V rockovém světě bychom nenašli mnoho klávesáků, kteří by si prošli tolika spolupracemi jako Američan s arménskými kořeny Derek Sherinian. Hlavní motivací k rozhovoru bylo samozřejmě jeho nejnovější album The Phoenix, které dělí od jeho předchůdce devět let. Opět spolupracoval s legendárním bubeníkem Simonem Phillipsem, ale přizval si i řadu hvězdných hostů. Kromě mnoha kapacit, které se objevily na nové desce, jsme ke konci rozhovoru probrali i několik dalších ikon, které mu dopomohly k pozici vyhledávaného studiového hráče, což je role, díky které hravě zvládá i aktuální pandemii.
Jak se vám daří v této náročné době?
Překvapivě velice dobře. Jsem moc rád, že se konečně podařilo vydat moje album The Phoenix. Jsem na něj moc hrdý. Od mého posledního alba Oceana uběhlo devět let, což je hodně dlouhá doba, ale věřím, že se moje hraní od té doby posunulo na další úroveň. Psaní, produkce a sebedůvěra jely na maximum, a proto si myslím, že jsem vydal svou nejlepší desku.
Co jste dělal v posledních měsících, abyste se nezbláznil ze všeho okolo? Našel se čas na něco, co jste dlouho odkládal, třeba na dočtení knihy, studium nového jazyka nebo něco podobného?
Když došlo ke zrušení turné se Sons of Apollo, tak jsem okamžitě zapadl do studia a místo úvah nad okolním děním jsem radši několik měsíců dodělával desku. Kromě toho jsem hostoval na mnoha dalších deskách. Hlavně mě těší, že jsem se mohl podílet na albu Michaela Schenkera s názvem Immortal. Stejně tak jsem pracoval na dvou deskách Whitesnake. Předělal jsem veškeré klávesové party na dvou albech. Kromě známých osobností mě ale kontaktují i méně známí hudebníci z celého světa, kteří mají rádi můj styl hry a přejí si, abych se objevil na jejich výtvorech. Napíšou mi e-mail, přidají k tomu skladby, kde by mě chtěli mít, a jednoduše si mě najmou. Každého si poslechnu, a pokud mám pocit, že jim můžu pomoct, tak do toho jdu. Stal se z toho celkem zajímavý vedlejšák. Ve skutečnosti to jde tak dobře, že pokud to takhle bude pokračovat, na koncertování se úplně vybodnu,. (smích)
Yoda za bicími
Novinka stojí na chemii mezi dvěma spoluautory. Jelikož je tento magazín určen primárně profesionálním muzikantům, přibližte nám, prosím, jak probíhala interakce mezi vámi a Simonem Phillipsem.
Simon je mým hrdinou od roku 1980, kdy jsem si koupil první sólové album Michaela Schenkera a There and Back od Jeffa Becka. Simon hraje na obou z nich. a přitom vyšly jen měsíc po sobě. Tehdy mi došlo Simono mistrovství. Dokáže se vžít do obou stylů, ale přesto poznáte, že to hraje on. To je podle mě nejúžasnější vlastnost muzikanta. Když jsme se Simonem začali před dvaceti lety, v době alba Inertia hrát, byl jsem unešený z toho, že můžu pracovat se svým hrdinou. I po dvaceti letech mám pocit, že se ten prďola ve mně musí štípat, aby uvěřil tomu, že maká se Simonem Phillipsem. Naštěstí náš vztah se už dávno posunul dál. Máme za sebou pět desek, dnes už skládáme prakticky napůl a neustále nás to baví. Pořád je schopen mi předat kupu znalostí a já jsem velmi poctěn, že jsem vystaven vlivu této legendy.
Než jsem se vrhl na novinářskou kopii nového alba, tak jsem se po čase vrátil i k vašim starším deskám, které potvrzují, že je pro vás produkce velice důležitá. Kromě autorství má Simon zásluhu i v tomto směru. The Phoenix se snaží o moderní, ale poměrně vyrovnaný zvuk. Jak to probíhalo zde?
Simon byl zapojen od začátku až do konce. Dokonce i na skladbách, které sám nepsal. Staral se primárně o to, aby byla kvalita nahrávek na špičkové úrovni a také dost tvrdě dohlížel na to, aby i všechny hráčské výkony byly perfektní. Kdykoliv cítil, že něco neštymuje, nemazlil se se mnou a řekl: „Dereku, tohle je moc nahlas, musíš to předělat,“ nebo „tady zase hraješ moc rychle, znova!“ Vůbec mě nešetřil a já ho i tak pečlivě poslouchal. Občas jsme se neshodli, ale všechno jsme nakonec vyřešili. Pokud navrhl něco, co mi nesedělo, neměl jsem problém se ozvat. Ale pokud šlo o kvalitu zvuku nebo mé hry, rád se spoléhám na Simona, protože je jako Yoda. Když je vše nahráno, tak má Simon i veškerou kontrolu v případě mixu. Když vše následně posloucháme, ještě dopiplává detaily se slovy: „Tohle musí být hlasitější. Hlasitější!“ Každý song projdeme vždy aspoň čtyřikrát nebo pětkrát, dokud to není tak, že jsme spokojeni oba. Jeho cit je opravdu výborný. Poslechni si třeba ten zvuk bicích. Vše má hutný a hřejivý zvuk.
Vracíte se někdy i k vašim starším deskám? Když jsem třeba poslouchal album Planet X z roku 1999, tak mi to připomnělo raná alba Symphony X. Velice typický zvuk pozdních devadesátek.
Ano, má to své specifické kouzlo. Nedávno jsem si pustil album MoonBabies z roku 2002 projektu Planet X. Skoro se mi nechtělo věřit, že jsem takové věci hrál. (smích) Je to hodně střelené.
Musím se přiznat, že jsem měl v průběhu let občas problém strávit čistě instrumentální desky, primárně u jmen typu Steve Vai nebo Joe Satriani. Ne že bych tyto kapacity nerespektoval, ale dostat se do toho není sranda. Navíc pokud má člověk rozmanitý žánrový rozsah. U vás jsem ten problém v případě posledního alba neměl. Jaké jsou vaše triky k zpřístupnění instrumentální desky?
Základem jsou aranže. Vše stojí na kvalitně napsaných skladbách. Podle mě jsou nejlepší filmy a nejlepší desky takové, které, jak říkáš, strávíš na posezení. Přesněji poslechneš si desku od začátku do konce, a přitom se nenudíš. Ideálně když si na konci řekneš: „To bylo fajn! Pustím si to znova.“ Stejně tak si myslím, že není dobré, když je deska moc dlouhá. Osobně preferuju formát pětačtyřiceti minut. Vážně nechci disk krmit po okraj materiálem o pětasedmdesáti minutách. Psaní mi zabralo hromadu času a dalším krokem byl výběr hostů.
Opory čaroděje
Když jsem se koukal na výběr hostů, tak mi přišlo vtipné, že v době tohoto rozhovoru je v Muzikusu na titulní straně Kiko Loureiro. Viděl jsem ho nedávno naživo s Megadeth a je to neskutečný talent.
S Kikem se známe mnoho let, ale sousedy jsme se stali před pěti nebo šesti lety. Loni v tuto dobu jsem ho pozval k sobě domů, protože jsem chtěl mít na desce flamencovou pasáž. Napsal jsem part v polovině skladby, kde mi přišel ideální. Nebál bych se ale zároveň říct, že skladba Pesadelo, kde hraje, je tou nejtvrdší na desce.
Dalším zajímavým hostem je váš dlouholetý kolega Joe Bonamassa. Proč jste si vybrali právě Them Changes od Buddyho Milese?
Buddy Miles byl můj první profesionální kšeft v roce 1988. Tehdy byla Them Changes velice známou skladbou, a proto jsme ji hráli každý večer. Joe o mém působení u Buddyho ví, a kvůli tomu, že jsme se rozhodli, že na albu bude i zpívat, navrhl tuto skladbu. Domnívám se, že to byla výborná volba a myslím, že se moc povedlo i video, které vyjde ve stejné době jako singl.
A co opory v rámci nástrojů?
Hlavní položkou jsou Hammond C3 z roku 1959, kterému říkám „Velký Zrzek“. Jsou to nádherně znějící varhany. Zvuk ženu přes reproduktor Leslie 147 a zesilovače Marshall nebo Engl. Aktuálně mi nevyhovuje nic tak moc jako kytarové zesilovače. Dodává to zvuku koule jako u Jona Lorda. To je základ mého zvuku. Trochu používám i Korg Kronos. Svátečně to opepří, ale objeví se opravdu jen málokdy. Kromě modelu C3 mám i Hammondky model B3, syntezátor Nord Lead 3 a pár modelů Moogu. Stejně tak mám i piano Wurlitzer, které taky ženu skrz zesilovače, a pak také Fender Rhodes.
Z vašich dřívějších rozhovorů jsem pochopil, že si zakládáte na jasné vizi už v rané fázi přípravy alba. Jak to ale vypadá úplně na začátku, než si protřídíte myšlenky a výběr techniky?
Začíná to tak, že sbírám nejrůznější nápady nebo útržky skladeb, které pak přinesu Simonovi. Jakmile zpracuje moje party, tak přidává svoje a společně pak budujeme skladby. Pokud jde o úplně ranou fázi, tak třeba v případě Kika jsem už velice brzo věděl, že ho na desce chci, a proto jsem podklady pro jeho part připravoval s velkým předstihem. Velice rychle následovala i skladba, kde by se objevil Joe Bonamassa. S pořádným předstihem bylo potřeba počítat i u Zakka Wyldea. Věděli jsme, na kterých skladbách je potřeba pracovat rychle, ale pak tu byly kousky typu Dragonfly, která neobsahuje kytary, a proto nebylo potřeba pospíchat. U kytaristů to ale byla celkem výzva, protože jsem měl na začátku trochu jinou vizi. Jakožto první mě napadl Steve Lukather, protože mi hostoval už na několika albech. Jeho rozvrh je ale brutálně náročný, a proto to tentokrát nevyšlo. Trochu jsem se stresoval a několikrát říkal Simonovi: „Koho proboha pozveme?“ Pak mě zčista jasna napadl Ron „Bumblefoot“ Thal. Pozvání přijal a skladbám dodal svůj specifický šmrnc. Příjemně mě to překvapilo, a i Simon byl z jeho výkonu nadšen. Vyšlo to výborně, a i u příští desky budu mít nějaké překvapení.
Další deska dřív než za devět let
Existují nějaká jména, která máte na svém vysněném seznamu hostů?
Jedno jméno, o kterém jsem dlouho snil, právě nedávno vyšlo, a to Michael Schenker. Nedávno mi nabídl spolupráci, po které se jeho manažer ptal: „Michael je nadšen! Co jsme dlužni?“ Odpověděl jsem: „Nechci peníze. Pouze bych rád, aby mi Michael hostoval na mé další sólové desce.“ Načež odpověděl: „Domluveno!“ Potřebnou skladbu jsem už pro Michaela napsal a natočil ji se Simonem a Tonym Franklinem. Vše je teď v Německu, kde by se tomu měl Michael za pár dní věnovat. Tato skladba se objeví na mé další sólové desce a vůbec mi nevadí, že si nějakou dobu poleží. Bude to stát za to.
Věříte, že by další deska mohla vyjít alespoň do dvou nebo tří let?
Určitě. Viděl bych to na jaro 2022.
Už jsme načali rozmanitost ve vaší diskografii. Ve všech albech ale cítím velkou fascinaci mystičností. Mohli bychom najít nějakou spojitost s vašimi dětskými fantaziemi nebo filmovými soundtracky, pro které máte dlouhodobou slabost?
Těžko říct. Ale pokud bych měl vybrat jeden filmový soundtrack, který mě ovlivnil nejvíc, tak to bude z kultovnímu snímku Planeta opic. Obdivuju práci Jerryho Goldsmitha a řekl bych, že má i celkem blízko k progresivnímu rocku. U jeho tvorby si vždy vybavím formaci Emerson, Lake and Palmer, která jím byla určitě ovlivněna.
Koukal jste na nějaké oblíbené filmy během první epidemické vlny? Osobně jsem ty nejpodivnější první týdny strávil s mnoha oblíbenými filmy, a to i proto, že jsem se chtěl odtrhnout od sledování zpráv.
Já se zavřel ve studiu a makal. To je můj únik z reality.
Takže nemáte žádné triky, jak dobíjet baterky? Jen hudba a pak do postele?
Ano, hudba je pro mě na prvním místě. Ale taky rád plavu nebo cvičím, abych si vyčistil hlavu.
VIP sektor
V průběhu let jste spolupracoval s mnoha zajímavými osobnostmi. Na některé z nich bych se rád zeptal, pokud souhlasíte.
Ano, určitě.
Už dvakrát jsem mluvil s basákem Marcem Mendozou a pokaždé to byl neuvěřitelně sympatický člověk. Stejně tak mě v průběhu let mnohokrát překvapil, na jakých deskách se objevil, včetně sólových alb Dolores O’Riordan z The Cranberries. Jaký dojem zanechal Marco ve vás?
Marca miluju. Známe se z Los Angeles už hodně let. Poprvé jsme se ale potkali u Johna Sykese, když jsme ho doprovázeli na japonském turné v roce 1994. O deset let později jsme se potkali i v sestavě Whitesnake. V roce 2006 mi pak hostoval na desce Mythology. Jsme blízcí přátele celou dobu. Je to úžasně vtipný týpek s originální osobností a neskutečným talentem.
Když už je řeč o specifické osobnosti, tak se mi to před pár lety potvrdilo i u Yngwieho Malmsteena. Rád sleduju, jak dává rozhovory a chrlí hlášky typu: „Jak někdo může říct, že méně je více? Víc je vždy víc!“ Stejně tak hned několik členů této redakce mohlo sledovat jeho neskutečné vystoupení s Glennem Hughesem na koncertě v Londýně při příležitosti oslav padesáti let značky Marshall.
Obdivuju ho už od dob, kdy jsem studoval na Berkeley. Nepřeháním, když řeknu, že se jedná asi o nejlepšího kytaristu, vedle kterého jsem kdy hrál. Když hrajete naproti němu, zatímco má za sebou horu Marshallů, tak máte pocit, že je před vámi samotný Thor nebo Loki. Lidi jako Zakk nebo Yngwie jsou z jiné planety. Je to opravdu unikát a bylo mi velkou ctí, že jsem s ním mohl hrát. Období s ním se mi vtisklo do DNA. Má osobitý náboj a přístup. Dalo by se to popsat jako by měl nad sebou ohnivý nápis: „Polibte mi prdel!“ když hraje. Pro mě je to definice všeho. Naprostá konstanta, která se nezpochybňuje. O něco takového se pokouším i při hře na klávesy.
Nadpis „Polibte mi prdel!“ by si jistě mohl vyvěsit i Billy Idol, se kterým jste hrál na začátku nového tisíciletí.
Rozhodně. Je to opravdu specifický přístup, který se vždy snažím zakomponovat i do své hry na klávesy. Vezmi si jen začátek desky The Phoenix. Už od prvního momentu chci dát najevo, že nebudu dělat kompromisy.
Nejvyšší čas vyrazit do Česka. Na seznam vašich největších inspirací patří i Jan Hammer. V čem vás nejvíce inspiroval?
Byl to první klávesák, kterého jsem slyšel hrát na syntezátory bez jakýchkoliv kudrlinek. Poprvé jsem ho slyšel na albech Jeffa Becka a pak také u Mahavishnu Orchestra nebo Al Di Meoly. Řadu let byl jednou z mých největších inspirací v rámci syntezátorů a dodnes ho považuju za elitu. Jan Hammer je úžasný a neskutečný inspirativní. Ohýbání výšek tónů, propojení kláves se zesilovači a téměř kytarová sólová hra na klávesy. To vše jsou věci, které jsem pobral od Jana Hammera.
Jeff Beck zde zazněl už několikrát a osobně se držím filozofie, že nikdy neuškodí někomu věnovat album Truth z roku 1968. Dokážu si ale představit, že máte z jeho diskografie více oblíbených alb.
Má tři nejoblíbenější alba jsou Wired, Blow by Blow a There & Back. Na posledním jmenovaném se podílel Simon. Tohle je pro mě svatá trojice.
Jeff Beck zůstává velkou inspirací, ale s ikonou jménem Eddie Van Halen jste si i zahrál. Často zmiňujete, jak moc vás kytaristé inspirovali v tom, jak hrajete na klávesy. Proto by mě zajímalo, jak jste reagoval, když jste poprvé viděl Eddieho hrát na klávesy ve skladbě Jump?
Vůbec se mi to nelíbilo. Ani trochu. Jistě, na několika dalších, celkem inteligentních skladbách hrál na klávesy moc pěkně. Ale jinak jsem si vždy přál Eddieho vidět, jak hraje na kytaru, a ne na klávesy. Jasně, měl právo hrát, na co chtěl, ale víš, jak to myslím. (smích)
Na podzim roku 2018, kdy jsem si vyzkoušel první rozhovor pro televizi, jsem si nemohl přát nikoho jiného než Glenna Hughese. Ohromně ho respektuju a smekám, jak i ve svých letech zpívá.
Začali jsme spolu hrát v roce 2009, když jsme založili Black Country Communion. Máme za sebou čtyři desky a nespočet koncertů. Je to úžasná rocková legenda. Víš co, patří mezi ty „týpky ze sedmdesátých let“, kteří zažili zlatou éru. Je radost se vedle takových lidí pohybovat, protože tě můžou naučit mraky věcí, od hraní až po životní filozofii.
Nemůžu se nezeptat, jak to vypadá s pátou deskou.
Ano, už jsme o tom mluvili. Vrhneme se na to v průběhu roku 2021, jen musíme doladit termíny, kdy.
Další osobnost, kterou jsem mohl, díky práci v televizi, potkat, byl Slash. Podmínky byly velice přísné, ale velice rychle jsme se i díky pokecu o Black Sabbath nebo starých známých dopracovali k velice přátelskému rozhovoru. Co vaše vzpomínky na Slashe?
Zastavil se u mě a podílel se na desce Blood of the Snake. Během léta u mě strávil několik dní a byl to velice příjemný člověk. Byl dokonce tak ochotný, že se objevil i ve videu s Billym Idolem. Moc rád na něj vzpomínám.
Pak je tu osobnost, která vám na začátku kariéry extrémně pomohla, a to Alice Cooper. Viděl jsem ho už v mnoha dokumentech a je to extrémně specifická osobnost disponující kopami historek a inspirativních názorů. Jak vzpomínáte na první příležitost u Alicea Coopera?
Bylo pro mě nesmírně vzrušující, když jsem začal hrát u Coopera v roce 1989. Jednalo se do té doby o můj největší kšeft, včetně světového turné nebo rozhovorů pro MTV. Vážně jsem rád, že mým prvním šéfem byl právě on. Je to úžasný sympaťák s parádním smyslem pro humor. Budu se opakovat, ale je to další člověk, který zažil VŠECHNO. S lidma typu Alice, Glenn Hughes nebo členy Kiss chceš sedět na prdeli a poslouchat, protože zažili v tomto oboru všechno.
Když už jste zmínil Kiss, tak bychom to mohli uzavřít vzpomínkou na Erica Singera.
Eric je do dnešního dne jedním z mých nejlepších přátel. Je jako starší bratr, kterého jsem nikdy neměl. Podle mě je to úžasný bubeník. Jsem extrémně hrdý na to, že si zahrál s Kiss, vydělal mraky peněz a stal se velkou rockovou hvězdou. Bůh mu žehnej. Málokomu bych to přál jako jemu.
