Benny Greb - Je mu teprve 26, a už hrál s lidmi jako Ron Spielman nebo Bobby McFerrin

Benny Greb přijel na Huvel prezentovat činely Meinl. V rámci této kliniky předvedl trochu jiný přístup ke hře, neboť hrál povětšinou věci ze svého nového autorského CD. Je mu teprve šestadvacet, a už hrál s lidmi jako Ron Spielman nebo Bobby McFerrin. Po klinice zbyl čas na příjemný rozhovor.

Kombinujete dva zvukové světy - tradiční jazzový sound a moderní elektroniku, což se odráží i ve výběru činelů...

Je to věc fúze v mé hlavě. Vzdělával jsem se v jazzu, hodně jsem hrál s bigbandy, stále jazz hraji. Ale zároveň jsem jel turné například s jednou drum and bassovou kapelou. Je důležité kombinovat, nakonec zjistíte, že ty světy nejsou zas až tak vzdálené. I když musíte hrát stylově jinak, základ zůstává: musíte hrát groove, přesný timing a dynamiku. Co se činelů týče, asi jste myslel moji Trash Hat?

Myslel jsem vůbec kombinaci zvuků jazzově zastřených a elektronicky blýskavých. Ale hi-hatka mě zaujala, to je pravda...

Vtipné je, že nakonec nezní zas až tak elektronicky. V tomto kontextu sice může být velmi dobře použita, protože má hodně distorzní, zkreslený zvuk, přitom je ale hodně plná, s bohatým zvukovým spektrem. Je to kombinace vrtaných 140ť chiny a 120ť splashe a používám je v patternech a la neworleans, je to pojicí článek mezi klasickou hi-hatkou, chinou a ridem. Tím, že používám více hi-hatek, mohu je kombinovat i v rámci jednotlivých subdivizí, což se v hraní elektronické hudby velmi hodí.

Co se týče designu bicích, přední blánu máte upravenou jako Buddy Rich, máte podobnou konfiguraci, navíc používáte bukové korpusy, z nichž se dělaly staré řady Sonoru, používané hlavně pro jazz a rock and roll...

Máte pravdu, jste skvěle informován, tohle není úplně běžně známé... O nabídce bukových korpusů se tolik neví, Sonor na ně nedělá zas až tak velkou reklamu.

Proč jste si vybral buk?

Mám doma bicí Delite, jejich zvuk je velmi vřelý, kulatý. Občas, když jsem hrál hodně nahlas, přišlo mi, že březový korpus by se v těchto situacích prosadil lépe...

A buk je frekvenčně mezi javorem a břízou...

Přesně. Když je dobře vyřešen hardware a korpus velmi dobře zpracovaný, dostanete z toho nástroje dostatek vřelosti a basových frekvencí, přitom má ale větší atak. Proto je to moje nejuniverzálnější sada.

Jak silné korpusy používáte?

Vintage Shells, to jsou tenkostěnné bubny se zesíleným okrajem.

Pojďme k technice. Říkal jste, že jste prošel jazzovou školou. Používáte někdy traditional grip?

Někdy. Hlavně při hraní jazzu, ale je to iracionální, ne proto, že bych s touto technikou zahrál něco lépe. Všechno, co lze zahrát matched grip, je možné zahrát s tradičním držením a naopak. Akorát ten pocit ze hry je jiný.

Používáte french, american nebo german grip?

Eh... záleží na tom, jaký nástroj soupravy používám. Na ride je to většinou french, na virbl zpravidla german grip.

Z toho, co jste předvedl, je evidentní, že hráčská technika vám rozhodně není cizí. Jak jste vlastně začínal?

V šesti letech jsem dostal bicí a začal jsem napodobovat všechno, co jsem slyšel v rádiu, táta měl spoustu nahrávek Queen, Jamese Taylora, bratr poslouchal hodně disko, ale i Tower of Power. Ovlivnila mě hlavně americká hudba. Až do dvanácti jsem neměl jedinou lekci bicích, i když už jsem něco zahrál. Nakonec jsem se rozhodl, že bych to měl převést trochu na intelektuální, vědomou rovinu, naučit se různé koncepty a styly. Vypěstoval jsem si silný vztah k nástroji, protože mi nikdo neříkal, co je špatně a co ne, prostě jsem hrál.

Co bylo zlomové?

Jednou jsem viděl záznam z Buddy Rich memoriálu: Dave Weckl, Steve Gadd, Vinnie Colaiuta. Byl jsem úplně v šoku. V milisekundě jsem pochopil, že to, co dělají, je vysoká umělecká forma, spousta práce. A že se to člověk nenaučí za den. Ale že to je přesně to, na čem se chci podílet. Tehdy jsem se rozhodl víc cvičit a vážně studovat hudbu.

Co byla první věc, kterou vám váš učitel řekl?

Zeptal se, jestli chci hrát na soupravu nebo na tympány a podobné věci. Já byl úplně v šoku.

Ale hrajete i na jiné nástroje...

Během studia hudby jsem se zabýval pianem, dirigováním, zpěvem, aranžováním i hudební historií. O všem jsem si myslel, že jsou to zbytečnosti, ale všechny tyhle věci mě neuvěřitelně posunuly.

Spolupracoval jste s JoJo Mayerem a viděl jsem vaši fotku s Thomasem Langem v bazénu...

A jéje. Každý se mě na to ptá. Nikdy jsme se neměli fotit0¦ Bylo to na NAMM Show v roce 2006, skvěle jsme se bavili, a ačkoliv Thomas hraje úplně jinak než já, jsme výborní přátelé. A poslední den jsme se vyvalili v bazénu a mě napadlo udělat nějaké vtipné fotky, z nichž některé se na veřejnost nikdy nedostaly.

Jak byste charakterizoval váš herní přístup?

Snažím se spojit tradici i inovaci v historii bicích. Snažím se tuto tradici si osvojit a někam posunout, přitom vytvářet vlastní styl. Vždycky jsem se snažil hrát, jak nejlépe umím, když nahrávám nebo hraji s kapelou, je nejdůležitější mít svůj groove, proto si vás ti lidé najímají, pro to, jak hrajete vy. Nejde o to odehrát absolutně přesným timingem, i když samozřejmě přesnost nutná je, jde o zvuk, tenze, feel0¦ O to se snažím. Můj styl vychází z toho, že jsem hudebník, který hraje na bicí.

Dostal vás nějaký bubeník po téhle stránce na kolena?

Steve Jordan, absolutně fenomenální, navíc je výborný producent, spolupracoval se Scofieldem, Johnem Mayerem. Vždycky má výborný zvuk. Steve Gadd na mě měl taky velký vliv, Dave Weckl... v Německu Wolfgang Haffner, taky miluju Jeffa Hamiltona, od koncertu The Police v Hamburku jsem totálním fanouškem Stewarta Copelanda...

Co vaše spolupráce s JoJo Mayerem?

Když jsem nastoupil k Sonoru, Will Calhoun nemohl odjet kliniku a někteří lidé byli docela naštvaní, protože se to stalo dost brzo před plánovaným termínem. Sonor musel přijít s něčím velkým, a tak nabídl dva bubeníky. Původní plán byl, že každý budeme hrát separátně, ale před první klinikou jsme se rozhodli improvizovat dohromady. Ohromě nás to bavilo a bylo to velmi inspirativní.

Hodně zaujalo, co jste vyváděl s dechovou sekcí na vašem sólovém albu Grebfruit...

To je tajemství, to nemůžu prozradit! Ne, dělám si legraci.

Dobře, tak proč jste se rozhodl udělat skladbu kompletně pro žesťovou sekci a bicí?

Než jsem začal hrát na bicí, hrál jsem na trubku. Hodně mě to ovlivnilo. Vždycky se mi líbilo, když kapela zní celistvě - buď jen vokály a bicí, nebo jen žestě0¦ Snažím se psát vždy pro jeden takový celek. Moc se mi líbí ten groove, který se v žesťových kapelách děje. Je to jiný timing. Teď se víc vracím k jazzu a tahle cesta mi příjde atraktivní.

Návrat k jazzu. Změnil jste nějak i cvičební koncept?

Mám deník, do něhož si přesně píšu, co jsem dělal, v jakém tempu a jak mi to šlo. Mám krátkodobé i dlouhodobé cíle, většina je jich dlouhodobých. Studenti se mě občas ptají na nějaké zkratky, které by jim usnadnily práci. Většinou to ale prostě vyžaduje spoustu času a trpělivosti. Snažím se být trpělivý a cvičit, co to jde. Hraju tak tři čtyři hodiny denně.

Můžete doporučit nějaký studijní materiál?

Rozhodně moje nové DVD, které vyjde příští rok, udělám si tady trochu reklamu (smích). Bude tam všechno, co jsem se naučil v konceptu, kterému říkám DNA, taková mapa, která vede přes veškeré možné rytmické a technické kombinace. Vypadá to, že je to spousta práce, ale není to tak strašné. Vezmeme-li například všechny šestnáctinové patterny, je to jen šestnáct různých variací čtvrťových frází. To není zas tak moc. Hodně se mi líbí DVD JoJo Mayera, na techniku je jedinečné.

Co třeba Stick Kontrol a podobně?

To je výborná věc, potom jsem ještě používal nějaké německé školy. Ale nic nenahradí poslech hudby, sledování hudebníků a návštěvy koncertů. Je důležité poslouchat soustředěně: Jak se cítím, když to slyším, čím je toho dosaženo? Jaké nástroje a co hrají? Lidé se mě často ptají, co mají cvičit. Odpovídám: "Nahrajte se, a sami uslyšíte."