Clawfinger

Clawfinger
Clawfinger

Pachatel se vrací na místo činu. Tím byla restaurace trutnovského hotelu Adam, kde jsme se necelých 24 hodin před tímto rozhovorem sešli s Mikem Muirem (Muzikus 10/2003). Tentokrát na nás byli připraveni kytarista Bard Torstensen a zpěvák Zak Tell - jinými slovy "reprezentativní část" švédsko-norské formace Clawfinger. Času na rozhovor jsme měli spoustu (Clawfinger začínali hrát až o půlnoci), takže se nám ani celé, mimochodem velice příjemné, pětihodinové sezení nepodařilo vtlačit do diktafonu, natož na papír. Tady jsou alespoň kousky.

Clawfinger
Clawfinger

Jaké byly vaše vzory?

Zak:

Ach, příliš mnoho. Grandmaster Flash & the Furious Five a jejich skladba The Message byla první písnička, u které jsem si napsal text, znáš to, poslechneš si kousek, něco napíšeš, přetočíš zpátky atd., to bylo tak v 82.-83. roce. A dále, no určitě Dead Kennedys, Public Enemy - ti na mě měli veliký vliv. No a každopádně Beatles. Když mi bylo sedm, měli jsme Beatles gang - a já byl šéf, tak jsem byl John Lennon. Protože kdybych nebyl John Lennon, nebyl by žadný gang. Frank Zappa, ten mě ovlivnil fakt dost, dokonce jsem po něm pojmenoval jednoho ze svých psů. Alice in Chains...

Jak skládáte?

Zak: Jak kdy. Někdy tak a někdy onak. To je těžké říci, nemáme přesný recept. Ale na začátku určitě někdo musí přijít s nějakým nápadem. Někdy máme nejdříve hotový text, a pak k němu skládáme hudbu, jindy zase k hotové hudbě píšu text.

Jak komunikujete, když zkoušíte nové věci?

Zak: Nekomunikujeme :-D.

Bard: Dáme si vždycky sraz ve studiu, třeba ve tři...

Zak: ... v půl čtvrté dorazíme... (pardon)

Bard: ... někdo přijde s připraveným nápadem, který přehraje a postupně se soustředíme, chodíme s nápady na jednotlivé party.

Zak: Vážně? Tohle jsem nás nikdy ve studiu dělat neviděl... :-D. Ale teď, když dáváme rozhovor...

Můžete mi říci něco o nástrojích, které používáte?

Zak: Já používám mikrofon, ale jméno po mně nechtěj. Nevím ani, co mám za mikrofon ve studiu. Pokud zní dobře, tak není co řešit. Nemusím se o to starat, protože se jiní starají za mě. (k Bardovi) Ty víš, co mám za mikrofon?

Bard: Jo, docela přesně. Takovej podlouhlej.

Zak: Hm, to bude ono. Má takový tvar trochu jako penis.

Bard: Já používám PODxt od Line6. Předtím jsem používal Sans Amp, ale pak jsem přinutil POD, aby zněl jako Sans Amp, a tak používám POD. Velmi snadno se s ním manipuluje, je to daleko pohodlnější. Vždycky jsem používal Sans Amp, než jsem si pořídil POD. A ve studiu používám rackový Tech 21 pro a DigiTecha se simulací reproduktorů.

Používáš k PODu nějaký zesilovač/hlavu?

Bard: Ne, je to zapojené přímo.

Zak: Nikdy nepoužíváme zesilovače/hlavy. Nikdy jsme je ani nepoužívali. Takhle jsme úplně v klidu. Všechno si pěkně pohodlně odneseme a s ničím se nemusíme tahat. Vlastně ani nechápu, proč to ostatní nedělaj taky tak.

Jeden z důvodů, proč nepoužíváme modeling místo aparátů je, že PODy mají mnohem "přímočařejší zvuk" - jak se říká, větší "punch". U sebelepšího aparátu je vždycky cítit (alespoň minimální) zpoždění. To pro hraní metalu není nic moc.

Vy si připadáte jako metalová kapela?

Zak: Viděl jsi film Spinal tap?

Ne.

Zak: Na to se musíš podívat, je to komedie. Je to o metalové skupině, je to vymyšlené, ale točené jako dokument. Všechno v tom filmu je tak pravdivé. Čím déle hrajeme, tím víc si říkám, že to ani není vtip, že to tak prostě je. Dokud se tomu dokážeš smát, je to o.k., ale v momentě, kdy se přestaneš smát, tak bys měl skončit. Ale zpátky k tvé otázce - jak kdy. Když jsme na metalovém festivalu, tak si jako metalová kapela nepřipadám. Když jsem na takovémhle festivalu, tak ano. Myslím si, že je dobře, že je tu takový výběr, ne třeba, že by mě to zajímalo, ale je to dobře. Můžeš si vybrat. Kdyby to byly samé metalové kapely, tak tě to po prvních dvou přestane bavit a odejdeš "zpruzenej", teda pokud nejsi totální magor nebo absolutní metalový fanda.

Clawfinger
Clawfinger

Když nepoužíváte žádné aparáty, jak se na pódiu slyšíte?

Zak: Používáme in-ear monitory, takže žádné problémy ani nemohou nastat. Slyšíme se všude a hlavně každý, jak chce.

Bard: Už to tak děláme deset let, ani bychom nechtěli měnit.

Jaký používáte nástroje?

Bard: Mám asi devět kytar. Jsou to převážně Gibson Les Paul Studio a pak ješte Paul Reed Smith a nějaké Schectery. Jeden z nich je pětistrunný. (Zak: ... ta má o jednu strunu míň...) Spíš má o dvě struny míň a o jednu víc - je podladěná do H.

Zkoušels někdy hrát na barytonovou kytaru?

Bard: Ne, ale mám to v plánu.

Zak: Hodně jsme ale používali sitar.

Naživo?

Zak: No jo, naživo. Ale taky na desce z roku 1997.

Používáte někdy minidisky nebo ADAT??

Zak: Demo k druhému albu jsme nahráli na ADAT. To jsou veškeré naše zkušenosti s ADATem.

Bard: Všechny "umělé" zvuky hraje Jocke z kláves. Jeden z důvodů, proč to děláme, jak to děláme, že když se něco pokazí, můžeme kdykoli začít znovu. A za druhý je to daleko víc "live". Prostě mačkáš klávesy a vlastně to hraješ.

Na demo CD k Reasonu jsem narazil na předělávku vaší písničky. Co máte společného s Proppellerheads?

Bard: Je to švédská společnost. Co se týče kapely, nic moc s nimi společného nemáme. Jen jsme dali svolení se zveřejněním. Skladbu pro ně připravil Jocke - náš klávesista.

Zak: Jo, je to jeho vina :-D.

(Od této chvíle získal Jocke Skog krycí jméno Hisfault - Jehovina. Pokud na cokoliv nevěděl Zak nebo Bard odpověď, svalili svorně vinu na Jockeho - seděl u vedlejšího stolu a spíš než náš rozhovor ho zajímala strava, a tak byl snadným terčem.)

Používáte Reason?

Bard: Ne, připadá mi moc jednoduchý.

Zak: (se smíchem) Bard chtel říct, že jsme na takové jednoduché nástroje příliš pokročilí...

Bard: No to jsem teda rozhodně nechtěl. Je to skvělý program, ale my pro něj nenajdeme uplatnění.

Používáte někdy počítače, když hrajete živě?

Bard: Ne, ale když nám řekneš dobrý důvod, proč bychom měli, tak je používat budeme. Prostě jsme zatím neměli důvod.

 

Ale smyčky používáte...

Zak: Tuny. Může za to tady klávesák, Jehovina. Už jsme na tom úplně závislí. Bez nich bychom vlastně byli punková kapela. Když to nefunguje, říkáme si: "co budeme dělat, nemůžeme hrát". No ale můžeme hrát, uděláme to víc punkovějsí, víc vokálů, můžeme lépe a přesněji hrát... Už jsme zvyklí dělat věci určitým způsobem, ale polovina věcí se dá nějak obejít/udělat jinak.

Jak nahráváte?

Bard: Stopu po stopě. Vždycky

Zak: Zkoušeli jsme nahrávat živě album v roce 97 (Clawfinger), ale moc nám to nešlo.

Bard: My totiž nahrajeme album, pak jedeme na šňůru a nové skladby se nám hrají dost ztuha. Ty starší jsou v pohodě. Potom, řekněme po takových deseti koncertech, si to sedne a začne to fungovat. Pak nahrajeme další album a celé se to opakuje.

Zak: Další věcí je, že nejsme "jam band" - neimprovizujeme. Nahrajeme skladbu, a pak se teprve učíme, jak jí zahrát dohromady.

Proč vlastně zpíváte anglicky, když jste kapela Švédů a Norů?

Zak: Můj táta je z Londýna a já vyrostl v Británii. Protože teď žiji ve Švédsku a cestuji po Evropě, zvykl jsem si používat takový jakoby americký přízvuk - říkám tomu "tourist english". Nebritové mi moc nerozumí, když mluvím "po britsku". Takže angličtina je můj rodný jazyk.

Zkoušeli jsme udělat jednu skladbu ve švédštině pro kompilaci, kterou jsme dávali dohromady, abychom pomohli rodině a příbuzným jednoho člověka, kterého zavraždili (stal se obětí útoku nacistů). Ale nefungovalo to. Jsme prostě zvyklí dělat věci jistým způsobem - skládat a hrát. Ten rozdíl není jen v jazyku. Nemůžeš vzít text, ten přeložit a čekat, že to bude fungovat. Každopádně, když zakládáš kapelu, chceš mít co největší úspěch. Chceš být co nejznámější, mít co největší publikum, a kdybychom zpívali švédsky, automaticky se omezíme jenom na Švédsko a možná Norsko a Dánsko. To ale není ten hlavní důvod, proč děláme věci anglicky.

Vaše texty jsou dost sebevědomé až arogantní?

Zak: To je nadsázka. My takoví vůbec nejsme. Třeba skladba Bitch z našeho nového alba, to je o mém psovi. O tom, jak ho venčím... Nebo třeba Nigga - to přece vůbec není rasistická písnička. Naopak. Je důležité brát texty jako celek a neposlouchat jen refrény.

Nějaký zajímavý koncert z poslední doby?

Zak: Před dvěma týdny jsme hráli v Maďarsku v Budapešti na Sziget festivalu a čtyřikrát nebo pětkrát vypadl proud. My jsme hodně technoligicky vyspělá kapela a každý sebemenší výpadek proudu znamená, že tak čtyři pět minut nemůžeme hrát. (Ale na druhou stranu atmosféra byla fantastická.) Když organizuješ festival, tak první věc, kterou musíš mít zajištěnou, je to, aby ti fungovalo péáčko; kapely, osvětlení atd. - to je až na druhém místě.

Máte už playlist?

Zak: Ne, ještě ne. Dobrý je, protože už hrajeme dlouho, že víme, co zahrajeme dobře, kde bychom mohli udělat nějaké chyby, a tak můžeme aktuálně přizpůsobit výběr. Asi se rozhodneme těsně před koncertem.

Následující minuty (a vzhledem k tomu, že se Zakovi vůbec nechtělo koukat do stropu hotelového pokoje i hodiny) jsme strávili debatováním o všem možném kromě muziky. Bavili jsme se o nejhorších nočních můrách, které ho trápí. Vedle výpadku proudu je to výpadek textu a "pruda" s ochrankou. "Proboha, koho má ochranka chránit a před kým? Vždyť ti lidi si nás přišli poslechnout a pobavit se. Přece nedají 20 euro za to, aby se s námi mohli porvat...

Dvě z nočních můr se na koncertě bohužel splnily. Kratičký výpadek proudu způsobil, že Jocke Jehovina musel čekat 4 minuty, než se mu restartoval sampler. A Zaka pacifikovala ochranka, když si chtěl "zasurfovat" na publiku. Vztek, který pak měl, naštěstí nezapříčinil, že by mu selhala paměť. Ještě možná zvýšil nasazení, se kterým Clawfinger koncert odehráli. Byl to vynikající koncert. Vynikající zážitek.

Psáno pro časopis Muzikus