Billy Corgan - rozhovor nejen o signované kytaře Yamaha

Americký hudebník nejvíce známý díky Smashing Pumpkins, kapele, již založil a jež za krátkou dobu zaznamenala velký úspěch. Po více než dekádě existence se však rozpadla.

Corgan se dal na sólovou dráhu: vydal desku The Future Embrace a sbírku poezie. V roce 2007 se pokusil oživit Smashing Pumpkins s novými lidmi, od čehož se po pár letech opět vrátil k sólu. Upustil od přezdívky a pod inicálami WPC, William Patrick Corgan, vydal své dosud poslední dílo; říjnové LP Ogilala, k němuž byl natočen i film s název Pillbox. Při příležitosti představení limitované edice kytary Yamaha v Londýně poskytl novinářům rozhovor, jehož přepis vám nyní přinášíme.

Když jsem viděl název Ogilala poprvé, vybavil se mi ten kmen, Oglala Sioux (jeden z kmenů původního amerického obyvatelstva, pozn. aut.), který ovšem ve svém jazyce nemá „i“. Podle vás to s názvem alba nemá nic společného a je to zkrátka Ogilala (oudžilala).

Je to něco jako onomatopoeia. Význam slova spočívá v tom, jak zní (tak to popsal Billy Corgan. Jinými slovy: výraz foneticky napodobuje zvuk, který popisuje. Viz Máchův Máj - nocí řinčí řetězů hřmot pozn. aut.). Což je v podstatě způsob, jakým vznikl.

Odkud se ta slova berou? Prostě vás napadnou a rovnou je napíšete?

Ta skvělá se vytvářejí v mé hlavě na jedné straně a ta divná na druhé, a někde uprostřed... Ačkoli mám jazyky velmi rád, moc se jimi nezabývám. Vždycky to přijde zničehonic - jsem v polospánku, a to slovo se najednou objeví. Občas se nad něčím zamyslím a říkám si, že bych měl udělat to či ono, ale tak to nefunguje. Musí to přijít rychle a samo od sebe.

K té myšlence na Sioxy z kmene Oglala mě přivedla fotografie na obalu alba: dva lidé, váš syn a partnerka, oblečení jako původní obyvatelé Ameriky. Takhle se vystrojili speciálně kvůli focení?

My se takhle oblékáme běžně. (smích) V dodávce vždycky jezdíme takhle oblečení. Ne, teď vážně. Ta fotka vznikla už před nějakou dobou. A můj syn většinou nemívá s focením problém, ale ten den se pořád různě zmítal a nechtěl ani na chvíli v klidu postát. I moje partnerka se na mě koukala stylem: Nějaká tvoje fotka je mi, víš u čeho... Ale najednou se stalo něco zázračného, syn se na okamžik zastavil a natáhl ke mně ruce. V ten moment, kdy jsem zmáčkl spoušť, jsem věděl, že se stalo něco zvláštního. Cítil jsem to, ačkoli nejsem profesionální fotograf.

A tohle téma provázelo celé album, nebo se týkalo jen téhle jedné fotky?

Inspirovala mě třeba krásná kresba věže WSM (rádiová stanice v Nashvillu, pozn. aut.), ze které například vysílali Grand Old Opry (hodinový pořad country hudby, pozn. aut.) a která mimochodem stále stojí. Na mě působila jako symbol té „krásné“ Ameriky, symbol doby, kdy v noci poslouchávalo padesát tisíc domácností. Cítil jsem z toho vliv Ameriky na hudbu. Celý ten proces; britští umělci byli ovlivněni americkými, kupříkladu Muddy Watersem, a oni sami tu hudbu povznesli výš a zas nám ji kopli zpátky. Tady se to pak vyvinulo v celou rockovou scénu. Tohle všechno je jenom oklika hudby, která vycházela právě z takových věcí, jako je věž WSM.

Nahrávali jste s Rickem Rubinem v Shangri-La Recording Studios. Jak to probíhalo?

Pracoval jsem na desce Smashing Pumpkins, ale prostě mi přeskočilo a nechal jsem toho, což jsem nikdy dřív neudělal. Byl to velmi zvláštní pocit a tehdy jsem se rozhodl, že buď úplně skončím s muzikou, nebo prostě napíšu pár písní, na nichž mi bude opravdu záležet. I kdyby měly jít jenom do šuplíku. Napsal jsem je a přišlo mi na nich něco výjimečného. Zavolal jsem Rickovi, s nímž se už dlouhou dobu znám, a povídám: „Mohl bys mi doporučit někoho, kdo by pochopil, o co se snažím? Opravdového producenta?“ A on odpověděl skoro až dotčeně: „No, já bych o to měl zájem.“ Podíval jsem se na telefon a říkám si: „Fakt právě řekl, že ho zajímá, co dělám?“ Protože jsem mu vůbec nevolal s myšlenkou na to, že bych s ním mohl spolupracovat. Poslal jsem mu nějaké nahrávky, on to chválil a říkal, ať hlavně píšu dál. Poslal jsem mu další, jemu se to líbilo ještě víc a řekl, že půjdeme nahrávat. Jsem neuvěřitelně nadšený a šťastný, že se to takhle vyvinulo, protože ten den jsem něco takového vůbec nečekal. Na záležitosti, jako je tahle, je on ten správný člověk. Hned první den jsme si sedli, chvilku mluvili a mě to úplně uchvátilo. Poprvé v životě jsem se nechal kompletně vést. A po patnácti minutách už jsem seděl za mikrofonem a nahrával. Šli jsme do toho po hlavě. Ten den jsme udělali pět skladeb, druhý den šest. Kupříkladu poslední skladba desky, Archer, byla ze druhého dne a já ji hrál poprvé. Ta vlastně byla celá zajímavá. Pořád jsme o ní přemýšleli jen jako o demu, a tak jsme se k ní vraceli a snažili se ji nějak vylepšit, ale výsledek byl vždycky horší než „demo“.

A jak pokračovaly další práce na skladbách?

Nejdříve jsem přemýšlel nad různými elektronickými prvky, ale znělo to dost zvláštně a nijak se to nevyvíjelo. Rick se mě zeptal, co si o tom myslím, a já mu upřímně musel říct, že je to hrozné. (smích) Ten den se na to měl přijít podívat ještě někdo a bavili jsme se o tom, co s tím. A najednou mě napadlo, že bychom mohli udělat orchestrální aranžmá, jako měla píseň Tonight Tonight. Zkusili jsme to u jedné, líbilo se nám to, a když jsme to udělali u každé další, znělo to skvěle.

A u těchto partů jste si prostě sedl ke klávesám a ...?

Zkusím to popsat, jak nejlépe dovedu, aby to neznělo nudně. Melodie je jedna linka, akordy a tak dále jsou další. Vaše práce jakožto aranžéra je najít ve skladbách místa, která by se dala rozšířit nebo o něco obohatit, aniž by tím píseň ztratila. Ale nemám žádný trénink, takže jsem si to všechno vycucal z prstu. Opravdu, vůbec netuším, co dělám. Pro mě to všechno jsou melodie, které mi běží hlavou.

Povězte nám o skladbě Aeronaut, první ochutnávce z nového alba. Řekl jste, že kdyby bylo na vás, ani by na něm nebyla.

Jednou jsem já, moje partnerka a syn projížděli Amerikou a zastavili jsme se v Sedoně (město, kolem kterého se nacházejí pískovcové útvary, pozn. aut.) v Arizoně, kde mám mnoho přátel. Je to opravdu duchovní místo. Na chvíli jsem si tam sedl a z nudy začal hrát na kytaru. Měl jsem nápad na píseň pro syna, pro něhož jsem dosud napsal jen jednu píseň. Napsal jsem ji a zněla jako anglická odrhovačka. Nic moc jsem si o té písni nemyslel i Rickovi jsem spíš říkal, že nechci, aby skončila na Ogilala. Právě když jsme seděli ve studiu a procházeli všechny skladby, trval na tom, abych zkusil i tuhle. Ani jsem tomu nechtěl věřit, myslel jsem, že si dělá srandu. Ale nakonec jsem se rozhodl, že mu budu věřit. A za hodinu a půl se z ní vyvinula balada jako od Beatles. Bylo to něco, co jsem ani netušil, že mám, a to jsem to sám napsal. Takové je pracovat s Rickem, je to zkrátka úžasné. Slyší něco, co bych si neuvědomil ani za milion let.

To skvěle popisuje, jak funguje vztah producenta a hudebníka.

Jde o to, že Rick s hudebníkem ani trochu nemanipuluje. Pracoval jsem s mnoha producenty, kteří používají, jak se tomu jen říká?, „reverzní psychologii“. Říkají věci jako: „Tahle vokální linka je docela dobrá, tobě se líbí?“ A vůbec nejlepší je Butch Vig, který, když nahráváte třeba zpěv, řekne: „Tohle bylo fakt dobrý, zkus to ještě jednou.“ (smích)

Chtěl bych se vás zeptat na nástroje. Především na kytary Yamaha, protože, pokud já vím, všechny skladby téhle desky jste natočil právě s nimi. A vztah s Yamahou už vlastně máte několik let, dokonce jste uspořádal jedno turné, kde jste používal právě jen kytary od Yamahy. Jaké to je, jak to funguje a odkud se to vzalo?

Když to zkrátím, ač se technologie v nástrojích vyvíjely sebevíc, akustika hrozně utrpěla. Začalo to někdy zkraje 90. let, kdy jsme byli na turné k propagaci Siamese Dream. Mohl jsem hrát jakoukoli klidnou písničku, a znělo to hrozně. Byl to prostě děs, když jsem hrál na akustické kytary. Takže když mi Yamaha poskytla moji nynější kytaru, což je mimochodem naprosto běžný model, prostě jsem to zkusil. A nic jsem od toho nečekal. Ale překvapilo mě to, protože to znělo, jak to znít mělo. Nikdo jiný podle mě do té doby neudělal kytaru, která by po zapojení zněla přesně tak, jak má znít. Důležité je to na pódiu, kde zanikne mnoho detailů v ruchu. Do vztahu s Yamahou jsem se dostal náhodou a nechtěl jsem se nijak moc angažovat, ale zároveň jsem chtěl pár věcí vylepšit, což právě přináší můj speciální model. Jsem hrozně nadšený z přístupu, který oni propagují, tedy v podstatě z pragmatického, že každý by měl mít možnost využívat nejmodernější technologie. A tohle všechno tu dnes vyprávím, abych vám mohl říct, že tenkrát kytara, která se stala tou kytarou s velkým K a můžete mě s ní vidět na různých videích z doby Siamese Dream, byla běžný model Fender z obchodu. A ta mi změnila život. S Yamahou jsem si vytyčil cíl, vytvořit podobnou kytaru. Kytaru, která bude za všech okolností znít dobře a bude za přijatelnou cenu. Domnívám se, že každý hudebník by měl mít možnost získat kvalitní věci, aniž by za to platil pět tisíc dolarů. Každý by měl být schopný to zaplatit a vyslat pak do světa výtvory svojí mysli.

Taková idea vašeho modelu.

Všichni výrobci, s kterými jsem spolupracoval, tuhle myšlenku velmi chválili a já v ni věřím. Věřím v to, že by každý měl mít přístup k tomu nejlepšímu. Nechci, aby jiní museli kvůli ceně dělat kompromisy a já pak šel za oponu a vytáhl speciální model, který nikdo jiný mít nemůže. Všechny kytary, které tu mám vedle sebe, jsou z běžného obchodu. Když na ně hraji, znějí téměř stejně, protože do každé bylo vloženo stejné úsilí. Takovou míru konzistence zvládne jen velká korporace. Mnoho výrobců, a stejně tak nahrávacích společností, má jistý povýšený přístup a já k většině z nich kvůli tomu chovám negativní postoj. Tak by to být nemělo, vždycky je umělec ten hlavní člověk na scéně. A na Yamaze se mi líbí, že se nechává vést umělci. Jsem s nimi velmi spokojený a moc se těším na další spolupráci.

Takže Yamahu jste ale tak trochu testoval za pochodu.

Ano, musel jsem to promyslet. Máte kytaru dva dny ve futrálu, ještě se neaklimatizovala, ale pořád by měla znít dobře. O to jde. Měla by znít dobře, za jakýchkoli okolností, proto byla vytvořena.

Smashing Pumpkins - jak to s nimi vypadá?

Jsme v kontaktu, ale já sám to nerozhodnu. Chtěl bych vyjet na turné, bylo by to skvělé. A je nejvyšší čas, ještě pořád jsme dost mladí na to, abychom to zvládli. Ta muzika je agresivní, neměli bychom s ní čekat do vysokého věku. Rozhodně máme chuť do toho jít, ale už je to přeci jen velmi dlouho. Dlouhé roky jsem si myslel, že už to nikdy nepřijde, a možná to tak skutečně bude. Tehdy jsem to tak viděl, protože jsem měl opravdu za to, že se žádný návrat konat nebude. Proto jsem říkal spoustu hloupostí. Teď ale doufám, že to vyjde, začalo mi to dávat smysl. Nicméně musím se vyvarovat chyb, které jsem dělal; tehdy muselo být vždy po mém. Co se týče SP, nikdy se nedalo nic předvídat. Popsal bych to asi jako podivnou raketu, uvnitř které jsme byli, a kterou jsme ovšem neovládali. Protože za čím jsme si šli, hudebně a umělecky, se nedalo svázat. Kdyby nás tehdy někdo viděl, viděl by akorát chaos. Chaos, který by už v dnešním světě nenašel své místo. Tento svět chce být bezpečný a klidný. Přesto si myslím, že je způsob, jakým se k tomu dopracovat: Až nastane správný čas, kdy minulost, současnost i budoucnost budou v rovnováze. A upřímně chci, abychom začali psát nový materiál, pokud spolu budeme hrát. Na tom opravdu trvám. Je to jedno z témat: Budeme jen prostě hrát pár písniček, oprášíme starý materiál, nebo přineseme i něco nového? Já si myslím, že kvůli tomu tu jsme.

V minulosti už jste ale začal pracovat na materiálu pro SP...

To jsem byl jen já a Jeff Schroeder a já měl hlavní slovo. A to už nechci, tímto způsobem to nemá cenu. Je to zvláštní boj, který vedeme. Dlouhou dobu jsem v mnoha ohledech nerespektoval názory a potřeby ostatních lidí. Nepřišlo mi to podstatné. Pro mě to nebylo tak důležité jako pro ně. Musel jsem na to přijít tím horším způsobem. Chápu to a doufám, že se vše vydaří. Ale musíte být opatrní na to, jak volíte slova, protože to pak dává věci do pohybu: Vy jste řekl..., on řekl...

James (Iha) ale hrál na vaší poslední sólové desce.

To ano. A bylo to krásné.

Je jedním z pár lidí, není jich tam moc.

Musíte být v klubu. (smích) Je tam červené lano, dovnitř můžou jen vybraní hosté.