Je mnoho nejrůznějších hudebníků, kteří ve vrcholném období své kariéry otočí razantně kormidlem a navrátí se ke kořenům vší současné hudby, k blues.
Stejně tak je mnoho nejrůznějších podob blues, k nimž se lze navrátit, a stejně tak mnoho nejrůznějších pohnutek, proč tak učinit. Nicméně, sotva bychom hledali počin tak rozsáhlý, jaký učinil v loňském roce zpěvák a kytarista Chris Rea, který na jedenáct alb umístil 137 svých původních písniček, a těchto víc než deset hodin hudby doprovodil knihou vlastních ilustrací a myšlenek a vyslal do světa pod názvem Blue Guitars.
Ještě před několika lety byl Chris Rea typickou světovou poprockovou hvězdou s dvaadvaceti miliony prodaných alb, žebříčkovými hity a odpovídající popularitou. Jeho hudba vycházela jak z irsko-italské krve, kolující mu v žilách, tak z bluesových kořenů, k nimž stále více inklinoval. Dle vlastních slov bylo jen otázkou času, kdy se do vlastní, čistokrevně bluesové desky pustí. Jeho záměry ovšem uspíšily události zdaleka ne tak příznivé a povzbudivé. Prodělal velmi těžké onemocnění slinivky a v týdnech v nemocnici strávených - bez patosu - na pokraji života a smrti, se ke svému bluesovému snu přimykal stále víc. Na světě se tak v roce 2002 objevilo album Stony Road a o dva roky později ještě bluesovější Blue Jukebox. Obě alba byla ovšem teprve předzvěstí toho, co přinesl rok 2005 v podobě monumentálního kompletu Blue Guitars. Chris Rea bezprostředně inspirovaný knihou Billa Wymana Blues Odyssey začal studovat nejrůznější podoby blues, po zvukové stránce, po stránce projevu, prolínání a vývoje. Zajímal se o technickou stránku věci, konkrétní nástroje, způsoby hraní i nahrávání, až se pak pustil do vlastní práce. Vždy v autentickém místě se na měsíc uzavřel ve studiu, které vybavil dobovým zařízením, na krk zavěsil odpovídající kytaru, a tak postupně vzniklo jedenáct disků, z nichž každý odpovídá jedné konkrétní podobě blues. Řadu otevírá pohled na kořeny, z nichž blues vzešlo, pod názvem Beginnings. Pak následují Country Blues, Lousiana and New Orleans, Electric Memphis Blues, Texas Blues, Chicago Blues, Blues Ballads, Gospel Soul Blues and Motown, Celtic and Irish Blues, Latin Blues a 60's & 70's.
V daném stylu se přitom vždy jedná o skladby původní. Chris Rea vysvětluje: "Nahrávat věci jiných lidí by nemělo smysl. Nejsou to vaše písničky, a vy jim tak berete půl feelingu. Skládání je jedno z mých největších potěšení. Přitom nám ale šlo i o to, abychom třeba zněli jako Robert Johnson. Dělali jsme si i naše vlastní samply, pro začátek písničky, abychom ukázali, jak Robert Johnson zpíval určitou písničku a ta samá skladba se po třiceti letech stala chicagskou písničkou a pak písničkou Rolling Stones. A to na všech těch různých cédéčkách předvádíme. Pro nás to bylo jako kouzlo: zjištění, jak tehdy přesně vypadalo chicagské studio a hraní v něm s těmi správnými mikrofony. Muzikanti si občas stěžovali, protože přišli s úplně novými kytarami a spoustou efektů, ale to ne... tohle v Chicagu ne! Tam byl malý zesilovač, hodně věcí jsme našli pomocí internetu, věci, které by normálně nebyly vůbec k sehnání. Malý zesilovač, který se jmenuje Supra. Je opravdu malinký, a když do něj píchnete kytaru a zahrajete slide, je to Muddy Waters! Ihned! Páni! říkáte si... proč jsem na tohle nekáp' před třiceti lety? Dodali jste ty správné kulisy a kouzlo fungovalo. Byla tam až taková dětská naivita, se kterou jsme třeba vystavěli skladbu Motownu, abychom všechno ukázali. Začíná to gospelovým piánem a gospelovým bendžem a pak zvuk bendža přejde do kytary o čtyřicet let později, a tak vzniká zvuk Motownu, a pak přijdete vy a jste tím zpěvákem Temptations! Bylo to úžasné! Tohle nebyla práce!"
Jak už bylo řečeno, celý komplet čítá více než deset hodin hudby, což v současné, klipově rychlé době svádí k myšlence, zda Chris Rea nevyšle do světa zhuštěný průřez třeba na jediném CD. Zpěvák ovšem oponuje: "Ne... možná se to stane někdy v budoucnosti, pokud to někdo bude chtít z komerčních důvodů udělat. Hodně jsem riskoval tím, že jsem to hned na začátku odmítl. Nemůžete nic vyjmout, protože neukazujete celek. Je to přece celá dlouhá cesta z Afriky, z Arábie do New Yorku."
Při zevrubném poslechu jednotlivých disků je nejen zajímavé soustředit se na písničky, aranžmá a celkový přístup, ale stojí zato vychutnat si i zvukovou podobu jednotlivých nahrávek. Ani tady neponechal Chris Rea nic náhodě. "Někde jsme si dokonce sami udělali vinylovou desku a pak ji znovu nahráli. Když jsme chtěli udělat sampl Blind Willie Johnsona, tak mě napadlo, že místo abychom vzali Blind Willieho nahrávku, tak by byla velká legrace stát se Blind Willie Johnsonem, natočit to dobovým mikrofonem, vylisovat na vinylu a znova přehrát a tohle pak použít jako sampl. A taková milá věc se stala, že Francine, jedna dáma z časopisu Blues Mothers, přiznala, že to nedokázala rozlišit. A na to jsem opravdu hrdý."
Přípravy celého kompletu Blue Guitars trvaly zhruba osmnáct měsíců. Vlastní nahrávání pak Chris Rea popisuje slovy: "Každý měsíc jsme točili jeden disk. Na konci měsíce jsme všichni měli dva dny volno, pak zase do studia, které jsme postavili pro ten který sound - Chicago sound, to je jasný příklad, protože tam slyšíte chicagské zesilovače, kytary, mikrofony... Dnes existuje hodně způsobů jak natočit harmoniku, ale my jsme použili ten jejich starý způsob. A tohle jsme dělali měsíc v Chicagu. Nahrát, smíchat. A pak další - New Orleans. Bylo to ohromné. A vždycky se na to člověk těšil. Protože taky plánujete, telefonujete známým, jaký zesilovač nebo kompresor použít, a tak se nadchnete pro další nahrávání. A když jsme se nakonec dostali k šedesátým létům, tak jsem si vzal svou první kytaru, která si nikdy nezahrála na desce a kterou jsem kdysi koupil v malém obchůdku v Middlesborough, a ta se stala tou kytarou pro šedesátá léta. Protože to byla kytara Hofner ze šedesátých let a zněla přesně jako Kinks nebo Beatles. Je hezké, že tahle malá kytara, která zahajovala můj hudební život, čekala třicet let, aby se pak stala hvězdou. To je skvělé! Ale naladit ji bylo něco příšerného."
Jedenáct disků zaplněných různými podobami "dvanáctek" do tuctu doplňuje ještě disk dvanáctý, DVD s dokumentárním filmem Dancing Down the Stony Road. Vlastní Reovy ilustrace, přesněji řečeno reprodukce jeho obrazů otištěné v knize, do níž jsou disky vsazeny, nejsou rovněž věcí samoúčelnou, rozmařilým výstřelkem pětapadesátiletého umělce. I ony úzce souvisejí s novým, náročnějším způsobem života těžce nemocného hudebníka. Vážná choroba ho v mnohém donutila proměnit životní styl. A tak se malování stalo jeho novým koníčkem, novou náplní, přičemž malířským pedagogem je pro Chrise Reu jeho manželka. Jak sám přiznává, malování je jeho golfem. Ani přes veškeré nevyzpytatelné nástrahy vážné choroby se ovšem Chris Rea po vydání Blue Guitars nevzdává koncertování. S programem složeným jak z písní starších, tak z nově vytvořených bluesovek se rozjel na koncertní turné čítající 3. března i pražskou zastávku.
