat. Takže noty nejsou zapotřebí.
A jak jste na tom se cvičením, jak se udržujete ve formě?
Cvičím. Tedy dnes jsem vynechal, už jsem moc unavený. Pražský koncert je náš devátý za posledních devět dnů. A to nás ještě dva čekají. Jedenáct vystoupení za jedenáct dnů bude můj nový osobní rekord.
Když už se ke cvičení mezi koncerty dostanete, na co se soustředíte?
Pravidelně cvičím stupnice. Potom mám nějaké jazzové transkripce Charlieho Parkera. Skoro vždycky se učím nějakou další Bachovou skladbou: fugou nebo preludiem. Někdy hraju také Chopina či Schumanna. Poslední dobou také hodně Stravinského. Natočil jsem už i klavírní desku, takže se rozhodně nenudím.
Co by se podle vás měl naučit začínající rockový klávesista?
Budete se divit, ale pro mě jsou i v rocku zásadní Bachovy fugy. Kvůli pochopení harmonie. Když hrajete v rockové skupině, musíte umět harmonii: když kytarista hraje sólo, musíte ho doprovázet, musíte znát vedení hlasů. Takž pro mě je Bach tím nejlepším, co se můžete naučit.
www:
