Možná jste o něm nikdy neslyšeli, jedná se však o naprostou legendu mezi nejen sessionovými baskytaristy. Pokud bych měl jeho hvězdu na baskytarovém nebi přirovnat do jiného kontextu, napadá mě pouze následující přirovnání: Co je Pelé pro fotbal, to je Chuck Rainey pro baskytaru. A je opravdu skvělé, že ve věku sedmdesát pět let je stále aktivním a naprosto otevřeným muzikantem.
Své bohaté zkušenosti ze své dlouhé, několik dekád trvající kariéry předává všem generacím baskytaristů nejen prostřednictvím instruktážních videí a knížek, ale také pravidelně jako instruktor na hudebních kempech VixCamps, které organizuje Victor Wooten a letošní rok dokonce i právě na Warwick Bass Campu, kde se těšil obrovskému respektu a uznání všech, a zde také následující rozhovor vznikl. Během jeho lekcí se někteří ostatní instruktoři ve svém volném čase chodili dívat a někteří mu dokonce sami byli při ruce, například při nastavování aparátu nebo mu pomáhali nést jeho nástroj. Chuck zaujímal na Bass Campu výsadní postavení, řekl bych takového velmi moudrého guru, kterému všichni naslouchali. Aby taky ne. Za svou kariéru studiového hráče hrál na více než 12 000 albech a téměř ve 149 000 písních! V tomto dlouhém seznamu najdeme jména jako Louis Armstrong, Aretha Franklin, Janis Joplin, Joe Cocker, Ringo Starr, Michael Jackson, Marvin Gaye, Ray Charles a také v neposlední řadě Steely Dan, kdy basové linky písní Josie nebo Black Friday patří od pana Raineyho k mým osobně nejoblíbenějším. Proslulý snad nejen mezi baskytaristy je koncept a stavba Raineyho basových linek. Na osobní setkání jsem se těšil hned z několika důvodů. Už třeba jen proto, že je profesory tady na Berklee jeden z nejdoporučovanějších basistů, od kterých se učit a setkání s ním mi i sami někteří profesoři závidí. Ale hlavně bylo pro mě vzrušující dovídat se, jak to takový zástupce staré klasické školy, což je míněno v nejlepším slova smyslu, má. A taky hrál s Jimi Hendrixem! Můj dojem z osobního setkání? Velmi milý, ochotný, usměvavý a přátelský člověk. Než usedl k rozhovoru, poprosil mě, jestli si může sednout po mé pravé ruce, protože na levé ucho lépe slyší. V ten moment jsem si uvědomil, s kým mluvím a kolik toho za svou kariéru udělal. Chuck Rainey!
Jaký článek je podle tebe pro muzikanta v hudební kariéře důležitý? A jaký ve tvé kariéře?
Záleží konkrétně na tom, co vlastně chceš v kariéře dělat. V mém případě jakožto především na dráze studiového hráče je velmi důležitá teorie. Pokud chceš nahrávat a pracovat pro televizi nebo u filmu, bez znalosti hry z listu se neobejdeš, ale v jiných zase nezbytná teorie vůbec není. Jsou i muzikanti, kteří neumí číst noty a jsou velmi úspěšní. Bobby Vega je naprosto výjimečný basista a přitom neumí číst noty. Je to opravdu o tom, kam směřuješ. Podle mě je znalost not a teorie velké plus. Především to usnadňuje domluvu mezi muzikanty. Je to stejné, jako mezi lékaři, když mezi sebou komunikují. Mají svůj jazyk a díky němu se domluví za každé situace. To je podle mě důležité.
Jakožto muzikant jsi začal svou kariéru v padesátých letech a myslím, že tehdy baskytara nebyla úplně běžný nástroj. Moc by mě zajímalo, jak to tehdy s elektrickou basou vypadalo?
Na elektrickou basu jsem začal hrát v roce 1962. Přestože tento nástroj vznikl už v padesátých letech a někteří lidé už na to tehdy hráli, byl to stále úplně nový nástroj a běžný opravdu nebyl. Hodně lidí se tehdy na ten nástroj ani nedívalo jako na basu, ale jako na kytaru, která je naladěná o oktávu níž. Elektrická basa je však spíš kontrabas, čili opravdová basa, který je však elektrický a namontovaný do kytary. A když jsem začínal pracovat ve studiích v New Yorku, bylo tam spoustu aranžérů, kteří si mysleli, že je to kytara a psali party v houslovém klíči, místo v basovém. V začátcích s tím byly velké problémy, vůbec nerozuměli tomu, že je to basa a mají psát basové linky v basovém klíči, jako by to hrál kontrabasista a ne kytarista. Plus, baskytara byla tehdy tak výjimečný nástroj, že jsi jako baskytarista dostal za nahrávací session více peněz než jako kontrabasista. Za každou session jsi dostal o čtyřicet dolarů víc a kontrabasisté to tehdy těžce vydýchávali. Taky byla výhoda, že v New Yorku jsem se s baskytarou mohl pohybovat v metru, jet s ní taxíkem, a když upadla na zem, nic se nestalo. V tom baskytara oproti kontrabasu strašně moc ulehčovala.
Hrál jsi tedy před baskytarou na kontrabas? Jaký byl v tom případě přechod na baskytaru?
Na kontrabas jsem nehrál, hrál jsem na kytaru. Takže přechod z kytary na baskytaru byl lehký, z kontrabasu by byl těžší. Na kontrabas se hraje ve svislé poloze a má delší menzuru. Z kytary to bylo opravdu snadné, v tomto ohledu je kytara a baskytara v podstatě to samé.
Jsi proslulý studiový hráč s dlouhou a bohatou kariérou. Velmi by mě zajímalo, jaký je tvůj proces práce. Co uděláš jako první, když dorazíš do studia a je před tebou song, který neznáš a je třeba do něj nahrát basovou linku?
To záleží na dané situaci. Někdy třeba nemá nikdo páru o tom, co tam nahrát a tak po tobě chtějí, aby sis to poslechl a něco navrhl. Někdy zase nad tebou někdo stojí a říká ti přesně, co máš hrát. Já osobně mám nejraději, když si můžu song poslechnout, podívat se na akordové značky nebo noty v notovém zápisu a slyšet basovou linku v hlavě. Je důležité se do toho opravdu položit, musíš vědět, co děláš. Všechno okolo musíš zahodit. Zrovna moje třída ráno byla o basových linkách principu 1-5-1 (opakující se 1. a 5. stupeň, jednoduchý postup typický například pro tubu v dechovce, uvedeno v příkladu). Vždy se dívám na basu jako na tubu se strunami a myslím tímto způsobem vždy předtím, než cokoli udělám. Vždy se vše snažím udělat co nejlehčí. Pak dochází na situace, kdy sedíš před stojanem s notami a za ním je dirigent a ty musíš sledovat jak noty, tak dirigenta. A jakmile hraješ tak náročné basové linky, že se musíš přitom ještě dívat očima i na hmatník, ztratíš kontakt s notami a dirigentem. Pokud také hraješ příliš mnoho not a skladba to nevyžaduje, vyhodí tě. Nejdůležitější je rytmus, basa je melodický buben. Musíš být tam, kde je buben a princip 1-5-1 skvěle funguje jak harmonicky, tak s akcenty od bicích. Začnu tedy vždy myslet v 1-5-1 a až poté hledám místa pro různé patterny a alternativy.
Jaký je tvůj názor a pohled na současnou mladou generaci muzikantů?
Opravdu to chceš vědět? Myslím, že mladá generace chce všechno příliš rychle.
Když jsem vyrůstal, nebyla televize, ani YouTube. Co jsme se chtěli naučit, jsme museli přímo zažít. Dnes jsou media na takové úrovni, že si kterýkoli mladý hráč myslí, že za rok dokáže hrát jako Stanley Clarke, Bobby Vega nebo jako já. Mě to trvalo sedm let, než jsem pochopil, co mám dělat. Mladá generace je příliš rychlá. Ještě než začnou hrát, už myslí na peníze, na to jak se oblékat, jakou basu si pořídit. Já jsem stará škola, měl jsem jen jedinou basu Fender a žádné jiné možnosti jsem neměl. Jediná cesta, jak se učit co dělat a co nedělat, bylo hraní s různými lidmi a poslouchat různé lidi. Když jsme vytvořili nějaké uskupení, nehráli jsme kolikrát ani pro publikum, hráli jsme pro sebe a těšili jeden druhého. Pak nás hraní mnohem více bavilo a také jsme podstatně lépe hráli. Takže myslím, že mladá generace velmi strádá tím, že chce vše příliš rychle. Je to to samé, jako bys měl firmu a pětiletý obchodní plán by jsi chtěl splnit během prvního roku. A také právě proto nemůžeš v Americe hrát za profesionální fotbalový tým, dokud nedosáhneš určitého věku a vůbec nezáleží na tom, jak dobrý jsi. Když pečeš koláč, musíš počkat, až se dodělá, nejedl bys polorozmražené kuře. Než se narodí dítě, musí projít procesem a něco to trvá. To samé platí v muzice. Mladí prostě chtějí vše rychle a podle mě to není dobře.
Jelikož si hrál v kapele s Jimi Hendrixem, kdy ještě nebyl slavný, nemůžu si odpustit tuto otázku: Co v tobě Jimi Hendrix zanechal a jaký vlastně byl?
Strašně hodný kluk, velmi dobrý bluesový kytarista. Byl hrozně fajn. Už tehdy se dost vymykal tím, jak hrál na pravorukou kytaru obráceně a hrál hodně not palcem levé ruky. Byl skvělý. Nemám rád ten film o něm, vůbec to k Jimimu nesedí. Byli jsme přátelé i po těch letech, kdy opustil kapelu. Hráli jsme spolu asi devět měsíců a myslím si, že pak odešel proto, že chtěl být sólový kytarista a u nás měl pouze vedlejší roli. Vždy se usmíval, zajímali ho jen kytara a ženské. Peníze, kytara a ženské.
