Bylo-li by libo harfu či niněru? - Anebo kytaru?
Někdo z vás už to možná ví, jiný aspoň matně tuší, že hudba se dá hrát nejenom na zkreslenou kytaru. V centru Plzně je ve sklepních prostorách jednoho činžovního domu dílna, v níž v zajímavém tvůrčím prostředí, jež prý ale mistrova paní nazývá mnohem méně laskavě, vznikají zajímavé kousky hudebních nástrojů, kteréžto naše rockery promořená redakce většinou pomíjí, a to je nejspíš škoda. Tímto výletem jinam vám zkusím tuto dílnu i jejího mistra, pana Oldřicha Bauera, trochu přiblížit.
Lyrickou a ladnou siluetu harfy asi všichni znáte, i když ne možná úplně do detailu. Ale pokud vám jméno niněra už vůbec nic moc nepřipomíná, anebo jenom hodně matně, nic si z toho nedělejte. Až do tohoto setkání jsem na tom nebyl o moc lépe. A tož - niněra patří mezi chordofony čili nástroje strunnozvučné. Trochu, ale dost málo, se podobá houslím. Ovšem místo smyčce jezdí pod strunami dřevěné, někdy kůží potažené, kolečko roztáčené klikou. Taky rezonanční délku strun obvykle nezkracujete jako u houslí přímo prsty, i když jeden z typů niněry snad i má prstový hmatník, ale pomocí vysouvacích dřevěných zarážek ovládaných z boku malou klávesnicí. Vedle nich bývají na lubu nataženy ještě doprovodné rezonanční struny. Zjednodušeně, polopatě a neuctivě: Jsou to zhruba takové housle na kliku, které se chvilku koukaly na klavír.
Niněra má pocházet někdy z 10. století odněkud z pomezí jižní Francie a severního Španělska. Z původní pozice chrámového nástroje, ovšem většího než niněra dnešní, ji časem vyfoukaly varhany. Postupně zlidověla a jednu dobu byla i častým nástrojem pouličních žebráků. Dnes je považována za nástroj historický, ale i proto ji rád někdy někdo využije.
Ale tohle jsem všecko opsal. Radši dám slovo člověku znalejšímu, s přehledem a praxí. Vzhledem k tomu, že harfista, niněrista ani kytarista nejsem, ptal jsem se někdy jak medvídek Pú, ale podobně jako doktor Watson ve známých detektivkách tak pro vás mohu aspoň vymezit etalon nejblbějšího čtenáře. A tak jsem se tedy ptal.
Pokud se nepletu, živí vás opravy hudebních nástrojů a k nim děláte harfy a niněry.
Dělám harfy a niněry, ale tím se člověk neuživí, takže dělám vlastně všechno.
To je docela dřina, hrát na harfu, ne? Tam se hraje podle těch barevných fáborků...
Je to dřina, jsou tam barevný struny. C je červená, F je modrá nebo černá...
Na to je nějaký speciální dřevo?
Heleďte, tam hlavně záleží, jako u většiny nástrojů, na rezonanční desce.
Harfa má shora takovej rám, ne?
Je to takovej rám, přičemž sloupek a krk, na kterým ty struny visí, ty se dnes dělají hlavně z překližky, anebo obecně z něčeho tvrdýho. Pak se k tomu dělá skříň. Jedna její strana je smrková a na ní jsou na druhý straně zavěšený ty struny. Takže záleží na dřevě tý přední desky, jak to vlastně bude hrát.
Jak se vůbec u harfy pozná dobrý nástroj od šuntu? Dlouhý dozvuk?
U té harfy je to trošičku jinak, než aby měla dlouhej dozvuk. Tam se naopak chce, aby zvuk byl krátkej. Proto se tam třeba dávají nylonový struny, protože její zvuk by neměl přeznívat moc dlouho, neboť těch strun tam hraje hodně najednou. Dělaly se kovový struny na historickejch harfách, ale dnes se používají nylonový nebo střevový struny, aby jejich zvuk byl kratší.
Střevo od nylonu - co je podle vás lepší?
Každý je na něco jinýho. Střevo je většinou zvukově lepší, i když dnes se už taky dělají moderní nylonový struny, který jsou hodně dobře zvučný. Ale nylon má obrovskou výhodu v tom, že se nehýbe. Že je stabilní při změně teploty a vlhkosti. Proto se dneska spíš používají nylonový struny, aby člověk nemusel ladit pokaždý, když začne pršet.
Harfa se ladí před každou hrou, nebo je to u ní jako s pianem?
Před každou hrou. Jako housle nebo kytara. Piano má kovovou strunu, která je navíc dobře schovaná a jeho rám je ještě navíc hodně stabilní. U harfy se její dřevěný rám vlastně pořád trošku pohybuje, takže tam se musí ladit před každým hraním.
Existují i elektrofonický harfy?
Jo, to se dělá.
A co se na nich snímá? Přímo struny, nebo rezonanční deska?
Většinou se snímá rezonanční deska. Vím, že je na světě jeden typ harfy, kde se snímají přímo struny. Tam je vysloveně jenom rám a pod strunou nějakej piezokrystal, kterej vyrábí její zvuk. Ale většinou muzikanti potřebujou, aby jim to hrálo i nasucho. Harfy většinou dělám pro lidi, kteří hrajou na ulicích nebo na hradech. A tam je potřeba, aby je nemuseli dozvučovat.
Jak moc velkej průšvih to je, když harfa venku zmokne?
Není to průšvih. Naopak, u většiny hudebních nástrojů je naopak mnohem větší průšvih, když je moc sucho. Když to přeschne, tak dříví začne praskat nebo se kroutit. Když to zmokne jenom tak, že na to spadne pár kapek, tak se vůbec nic nestane. Když to zmokne tak, že začne povolovat lepidlo, tak se nástroj samozřejmě rozpadne, protože se lepí klihem nebo podobnejma lepidlama. Člověk by se měl o ten nástroj vždycky trošičku starat, aby to něco vydrželo.
Tady tohle (bloumám po dílně) máte výkres niněry?
Ano, a tady mám na ni kopyto. Teď ji stavím pro jednu mladou paní z Hradce, která na ni chce hrát.
Jak dlouho trvá vyrobit třeba takovou harfu?
Beru si na výrobu tak dva měsíce. Většinou všechno řežu z překližek, protože dělat ten nástroj z masivu je strašně těžký právě proto, že se o ně lidi nestarají. Ale to je i u jinejch nástrojů. Protože když jim řeknete, že to musí mít doma v rozmezí čtyřicet až šedesát procent vlhkosti, tak řeknou jo, jo, ale pak si to postaví vedle ústředního topení a klidně si zatopí. A za dva měsíce přijdou „ono mi to prasklo, vy jste mi to špatně udělal“. Každýmu, když si kupuje kytaru, říkám, aby ušetřili na kytaře, ale koupili si futrál, vlhkoměr, zvlhčovač a Fast Fret...
Co to je?
To je taková ta vodička na čištění strun. Ale zatím to nikdo neudělal. Každej si koupí kytaru o tři tisíce dražší a ušetří na tom ostatním. Pak se jim kytara bortí, nehraje, zlobí je kobylka a struny jim tam vydrží měsíc.
Co se může všechno na kytaře stát, aby to šlo ještě spravit?
V podstatě cokoliv.
Třeba zlomit krk?
Ono když se dnes dělají čínský kytary, tak oni na ten krk používají hodně levnej mahagon a on dost rád praská, jak je nasazená hlava. Takový věci se lepí běžně.
Prošlápnutá deska, to je horší, protože když je hodně prošlápnutá, tak se musí sundat zadní deska, aby to šlo celý přežebrovat. To je potom hodně práce. Nebo se ta deska musí vyměnit. Na té kytaře se dá opravit úplně všechno, zvlášť od té doby, co máme vteřinový lepidla. Dobrý vteřiňáky mají modeláři. No, u nás se vteřiňák bral hodně opatrně, ale když se kouknete na internet, tak zjistíte, že třeba Američani těma vteřiňákama lepí snad úplně všechno. Když máte prasklou přední desku, tak jsou schopni ji srovnat a zalepit vteřinovým lepidlem tak, že tam pak vidíte jenom rýhu.
A co když má někdo nástroj ve sklepě, tam mu to chytne vlhkost a plíseň, pak to vezme nahoru vyschnout a ono mu to ještě popraská?
Navlhčit a za tepla srovnat. Protože luby na kytarách se formujou zatepla. Když dělám zadní desku, tak se to namočí a na měsíc zalisuje.
Jde udělat všechno, ale jde spíš o to, jestli se to vyplatí. Protože když vám někdo přinese překližkovou kytaru s tím, že má prošlápnutou přední desku, pak je otázka, jestli ta oprava nebude dražší než totožná kytara v krámě.
Ty starý český kytary, když už správně nehrajou, tak je lidi mají rádi a nechají si je opravit i za docela vysoký peníze. Já si nemyslím, že by to mělo úplně smysl, ale pro mě je to kšeft. Třeba takový ty červený dvanáctky, co se dělaly v 80. letech. Na ty se dneska už nedá moc hrát, ale lidi si je nechávají opravit za dva tisíce. Proč ne?
Housle časem zvuk získávají, že jo? Je to s kytarama naopak, nebo ne?
Píše se to, ale já si to nemyslím. Myslím, že je to jedna z legend, který jsou kolem hudebních nástrojů. Je pravda, že u kytary spíš dojde k tomu, že se pod přední deskou můžou unavit žebra. Že ztratí svou pružnost a kytara se musí přežebrovat, aby ta deska byla pěkně napjatá. Ale kytary z 30. až 60. let od renomovanjech firem, jako třeba Martin nebo Gibson, se dneska prodávají za strašný peníze, protože se lidem líbí, jak hrajou.
Třicátý léta - to máte jenom nějakých osmdesát let...
No dobře, ale kytara zase není o moc starší. Tak, jak ji známe, vznikla někdy v druhé polovině 19. století. Ona samozřejmě byla už v renesanci, ale tak, jak ji známe s tím velkým korpusem, je někdy z let 1880 až 1890. Takže ono není moc co srovnávat. Housle jsou od Stradivariho pořád stejný, kdežto na konci 19. století prodělala kytara obrovskou změnu a na přelomu 19. a 20. století ještě další. Takže si nemyslím, že by dobrej nástroj ztrácel na kvalitě. Spíš je to tím, že se o něj někdo špatně stará. Ale to je s těma houslema stejný. To jsou takový legendy. Obchodníci většinou tvrdí, že housle jsou čím dál lepší, ale kytara ne - tak já vám raději prodám nějakou novou...
Co je támhleto za nástroj? (pokračuju v inventuře)
Tohle je irské bouzouki.
Myslím tamhleto.
To jsem si dělal cestovní kytaru. Protože vždycky, když někde lítám po světě, řeším problém, jak si tam dovízt nějakej nástroj. Vždycky jednou za čas si vyrobím takovouhle kytaru - ono to má sundavací krk. Tahle už je asi pátá. Napřed jsem u nich měl klasický tělo, ale to mi nevyhovovalo, protože se špatně skládala.
Má nějakej jinej zvuk?
Takovej míň basovej.
Máte to tu pěkný.
Jedna paní, ta se hodně smála, se mě ptala: „Prosím vás, proč tady máte vysavač?“ Odpověděl jsem: „No, abych osál tu pilu a neměl na ní piliny.“ To se pak smála ještě víc, ale kytaru na opravu mi tu nechala.
Nikdy není pozdě se něco dovědět. Takže jestli budete chtít do kapely harfu nebo niněru, zajeďte pro ni třeba do Plzně.