Björn Gelotte - Ohnivý tygr

Melodický death metal a jeho takzvaná „göteborská“ odnož patří k nejzajímavějším žánrům v rámci metalové muziky, a přestože je její vrchol již dávno minulostí, její odkaz stále žije. Z celého spektra kapel vydrželo pár institucí a dnešní přívětivější prostředí některé z nich na pódia vrací, jak jsme mohli být loni na Brutal Assaultu svědky u At the Gates.

Letos se však v případě In Flames jednalo dokonce o pozici headlinera. V útrobách festivalu se s vámi podělil o své názory na švédskou scénu, atmosféru v kapele a v neposlední řadě i slabost pro značky Marshall a Gibson nepřehlédnutelný kytarista Björn Gelotte.

Je jenom jeden

Když už takhle sedíme ve stanu Marshall, nemůžu zapomenout na padesátileté výročí této značky a koncert ve Wembley...

Ve Wembley Arena, že jo? Zakk Wylde, Kerry King a všichni ostatní. Mrzí mě, že jsem se tam nedostal!

Co pro tebe jako dlouholetého uživatele tahle značka znamená?

Když to tak vezmu, je to zesilovač, který vidíš od dětství, pamatuješ si logo a slýcháváš ho pomalu na každé desce. (smích) Velmi rád s nimi spolupracuju a jednoho týpka, co tam dělá, dokonce považuju za jednoho ze svých nejlepších přátel. Obecně to není ani tak o množství zesilovačů, jako o pocitu výborné podpory.

Podpory ve smyslu „Máme nový model a chceme ti ho nabídnout ke zkoušce. Pokud narazíš na něco, co se ti nezdá, ozvi se a obratem ti pomůžeme...“.?

Ano, tohle bývá naše typická domluva. (smích) Málokdy je problém, ale pokud ano, je to technického rázu. Nejvíc se mi líbí, že pokud mě napadne nějaká modifikace, nikdy můj nápad nezavrhnou a pečlivě ho zváží. Pochopil jsem, že tahle práce je pro ně převážně zábavou. Nyní dokonce používám jeden z jejich prototypů, který se bohužel nikdy nedostane na výrobní pás. Pro mě ale funguje výborně. Mám takových věcí víc a dost často si půjčuju nejrůznější zesilovače od známého ze Států, abych měl přehled.

Jaké jsou tedy výsledky tvého bádání?

Že se mi toho líbí hodně! (smích) V Marshallu se vážně intenzivně snaží zdokonalovat své produkty a přicházet s novými a unikátními nápady. Dělají tuhle záslužnou činnost i přes silnou konkurenci a tradiční trh, který musí uspokojit.

Který model ti přesto zůstal v paměti?

Dodnes jsem velkým fandou devítistovek, a pokud se ti i podaří sehnat nějaký z prvních z této řady, uvidíš, že zní úžasně. Pamatuju si, že jsme je používali při většině nahrávání. Ten můj aktuální prototyp vychází ze série JVM, takže je i poměrně nový. Ale bohužel ti nemůžu sdělit přesné specifikace. Mým primárním cílem je získat ten tradiční zvuk Marshallů. A pokud na to ještě postavíš Tube Screamer, zvuk je krásně kulatý a hřejivý. To se mi líbí a Marshall je v tomhle smyslu jistota. Je to zároveň velmi jednoduchá a přímočará záležitost, bez jakýchkoliv digitálních blbovinek. Vzpomínám si taky na staré dobré Valvestate, které už byly konečně finančně dostupnější.

V Marshallu se vážně intenzivně snaží zdokonalovat své produkty a přicházet s novými a unikátními nápady.

Jak to vypadá s tvým vlastním modelem u Gibsona?

O mojí kytaře se bavíme s Gibsonem už hodně dlouho, ale zatím jsme k tomu nedospěli. Chtěl bych hlavně, aby případná kytara nestále nekřesťanské peníze.

Dělal jsi aspoň nějaké úpravy na svých dosavadních kytarách?

Ano, občas. Vyměnil nějaký ten mikrofon, snímač, a do jedné chci zrovna navrtat pár děr, protože používám hodně tlusté struny. Ale to jsou obecně jen drobné modifikace.

Proč zrovna tlusté struny?

Mám rád velké podladění. (smích)

A co takhle sedmi- nebo osmistrunné kytary, jako mají Meshuggah?

Zkoušel jsem to, ale tohle není nic pro mě, a navíc se na to hraje strašně těžko! Je to úplně jiný pocit a hlavně bych se cítil spíš jako pianista. (smích) Šest je maximum! Jinak kvůli mé alergii na nikl musím mít i speciální struny. Používal jsem dlouho značku Elixir, ale aktuálně používám struny Dunlop. Kvůli mým potřebám vytvořili speciální edici.

Moje melodické pasáže v naší muzice vždy budou.

Každý muzikant chce být na pódiu nepochybně řádně vidět. „Kytaristu In Flames“ tak člověk pozná hned, a abych byl upřímný, tohle je jedno z nejzajímavějších tetování, co jsem kdy viděl. Jak vůbec vznikla tahle „tygří kůže“?

První nápad byl, že si udělám krátký rukáv, ale protože bych to nezvládl sám, zašel jsem si za kamarádem, co tetuje. Na místě jsem si pak všiml obrázku, kde měla jedna dívka celou půlku těla z černo-bílých paprsků. Vypadalo to dost cool, ale rozhodně jsem nechtěl mít potetovanou půlku ksichtu. (smích) Rozhodli jsme se tedy pro něco více organického, živočišného, a pak nás napadly ty tygří pruhy. Byla to spontánní záležitost, kdy jsme začali od zápěstí a postupně se propracovali až na rameno, abychom dosáhli celého rukávu. Teď už je to v podstatě jedno, protože jsem potetovaný pomalu všude. (smích) Jako koncertující muzikant mám hodně volného času!

Když budeme pokračovat v komplimentech, vaše poslední album Sounds of a Playground Fading mi zůstalo v přehrávači dlouhou dobu, ale přesto na mě působí, že je v porovnání s předchozí tvorbou mnohem více otevřené širšímu publiku. Snažíte se nabídnout posluchačům co možná největší spektrum emocí, od agresivnějších pasáží po chytlavé refrény?

Dalo by se to tak říct. Vždy jsem chtěl, aby naše hudba byla přístupná. Nechci, aby si mou tvorbu užívali jen chirurgové a matematici. (smích) Vždy jsem hodně poslouchal rock ze sedmdesátých let, od Black Sabbath přes Deep Purple po Rainbow. Kapely založené na výrazném kytarovém feelingu. Melodie jsou pro mě velmi důležité a snažil jsem se to vyjádřit i na naší poslední desce. Věřím, že v tom budeme i pokračovat, přesněji jsem přesvědčen, že tam vždy budou moje melodické kytarové pasáže.

Björn zastával v kapele původně roli bubeníka. Až po několika letech a albech přešel na kytaru.

Jako instituce melodického death metalu si určitě v poslední době všímáte množství návratů velkých kapel, od žánrových souvěrců At the Gates přes grungové ikony po legendy Black Sabbath. Do toho i mnoho mladých kapel udržuje tento žánr při životě. I já, když jsem se krátce věnoval bicím, jsem se musel kvůli spoluhráčům naučit vaši skladbu Moonshield. Přijde ti, že se oblíbené žánry vrací na výsluní po cyklech?

Přijde mi, že takhle to funguje od zrodu rock ‘n’ rollu. Je mi třicet osm a několik takových vln jsem už zažil. Je to úžasná věc, protože se zpětně vracíme k věcem, které měly v době své existence obrovský význam. Po určité době se na to nasadí nový pohled, něco se k tomu přimíchá, a hned je z toho zase senzace. To je krása muziky - nemusíme následovat žádná pravidla. A Moonshield je klasika. Jsem rád, že sis s tím dál čas.

Švédsko je odjakživa fascinované hudbou a často jsem slýchával od místních muzikantů, že začínající hudebníky podporuje i vláda. Přístup k nástrojům, příspěvky na cestování a podobně... Platí to dodnes?

Bohužel platilo. Tím, že všechny země dnes zažívají finanční trable, není možné udržovat takové smysluplné programy. Jen Norsko je pořád nechutně bohaté. (smích) Na druhé straně bylo moje dospívání úžasné. Měli jsme mládežnická centra, kde investovali nemalé peníze do nástrojů, zesilovačů, bicích a podobných věcí, které si prostě jen tak nekoupíš. Pocházím z poměrně skromných poměrů a na tyhle věci prostě nebyly peníze. Bez této podpory bych nikdy nevzal do ruky kytaru a nestal se muzikantem. Proto jsem v těchto institucích dlouho pracoval a není nic krásnějšího než talentované dítě, kterému můžeš pomáhat dále se zlepšovat.

Dnes jako headliner festivalu určité věci jako kapela neřešíte, ale když si vezmeme víc jak deset let staré video Trigger, ukazuje to rostoucí komunitu göteborgské scény. Přibliž nám toto období, ke kterému mnoho fanoušků vzhlíží a pravda taky si ho idealizuje.

Asi bych nepoužil tak silný termín jako „komunita“, ale je pravda, že nás tam tehdy byly mraky a každý hrál v něčí kapele. Možná taková hudební komunita, ale rozhodně ne rozsáhlá scéna, protože nebylo zase tolik míst, kde se dalo hrát. Myslím si, že mnoho lidí by bylo překvapeno, kdyby se mohlo vrátit do minulosti o takových patnáct let zpátky. Pár klubů, mládežnická centra - skromné, ale krásné. Každý chtěl být lepší než jeho konkurent. Pak se někdo vydal na turné, ti další to chtěli zažít taky. Úžasná přátelská konkurence, ale rozhodně ne scéna. Čtu o tom, slýchávám o tom, ale když jsi odtamtud, nepřijde ti to. „Göteborský zvuk“? Co to je? Tenhle termín vymysleli novináři. (smích)

To je pravda (smích), ale když navážeme na zmiňovanou hudební komunitu, In Flames zažili v poslední době pár nutných změn v sestavě. Pozici kytaristy definitivně získal, do té doby mnohokrát zastupující, Niclas Engelin (ex-Engel); a naživo (včetně vystoupení v Praze 2011 na festivalu Sonisphere, pozn. autora) musel na chvíli, kvůli čerstvému otcovství Daniela Svenssona, zaskočit za bicí Jonas Ekdahl (Death Destruction, ex-Evergrey). Tahle jména pouze potvrzují dobré vztahy mezi místními kapelami.

To je pravda, ale Göteborg je malé město, kde se všichni, co umí dobře hrát, znají. Buď jste spolu jeli na turné, viděl jsi ho nedávno hrát v klubu nebo ti ho někdo doporučil. Znám každého od At The Gates, Dark Tranquillity, Evergrey, Arch Enemy po Soilwork, kteří ani nejsou původem z Göteborgu. Dvě dekády přátelství jsou důvodem k tomu, proč jdeme hledat náhradu právě mezi tyto lidi. Nedávno takhle zaskakoval Patrik Jensen z The Haunted za Niclase, protože i jemu se narodilo dítě. (smích) Navíc je zábavnější přivést si kamaráda než shánět nějakého cizince!

Jaké jsou budoucí plány pro In Flames?

V blízké době je naše budoucnost jasná. Začneme dělat na nové desce, až dokončíme turné po festivalech. Nahrávat bychom mohli začít na podzim.

Dočetl jsem se správně, že tvá sestra byla v kapele All Ends?

Bývalá členka, bohužel.

Pamatuju si, že jsem na ně narazil díky coveru v té době velmi populární písně Apologize od One Republic a sehnal jsem si proto obě alba, co zatím vydali.

Já a Jesper jsme pro ně v podstatě napsali debut, protože jsme se chtěli na chvíli věnovat něčemu úplně odlišnému.

To jistě prospěje a musím uznat, že první půlka je nabitá jednou peckou za druhou! Ale ta druhá je z mého pohledu nevýrazná hudební vata. Co se stalo?

Může se to stát. (smích) Já to album ale beru jako celek. I kdyby tam bylo slabší místo, podle mě má každá píseň své kouzlo. My s Jesperem jsme to brali jako odpočinkový projekt a občas i vypomáhali ve studiu. Druhou desku už s nimi skládal jen Jesper sám, protože jsem měl v In Flames své povinnosti.

Proč od nich tvá sestra vůbec odešla?

Nechtěla jezdit na turné! Potkali jsme se tak na jednom festivalu v Japonsku, kde naše kapely hrály a ona se mi svěřila, jako moc to nesnáší.

To je škoda, protože ta kapela pasuje přesně do modelu zájmu běžného rockového fanouška na festivalu: Chytlavé písně, jasná image, dvě zpěvačky a oblíbený cover. Umím si je představit v odpoledním čase na každém festivalu na světě, klidně i pod občasnou záštitou In Flames

Já taky! Je to vážně škoda, protože to mohla být zábava takhle to spojit. Viděl jsem v nich obrovský potenciál, ale promiň ségra, bez turné to nejde. (smích) Změnila totálně svůj život a je jako matka dvou dětí velmi šťastná.

www:

inflames.com