Když se řekne jméno Dave Lombardo, okamžitě každého napadnou kultovní thrash metaloví andělé smrti Slayer. Přesto Dave, Američan s kubánskými kořeny, nikdy nepůsobil jednoznačně jako řadový člen.
Přestože stál u vydání základních alb této formace - Show No Mercy, Reign in Blood - či posledního, World Painted Blood, často z kapely odcházel a po úmrtí Jeffa Hannemana (R.I.P.) a sporech uvnitř kapely je letošní odchod již nejspíš definitivní. Vedle bočních aktivit s kapelami Grip Inc. a Fantômas či výpomocí nejen kolegům z Testament, patří k jeho nejzajímavějším projektům formace Philm, kterou probudil k životu před pár lety. Svůj progresivní psychedelický rock představili i na letošním ročníku Brutal Assault, kde jsme pro vás pořídili rozhovor s celou partou kolem této bubenické ikony.
Na úvod vás musím, pánové, pochválit za výborné vystoupení. Ale bylo to tím popíjením na sluníčku, že jsem nepoznal skoro žádnou píseň, přestože jsem debut Harmonic poslouchal celou cestu z Ostravy?
Dave: Předtím, než jsme sedli do letadla a letěli sem, jsme zrovna dokončili mix našeho nového alba. Mělo by vyjít koncem roku a bude se skládat z asi deseti písní. Máme jich i víc, ale ty se budou více hodit na nejrůznější limitované edice. Setlist tak tvořily především nové písně.
Deska Harmonic zní po zvukové stránce garážově až surově, ale naživo byl zvuk pochopitelně velkolepější. Z jakého důvodu se nedržíte podobné produkce v obou případech prezentace?
Dave: V případě debutu jsme docílili tohoto zvuku tím, že jsme nenahrávali ve studiu, ale doma. Neměli jsme ani žádné drahé hračky, abychom dosáhli něčeho jiného. Novinka je proto krokem kupředu i v rámci zvuku. Mohli jsme si pořídit už i lepší vybavení, ale i tak bylo vše nahráno doma. Posunuli jsme se i v rámci kompozice, protože minimálně půlka Harmonic má základ ve skladbách, které jsme napsali s Gerrym v devadesátých letech.
Pancho: To je taky hlavní důvod toho garážového zvuku. Novinka je spíše „Předpověď počasí na cracku.“ (smích) Není to metal, ale je to pořádně heavy.
Sestava Philm:
Dave Lombardo - bicí
Gerry Nestler - kytara, zpěv
Francisco „Pancho“ Tomaselli - basa
Bylo motivací tuto kapelu oživit, kvůli tvému aktuálně volnějšímu rozvrhu?
Dave: Kapelu jsem oživil, protože Tom Araya (zpěv - Slayer, pozn. autora) musel na operaci a já neměl ponětí, jak dlouho bude mimo. Přesněji, kdy všichni odpadnou, protože se o sebe vůbec nestarali. Proto jsem zavolal Gerrymu, jestli to znova nezkusíme, protože náhodou procházel stejnými problémy i ve své kapele. Načasování skutečně nemohlo být lepší, protože jsme měli více času na zkoušení. Přestože jsem ještě nějakou dobu hrál u Slayer, Philm mohli v klidu dál pokračovat.
Bicí tvých idolů
V rámci bicích jsi byl dlouhá léta věrný značce Tama, ale pak jsi od nich odešel a zakotvil po krátkém vztahu s ddrum u značky Ludwig. Z jakého důvodu došlo k této změně a přibliž nám i výhody aktuální soupravy?
Dave: Tama je úžasná značka s parádními produkty, ale v rámci osobních vztahů už to nebylo ono. Neříkám, že by mi nepomáhali, ale já jsem namouduši potřeboval mnohem víc. Ani ne tak v rámci množství vybavení, co by mi nabízeli, jako spíš pozornost vůči mým přáním. K definitivnímu rozhodnutí přejít k Ludwigu jsem dospěl díky Kelly Paiste z firmy Paiste. Hledal jsem vhodnější firmu a ona mi pomohla pouhou otázkou: „Ke komu jsi vzhlížel jako dítě?“ A já na to odpověděl: „John Bonham, Mitch Mitchell, Ginger Baker, Ian Paice a Bill Ward.“ Hádej, na co hráli. Ludwig! Šel jsem k této značce, protože to byly bicí mých idolů. Stejně tak dnešní děti hrají na Tamy, protože jsem na ně hrál já.
Hraješ na nějaký upravený model, nebo se teprve připravuje?
Zatím hraju na standardní sestavu, ale mám v plánu několik hardwarových úprav. Ale na to ještě přijde vhodnější čas. V tuto chvíli mojí sestavu tvoří 24 x 16” bass drum, 18” floor tom a střídavě 14” nebo 15” tom tom, činely od Paiste, a abych nezapomněl, 14 x 5,5” snare drum Black Beauty. Zvuk je výborný, ale vždy je co zlepšovat.
Nehrajeme matematický metal, my jamujeme
Nejen naživo je mezi vámi cítit úžasná chemie, ale hned zpočátku mě zaujala smyslná kytara...
Dave: Gerry není kytarista. On je pianista! Jsem rád, že jsem někoho takového našel, protože je i úžasná osobnost. Když slyším desítky nebo stovky kytaristů, hledám v nich určité kouzlo. Jen já vím, jaké to kouzlo má být, a dokonce ti to ani nedokážu popsat. Stejně jako tady na Brutal Assault. Hromada kluků tu hraje na kytaru, ale našel bych tu jen jednoho, co zní kouzelně. To samé platí pro basu. Hraju už tolik let s nejrůznějšími kytaristy, že dokážu pochopit, co potřebují, abych s nimi mohl hrát. A to Gerry má. Je to úžasný kytarista a přesně pasuje do toho, kam chci dostat tuhle kapelu. Když jsem ho poprvé slyšel hrát, jeho hra působila, jako kdyby se na vrchu zahraných not zjevovaly textury. Obdivuji i jeho hráčskou duši, která je úplně stejná jako ta moje. Pro Pancha platí to samé! Člověk musí najít ty správné a bohužel nestačí, že jste kamarádi. Kouzlo bylo i v mé předchozí kapele, ale smrt byla proti.
Snažíte se při zkouškách pokaždé zkoušet něco nového, abyste se i dnes zlepšovali?
Pancho: To je motto téhle kapely: Vždy zkoušet něco nového. Všechna naše alba, co jsme doteď udělali nebo v budoucnu nahrajeme, budou odlišná, protože neurčujeme směr, kterým se vydáváme. My jdeme vždy na tu opačnou stranu než se očekává.
Dave: Pro mě osobně nemá smysl rozjíždět novou kapelu, jako jsou Slayer. Hrál jsem v jedné z největších kapel na světě a nemusím už nic podobného vytvářet. Chci rozjet něco nového a svěžího a tohle je náš postoj.
Pancho: Přesto nikdo z nás nezatracuje svou minulost a pochopitelně jsou v naší hudbě i odkazy na naše předchozí aktivity.
Dave: Věř mi, jsem hrozně hrdý na to, co jsem dokázal, ale Philm mi pomáhají se od toho nádherně oprostit.
Peruánská princezna
To vám přeji, ale přesto musí existovat i další faktory, které vám k této pohodě dopomáhají.
Dave: Láska k hudbě!
Pancho: Panadas (malé masové dortíky, původem ze Sardinie, pozn. autora), kafe a Martini. (smích)
Dave: Máme i výborné vydavatelství, kde jsme všichni kamarádi a parádně spolu vycházíme.
Gerry: Hodně i posloucháme hudbu. Prostě jen tak vstaneme, sedneme k počítači a posloucháme muziku. Líbí se nám latinsko-americký jazz, ale poslední dobou jsme byli unešení peruánskou zpěvačkou jménem Yma Sumac. Má rozhraní šesti, možná dokonce sedmi oktáv. (Střízlivější zdroje uvádějí čtyři, popřípadě pět oktáv na vrcholu kariéry, což potvrzuje i sama zpěvačka, pozn. autora) Vedle toho je i její život fascinující a inspirující příběh.
Dave: Když začínala, jejím jediným publikem byly kameny a ptáci vysoko v horách. Tam vnímala všechny zvuky okolo a napodobovala i zpěv ptáků.
Gerry: Svou kariéru začínala ve čtyřicátých letech, i přes naprostý odpor matky, ale je úžasné, jak se s tím poprala a kam až se vypracovala.
Vše, co děláme je založeno na improvizacích
Kromě hraní se intenzivně věnuješ i produkci. Kdy se v tobě probudil tento zájem?
Dave: Už hodně dávno. Abych byl upřímný, než jsem nastoupil k Slayer, chtěl jsem být inženýrem ve studiu. Po střední jsem to chtěl studovat, ale místo toho jsem vzal do ruky paličky a učil se to za pochodu. V rámci produkce cítím, že poznám, když někde něco chybí. Mám odlišný pohled na muziku, pocity a nápady, které musím určitým způsobem usměrnit. Proto mám taky obrovskou potřebu čerpat ze schopností Gerryho a Pancha. Něco na způsob: „Pancho, zkus tuhle basovou linku trochu jinak.“ Dám tomu pár vteřin, začne hrát a já na to: „Přesně!“ Na začátku je to celé tak trochu guláš, protože vše, co děláme, je založeno na improvizacích. Následně přijde můj syn, inženýr, a oseká to na solidní kousky, a ty pak skládáme dohromady. Hrubou strukturu se poté naučíme a následně dolaďujeme.
Pancho: Pracujeme jako kapely v sedmdesátých letech, které se po celé hodiny natáčely a pak poskládaly písně z těch nejlepších drobků. Věřím, že nejlepší muzika přichází přirozeně. Když improvizujeme, je to pro nás ten nejčistší proud emocí na světě. Nehrajeme matematický metal, my jamujeme.
Rád bych se na něco zeptal i tvého syna, který, počítám, většinou sedí stranou.
Většina potomků chce dělat něco jiného než jejich rodiče, ale ty se tátovi staráš o management a vypomáháš ve studiu. Jaké to je si být neustále tak nablízku?
Dave Junior: Je super s ním pracovat nejen proto, že to je můj otec a uznávaný Dave Lombardo, ale užívám si i skutečnost, že můžu ovlivňovat výsledný zvuk jeho bicích. Dělám, co mě baví, a makat s tak kvalitními umělci je pocta.
Dave: Je to jeho první rozhovor! (smích)
Dave Junior: Co to povídáš?! Pravidelně se mnou dělají rozhovor z magazinu pro studiové inženýry.
Dave: Promiň, chlapče!
Psychedeličtí bezvěrci
Když se ještě vrátíme k produkci, jsem velkým fandou tvorby producenta Waldemara Sorychty (The Gathering, Lacuna Coil, Moonspell, Therion). Čemu ses od něj přiučil?
Dave: Jako producent se snažím pochytit co nejvíce, ať už to byl Waldemar, Mike Patton nebo Rick Rubin. Zajímá mě, jaký přístup zvolili, jak tu práci kriticky zhodnotili, ale můj největší záměr je z nich vytáhnout maximum. Jsou to všechno profíci, ale vždy cítím, že by to šlo udělat líp. Najít něco unikátního, poupravit tohle a tamto. Přestože je jejich práce v podstatě dokonalá, chci do toho přidat i jiný úhel pohledu.
Když už jsi zmínil Mikea Pattona, nedávno jsem měl možnost vidět naživo jeho kapelu Tomahawk a poslechnout si i nějaká jejich alba. Když jsem se pak seznámil i s Philm cítím, že oba máte neskutečnou slabost pro psychedelii.
Dave: To nepochybně, ale Mike má oproti mně podstatně vyzrálejší hudební cit. Ví o tolika stylech a technikách, o kterých si já můžu nechat jen zdát. Dokáže objevovat neskutečné věci, a pak se tím nechat následně inspirovat. Tak jsem naposled poznal rytmické sekce z Indonésie. Jeho záběr je obdivuhodný.
Jeden nebo dva?
Často jsi označován jako průkopník hry na dva basové bubny, ale než rozebírat všelijaké pochvaly, více by mě zajímalo, jak ses k tomu dostal a jak těžké bylo se to naučit?
Dave: Když jsem začínal, spoléhal jsem pouze na jeden, ale poté co se ke mně dostal debut Iron Maiden, jsem byl fascinován hrou Clivea Burra. Má osobitý styl založený na basovém bubnu v kombinací s hi-hatem, který mimochodem občas používám také ve Philm. Ale místo toho, abych ho kopíroval, jsem přidal i druhý basový buben a na tuhle soupravu aplikoval jeho přístup. Po určité době se z toho stala přirozená záležitost. Když se to člověk naučí, nesmírně ho to technicky posune. Například ve Philm, mám teď jen jeden basový buben.
Štve mě, jak málo všichni okolo experimentují.
Vnímáš i ty sám, že jsi v rámci hry na bicí přišel s něčím unikátním?
Dave: Je to možné a lidi mi to často říkají, takže s tím můžu souhlasit. Na druhou stranu já jsem pouze vzal techniky a nápady ze všech možných stran a pouze je strávil a přepracoval. Dvojí basový buben je něco, co jsem poprvé slyšel u Motorhead ve skladbě Overkill, a to bylo hodně dlouho před Slayer. Já jsem to pouze převzal a posunul na extrémnější úroveň.
Včera jsem měl možnost vidět další thrashmetalovou ikonu Testament, která posledních několik let zažívá znovuzrození. Všímáš si i ty, že posledních pár let je přívětivější pro návrat k určitým žánrům, jako je třeba thrash metal?
Důvod, proč tyhle kapely nezmizely, je odkaz velké čtyřky, a hlavně Metallicy. Jsem rád, že je teď zase lepší období, ale na druhou stranu mě štve, jak málo všichni okolo experimentují. Vyjdu se podívat, kdo dnes hraje, a všechno mi připadá stejné! Žádná rozmanitost! Věřím, že i přes tenhle fakt naše oblíbené žánry nevymřou. Tvrdá hudba tu vždy bude, ale disco je díky bohu po smrti. (smích)
www:
