Lucie je kapela, na kterou v hojně sledovaných televizních estrádách a hudebních show narazíte jen zřídkakdy. Přesto patří k těm, které na českém trhu pravidelně prodávají nejvíc desek. Jaký recept na úspěch má lídr Lucie, David Koller?
Proč jsi začal hrát zrovna na bubny?
Do svých čtrnácti let jsem vystřídal housle, piano, trumpetu, a když brácha odešel na vojnu, zůstaly po něm doma bubny. Líbilo se mi to, tak jsem na ně začal hrát. Pořádné cvičení ale přišlo až v osmnácti. Do té doby mě víc zajímaly holky a hraní na kytaru u táboráku. A není divu, ono totiž cvičení na bicí je pro blbce.
Cože...?
No, říká to pan profesor Veselý a já si myslím, že má pravdu. Bubeník musí být blbec, protože by jinak nevydržel tak dlouho cvičit tak nesmyslné věci...
Jak jsi cvičil, když ses v těch osmnácti do toho opravdu pustil?
V patnácti mi máma říkala, že se musím vyučit, ale já v té době nevěděl, co chci dělat. A když mi bylo osmnáct, zjistil jsem, že nechci být elektromechanik ani nic podobného. Jenže na konzervatoř mě nevzali ani v Praze, v Teplicích, v Plzni, ani v Brně. Buď proto, že jsem byl starý, nebo nebydlel v místě. Pak jsem se seznámil s profesorem Mirkem Kymplem. Ten mi řekl, že nic neumím a že musím začít znova, protože mám špatné návyky. Věděl jsem, že to je asi jediná cesta a že se tudíž do toho musím pořádně opřít. Tehdy už jsem chodil do práce a probíhalo to následovně: vstával jsem před pátou, od pěti jsem do půl sedmé cvičil a pak šel do práce. Z práce jsem jel do zkušebny, tu jsme tehdy měli s první kapelou, která hrála koncerty po hospodách, jmenovala se Ezechyel (z ní vznikli Mrňous singers a z těch pak Jasná páka). Od pěti odpoledne jsem znova cvičil do nějakých jedenácti a ve dvanáct chodil spát. A tak to šlo prakticky denně.
Co jsi cvičil, hrál jsi s nahrávkami jiných kapel, nebo jak?
Hrál jsem z not (nějaký čas jsem předtím chodil do lidušky), třeba Tuzara, což je hodně těžká škola na malý buben. Taky jsem cvičil paradiddle, to jsou daná matematická cvičení na střídavé údery, pak nějaké další školy, například na dva šlapáky, a samozřejmě jsem hrál i s nahrávkami kapel.
Jak dlouho jsi to takhle vydržel?
Bylo to různé, občas člověk musel jít s holkou do kina. Ale asi tak tři a půl roku jsem vydržel cvičit pět až osm hodin denně. Pak jsme založili Jasnou páku a začali hodně hrát. V té době jsem cvičil tak dvě tři hodiny denně. Měl jsem doma i dřevěné bubny na cvičení, to byly dřevěné desky a na nich gumy. Čili se dá říct, že tak pět šest let jsem cvičil tři až osm hodin denně.
A v průběhu let?
Kdy jsem začal dělat muziku profesionálně (moje první profi kapela byla 5P Luboše Pospíšila), bylo potřeba hrát poměrně často, abych si vydělal aspoň na paličky a na chleba. A cvičení jsem musel omezit, protože jsem jeden čas dokonce začal koktat. Asi se mi děly nějaké změny na mozku, nebo co... A ani mě to pak už nebavilo, chtěl jsem především koncertovat.
Co dneska?
Dneska už zase cvičím. Díky mému synovi Adamovi, který hraje na bubny, jsem se dostal k profesoru Veselému a k němu teď chodím.
Může se podle tebe naučit samouk dobře na bubny?
Asi jo, jsou takové případy. Ale stejně si myslím, že je dobře, když ti na začátku někdo ukáže, jak máš držet paličky a tak. Každopádně když si poslechneš ty nejlepší bubeníky, tak oni hrajou každý jinak. A to tě nikdo nenaučí. Teoretických věcí, které bys měl umět, je hodně. Ale toho, co potom dokážeš v praxi použít tak, aby to nebylo jen předvádění nějakých cvičení, je o moc míň. Jde spíš o to, jestli to udržíš v tempu, jestli to má hudební funkci, jestli upozorňuješ kapelu, že se blíží nějaká změna, anebo jen nevíš, co máš vlastně dělat.
Připadá mi, že ty jako bubeník vyznáváš spíš účelnost, je to záměr?
Není, já to takhle slyším. Když se dělá nějaká muzika, slyším, co tam mám hrát, a tak to hraju.
Jak se staráš o hlas?
Když jsme začali jezdit s Lucií dlouhé šňůry, jednoho dne jsem zjistil, že jsem hlasivky "přetáh". Tak jsem si dal klid a začal chodit k Lídě Nopové. Ta mi na pár hodinách vysvětlila cvičení pro hlasivky, na kterých jsou uzlíky, a to používám dodnes. Taky mi říkala, že hlas se nesmí moc šetřit, protože je to sval. A ten když si zvykne, že se o něj staráš, a ty pak zapomeneš, hned nastydneš. Takže já se o něj moc nestarám.
Je podle tebe důležité mít základy hudební teorie?
Myslím, že je lepší chodit do školy. Můžeš se tak dostat rychleji k určitým výsledkům, protože nemusíš nic objevovat, tam už je to všechno nějak sesumírované. Ale důležitější než škola je dobrý učitel. Když máš někoho, kdo ti ve správný okamžik ukáže, co máš dělat, tak ti věci začnou rychleji zapadat do sebe a začneš něco hrát.
Proč skládáš muziku?
Asi to souvisí s tím, že ať jsem hrál na jakýkoli nástroj, vždycky mě nejvíc bavilo hrát si nějaké svoje melodie. Jednou jsem si hrál a zpíval "cosi". Přišel táta, dal mi Plickův zpěvník a řekl: "Proč neuděláš něco jako ti Minnesengři?" Tahle kapela hrála lidové písně jakoby v rockovém pojetí a znělo to dost "hrubě". Myslel jsem si, že se táta asi zbláznil. Tak jsem do toho zpěvníku moravských a českých lidových písní zabodl nůž a bylo tam "Inu měl jsem hezkou holku". Jenže to bylo krátké, takže jsem nůž zabodl podruhé. Objevilo se "Neťukej a neťukej", to jsem do té písničky dal taky a pak ještě do třetice. Takhle vznikla moje první písnička Majolenka, kterou jsem přinesl do Jasný páky.
Jakým způsobem skládáš?
Záleží na atmosféře prostředí, v jakém člověk je. V zásadě využívám dva způsoby. Vozím s sebou magneťák a na něj si s kytarou nahrávám nápady. Druhý způsob, který jsem objevil až v poslední době, je, že si nechám napsat text. Když se mi líbí a má to nějaký rytmus, tak na to umím hned udělat melodii i harmonii a už tak to zůstane. Nebo se to samozřejmě může dál rozšiřovat. Takhle jsem udělal Danielu a Zloděje pocitů na novou desku. Nápěv s harmonií u každé z nich trval asi sedm minut a byl jsem sám překvapený, že to jde takhle rychle.
Když si nápad nahraješ na magneťák, co s tím pak děláš?
Nejdůležitější je k tomu najít správný rytmus. A to jde jen za předpokladu, že mám dobré tempo, protože bez něj s nápadem nepohnu. Tohle když mám, tak pak dělám na dalších věcech, jako jsou aranže, místa na sóla a podobně.
Když třeba chci, aby ta věc měla trochu jiné než rockové aranžmá, hledám různé podklady, nebo si vyrábím smyčku, abych se dostal k rytmu. Nejsem žádný kytarista, nahraju si "mahamaha", nebo, jak se to říká, na minidisc. Když mám rytmus, nasadím to do Pro Tools, do programu. Když rytmus ještě nemám, nahraju si kytaru líp a udělám si zvlášť zpěv a zvlášť kytaru. Ale nikdy nemažu originál. Pak už to hraju na metronom a hledám rytmus. A to buď na cédéčkách ve zvukových bankách, nebo si ho nahrávám na bubny, anebo vyrábím na automatu.
Jaké mašinky používáš?
Mám takové studio... Mám tam Pro Tools, digitální pult Yamaha 02R, analogový magneťák 24stopý dvoupalec Soundcraft a dvoupalec MCI 16. Předzesilovače mám čtyři kanály Karlíka (ten vyvinuli v nahrávacím studiu Sono), dva flaškový kanály GrooveTube, pak šest kanálů Studer 961, to jsou čisté tranzistory. Kompresory tranzistorový Joemeck SC2.2, pak flaškový Groove Tube CL-1, TubeTech C-1, dál třípásmový masterovací kompresor Groove Tube multiband SMC2A, přes který se někdy dá něco nahrávat, ale je potřeba to delší dobu zkoušet. A to je vlastně základ studia. Bedny pak mám aktivní Mackie, Yamaha MS-10 a pak malé české jednoreprákové od jednoho Itala, značka Xavian. Dělá je tak, že je páruje, a já je používám na mixpult. Mikrofony mám Shury 57, 52, 56, 58, 81, 98, Neumanny TLM 170 série 180, jeden flaškový Groove Tube na zpěv, AKG B12, 414 a 414 s kapslí C12 a pak ještě několik dalších.
Na jaké bubny hraješ a proč?
Mám dvoje, oboje jsou Pearl. Jedny javorové, označení je CZX; to jsou takové silnostěnné bubny, řekl bych minulé bubnové generace. Jejich konstrukce vycházela z toho, že tělo, stejně tak jako třeba u reprobedny, nesmí hrát. Znamená to, že mají minimum alikvót a rozechvívají jen zvukový sloupec. Zvuk je pak hodně baňatý a má hodně basů.
Druhé Pearly jsou mahagonové, naopak tenkostěnné, označení Mahagony Classic Lim. Edition a mají hodně alikvót. Zvuk mahagonu je tmavší než javor a jsou takové ukřičenější. Bubínky používám tři. Jeden je javorový od sestavy CZX, je to čtrnáct na pět. Pak mám Free floating čtrnáctku s výměnnými těly (ocelové nebo dřevěné) a nejradši mám Sonor dvanáct na čtyři. Je taky mahagonový, ale má tak tenké tělo, asi tak necelý centimetr, že i když je to jen "dvanáctka", má spoustu basů. A na koncertech, kde je rozlišovací schopnost "péáčka" větší, než co se dá dostat na nahrávku, se u něj dají vykorigovat i velké basy. Přitom je hodně průrazný, ale nebolí.
Ve studiu pracujete jakým způsobem?
Nejdřív točíme všichni najednou, abychom si písničku ještě znova osahali. Párkrát si jí zahrajeme, abychom věděli, že jsme to takhle opravdu chtěli. Když se to podaří natočit, zůstanou bubny, které se popřípadě opraví. No a pak se dělá basa, kytara a tak dále.
Takže si nemyslíš, že když kapela nahrává všechno najednou, má nahrávka větší náboj?
To jo, takhle to vznikne, ale pak je potřeba se nástrojům věnovat víc. Protože málokteré studio je vybavené tak, abys to mohl natočit dohromady a nebyly tam přeslechy. A i když točíš třeba v Citronu nebo v Sonu, ve kterých mají vedlejší místnosti, že to tam můžeš postavit, tak stejně někdy potřebuješ dostat aparát z uzavřeného do většího prostoru. Záleží samozřejmě na tom, jak ten zvuk má vypadat.
Nedávno jsi říkal v televizi, že Lucie má ambice proniknout i za hranice České republiky do okolních států. Proč se to zatím nepodařilo, když vaše pozice doma je poměrně silná, a jaká je situace teď?
Nevím, asi jsme "local stars"... Každopádně bych z Lucie chtěl udělat kapelu, která může hrát i někde jinde. Nevím, jestli se mi to podaří, ale chci to zkoušet. Vlastně kvůli tomu jsme podepsali smlouvu s Warner Chapell Publishing. Já byl vloni tři měsíce v Americe a oni mi domluvili schůzku na Manhattanu s jejich newyorským šéfém Patrikem Louseilem. Ten mi věnoval hodinu a půl, což mě s ohledem na to, v jakým patře jak vysokého mrakodrapu blízko Central Parku sedí, docela potěšilo. Pouštěli jsme si naší muziku, něco už znal a říkal mi, co si o tom myslí. Měl jsem velkou radost, že jsem si o tom, co vlastně děláme, mohl s někým takovým "pokecat". Bavili jsme se o tom, že bychom chtěli zkusit dostat se i někam jinam. A on sehnal Davida Bianca, producenta a zvukaře, který měl přijet sem a něco s námi udělat. Jen tak mimochodem, dívali jsme se s kapelou ještě předtím na jeho stránky a tam jsme četli věci jako "dostal Grammy za desku Heartbreakers Toma Pettyho, míchal Ozzmosis, dělal dvě desky Red Hot Chili Peppers" a tak dále. Takže jsme pochopili, že přijede docela velká třída. A on s námi pak natočil tři písničky v angličtině, které znějí úplně jinak. Firma to bude samozřejmě nabízet a uvidíme, jak to dopadne. Ale pokoušet se o to chci. Jednak už proto, abych si pak někdy nenadával, že jsem to nezkusil, a pak taky co jiného bych měl dělat. Ono totiž hrát tady u nás desetkrát za rok, to je fakt na hlavu. To pak musíš zase začít chodit do školy...
Dík za příjemný rozhovor.
A na závěr je ještě Davidův recept na jednoduché, ale chutné špagety Aglio e olio: Uvař špagety a dej do nich trošku oleje (olivového a co nejlepšího), aby se nelepily. Nakrouhej česnek na plátky a osmaž na olivovém oleji (nesmí být dohněda). A i s olejem nalej na "nudle". Dobrou chuť.
