Asi jenom málokterá kapela zaznamenala během své existence tak výrazný kvalitativní skok jako právě UFO.
Skupina vznikla v roce 1969 na základech formace Hocus Pocus, což by mimochodem mohla být i docela přesná charakteristika prvních dvou desek, které kapela již pod novým názvem vydala. Obě alba (a to druhé zvláště) jsou totiž opravdu dost zvláštním hudebním experimentem opatřeným neméně podivným podtitulem "space rock". Co bylo vesmírným rockovým stylem myšleno neví asi nikdo, každopádně je faktem, že nahrávky představují poměrně triviální a dosti jednoduchý rock na bázi boogie, přesto však nijak zvlášť dobře zahraný, rozšířený navíc o nepředstavitelně nudné, ale o to delší kytarové improvizace. Pete Way, basák kapely UFO, charakterizuje sám tuto éru a obě alba velice výstižně konstatováním "radši zapomenout".
Není asi náhodou, že v rodné Anglii, takto centru hardrockového světa, ufonům během této fáze vývoje příliš vesmírné pšenice nevykvetlo. Kapela však bez úspěchů rozhodně nezůstala. Hlavní sklizeň totiž probíhala v Japonsku, kde bylo publikum tak lačné všeho, co hrálo na elektrickou kytaru, basu a bicí a vytvářelo přitom hlukovou hladinu vyšší 100 dB, že by tam úspěch sklidila patrně i sestava příslušně cvičených lidoopů vystupující pod jménem Oran Gutan Band.
Situace se však rapidně mění roku 1973, poté, co na scénu nastupuje deutsche rockbrigade v podobě excelentního kytaristy Michaela Schenkera. Ten, patrně v souladu s geny předků, nemohl zřejmě potlačit nutkání dobýt Anglii, což se mu však na rozdíl od nich dařilo. A tak od roku 1974 nahrává UFO jednu skvělou desku za druhou. Kapela se přitom zaměřuje na písničkově laděný hardrock, a v krátké době se zařazuje vedle Uriah Heep, Faces a Sweet k nejúspěšnějším kapelám tohoto stylu a v podstatě k nejúspěšnějším kapelám doby.
UFO podle všeho našli ten správný recept a podařilo se jim vyvážit přesné poměry všech složek, aby výsledek byl dostatečně hudebně zajímavý, dostatečně rockový i dostatečně komerční. Melodika Faces, drive Grand Funk, hutnost Montrose - to všechno ve zcela osobitém a originálním provedení. Když k tomu připočteme skvělý vokál, rozsahem ne sice ohromující, avšak disponující naprosto dokonalou barvou, vynikající hardrockovou kytaru a kvalitní i stylově velmi vytříbené bicí, je jasné, že obrovský úspěch, kterého UFO dosáhli v polovině sedmdesátých let, se prostě dostavit musel.
Podívejme se teď již na samotné bicí, které u skupiny UFO obsluhoval od samého začátku Andy Parker. Nebude asi žádným překvapením, že i jeho hra zaznamenala stejný kvalitativní skok jako celá kapela. Na prvních dvou deskách bicí totiž nepředstavují o mnoho více než běžný dobový standard - od vlastního stylu hry, přes sound až po složení soupravy. V praxi to znamená základní osminové nebo frázované shufflové doprovody, brejky v šestnáctinách resp. triolách, žádné velké rytmické ekvilibristiky, sound zhruba ve stylu poloviny šedesátých let a konečně i základní čtyřdílný set á la Ringo Starr. Celkově tedy nic progresivního. Pak ovšem přišel onen "velký skok" a rázem bylo všechno jinak.
Předně došlo k rozšíření soupravy na dva velké bubny, a to maximálních rozměrů, tedy 26", přidány byly i mírně předimenzované kotle a další činely. Rozměry bubnů jsou na zvuku patrné, přestože styl nahrávání vycházel spíše z tlumeného snímání zblízka. Bicí mají ten správný přírodní sound (podobného dosahoval ve stejné době například Peter Criss) a je faktem, že takový typ zvuku se poslouchá skvěle a neomrzí ani po několika hodinách nepřetržitého poslechu. Přímo vynikající je v tomto směru zvuková charakteristika malého bubnu, který v sobě skrývá jak značnou průraznost, tak dobrou hutnost a navrch disponuje i zcela nezaměnitelnou barvou. Celkovým výsledkem pak je monstrózní hutný sound, představující ve své době skutečný vrchol. Podobného zvuku dosahoval Bonham, Carmassi či Appice.
Pokud jde o hru, zásadní zlom se neprojevil ani tak v samotné technice, přestože i ta doznala velkého pokroku, jako spíše v neuvěřitelném vytříbení stylu.
Základem doprovodu byl i nadále jednodušší úderný rytmus, což logicky vyplývalo z hudebního zaměření skupiny, najdeme však i skladby nepoměrně náročnější, představující na rocková měřítka značný nadprůměr. Příkladem může být kompozice This Kid, jejíž transkripci najdete na straně 104. Skladba je zajímavá už jenom tím, že rytmus základního kytarového motivu je ve střídajících se 6/8 a 5/8 taktech. Navíc jsou tyto takty vyplněny značně nestandardním a zajímavým doprovodem. Právě tato a podobné skladby dokazují, že UFO měli v této fázi vývoje k sériovému rocku asi tak daleko jako mlhovina Andromedy k souhvězdí Velké medvědice. Nevím sice přesně, kolik to je, ale určitě hodně. Alba Phenomenon, Force It a No Heavy Petting tak představují přímo učebnici čistě rockového stylu hry.
Ve hře Andyho Parkera sice nenajdeme žádné konkrétní odkazy či přímou návaznost na jazzový styl hry, jako třeba u Paice, Mitchella či Palmera, přesto však má samotný rytmický feeling k jazzrockovému předstihu a šlapavosti hodně blízko.
Brejky nejsou nijak složité, povětšinou hrané v šestnáctinách, sextoly jsou nasazeny jen zcela výjimečně v některých pomalých skladbách, dvaatřicetiny nikdy. Díky hutnému soundu kotlů však mají brejky vždy tu správnou působivost a fungují tak skutečně jako gradace určité části skladby či fráze. Poměrně častým a tudíž i charakteristickým prvkem brejků je vynechávání první šestnáctiny v době, což je sice detail zdánlivě prostý, avšak určitě zpestřující jak běžné šestnáctkové vyhrávky, tak i základní rovný osminový rytmus. Konečně: mnoho hráčů nedělá pauzy vůbec žádné, takže to zase takový detail není.
Velmi zajímavý je zvuk činelů, které znějí relativně hluboko, což je prvek v rocku vcelku neobvyklý, a představující tak další z identifikačních znaků soundu Andyho Parkera.
Pokud jde o vývoj hry od poloviny sedmdesátých let, lze říct, že byl již zcela minimální, přesněji řečeno se jednalo o průběžné zjednodušování v souladu se směrem vývoje.
Dokonalým shrnutím všeho podstatného od skupiny UFO je tedy živé dvojalbum Strangers in the Night z roku 1978. Bicí sólo tam sice nenajdete (ne že by Andy Parker snad nedokázal zahrát i sólově - mohlo by to být docela zajímavé, patrně na styl Crissova sóla ve 100 000 Years, ale UFO prostě nebyli kapelou instrumentálního hardrocku jako třeba Deep Purple), jinak ovšem jde o přehlídku velmi stylových, dobře šlapajících a v rámci stylu i značně nápaditých bicích.
Andy Parker asi nebude nikdy uváděn v anketách kritiků, síních slávy nebo přehledech nejvlivnějších hráčů. Přesto však jeho zařazení mezi velké rockové bubeníky není vůbec absurdní. Jeho hra totiž splnila všechno, co měla, a určitě ještě o něco víc. A kdo ví: třeba by i mnozí vítězové různých anket nezahráli This Kid zdaleka tak nápaditě...
Generation Info:
UFO (Anglie, 1969-95, od 80. let s pauzami)
- vrcholný písničkový hardrock
- stylový kompromis mezi Uriah Heep, Led Zeppelin a Faces
- hutný studiový sound
- ovlivněni: Uriah Heep, Trapeze, Sweet
- ovlivnili: Whitesnake, Aerosmith
- klasická sestava kapely: Phil Mogg - v., Pete Way - b., Michael Schenker - g., Andy Parker - d.; na prvních dvou albech: Mick Bolton - g.; od poloviny 70. let: Danny Peyronel - k.
Andy Parker (* 21. 3. 1952, Hertfordshire, England)
- čistě rocková hra se značnou dávkou nápaditosti
- výborný zvuk soupravy; zcela osobitý a snadno rozpoznatelný od jiných hráčů
- hluboké ladění bubnů i poměrně nízký tón činelů
- ovlivněn: Dave Holland, Lee Kerslake, Simon Kirke, John Bonham
- ovlivnil: Joey Kramer, Roger Taylor, Chuck Ruff
- stěžejní desky: Phenomenon - 1974. Zlomová deska skupiny UFO. Bicí představují po stránce soundu absolutní dobový vrchol. Hra přímočará, přitom však zajímavá. No Heavy Petting - 1976. Jedna z nejlepších desek písničkového hardrocku. Ve skladbě Can You Roll Her doprovod i vyhrávky ve stylu Fireball. Výborný přírodní zvuk bicích. Strangers in the Night - 1978. Shrnutí toho nejlepšího, co UFO ve své vrcholné éře vyprodukovali, navíc ještě v dravém koncertním provedení. Bicí mají stejně kvalitní zvuk jako na studiových nahrávkách. Celkově vynikající koncert.
