Začátkem měsíce února se mi naskytla šance strávit půlden v jednom z nejlépe hodnocených českých studií a být svědkem natáčení druhé "řadovky" velezajímavé skupiny benedikta. Viděl jsem, slyšel a zaznamenal mnoho zajímavého, stejně jako na jejich vznikající nahrávku zaznamenala své party celá plejáda zajímavých muzikantů.
Pokud vám jméno kapely nic neříká, pak vězte, že je to určitě škoda; a ostatně celý její pobyt v Sonu je hnán snahou tento fakt změnit. Popsat styl Benedikty není nic jednoduchého (ani sami členové v tom nemají úplně jasno). Napovědět by snad mohlo, že hlavní zaměření jejích členů sahá od rocku až po čiročirou klasiku a že otisk v její hudbě zanechaly i vlivy etnické. Polovina zakládající sesterské dvojice, zpěvačka Petra Váňová, k tomu říká: "Úplně prapůvodně jsme se my dvě se sestrou (houslistka Míša Váňová, pozn. aut.) snažily hrát hlavně rusínské lidovky, naše maminka je totiž Rusínka. Objely jsme s nimi většinu Port, Folkových Kvítků a podobných festivalů. V duchu lidovek je i první cédéčko pozdější Benedikty, ale během posledních pár let se naše hudba hodně proměnila, do kapely přišlo spousta nových lidí a každý z nich to vyznění trochu posunul. Zkusili jsme si jazzové i rockové prvky, takže teď je to tak půl na půl." Mezi zmíněné "nové lidi" patří mimo jiné i spolehlivá rytmika z jinak tvrdě rockového Krucip�sku (o kterém jste si mohli nedávno přečíst), tedy baskytarista Jaryn Janek a bubeník Vojta Douda. Právě Jaryn, jakožto protřelý hudební pardál, nyní funguje u Benedikty jako její vedoucí, v případě nové nahrávky coby producent a na pojmenování stylu kapely má vlastní názor: "Většina muzikantů se shrnutí své hudby pod jedno slovo brání, ale je asi potřeba mít nějakou nálepku, pod níž si tě lidé zařadí. O nás na plakátech třeba napíšou, že hrajeme rusínskou hudbu, jenže z té už vlastně vychází jen dvě písničky, a navíc to na nich nejspíš skoro nikdo nepozná. Mně se asi nejvíc líbilo, jak nás zařadili v Polsku - tam jsme se schovali pod nálepku World Fusion." Na septeto doplňují sestavu ještě perkusista Vít Halška a perspektivní studenti Konzervatoře Jaroslava Ježka Marek Prokop (dechy) a Marek Tran (kytara). Benedikta měla na natáčení plánovaných deseti skladeb vyhrazeno původně sedm dnů samotného nahrávání, což se jí nakonec nepodařilo dodržet. "Protože jsem fungoval zároveň jako producent, snažil jsem se to nějak zorganizovat - je nás přece jen docela hodně. Oproti předpokladům se účastnilo i dost hostů, měli jsme natočené velké množství materiálu. To se ale ve výsledku malinko obrátilo proti nám - po osmi dnech natáčení jsme museli věnovat ještě dva dny čištění počítačů, abychom si vyjasnili, co přesně použijeme při míchačce." K tomu musím podotknout, že perfekcionimus, jehož jsem byl při natáčení saxofonu za těch pár hodin svědkem, by ospravedlňoval natáčení ještě podstatně delší. Za zmínku určitě stojí poznání, že i dlouho fungující kapela složená ze zkušených muzikantů si při natáčení (a intenzivním zvlášť) může mnohé vyjasnit. "Pro mě jako zpěvačku je moc důležité, že jsme se na nahrávce pustili do spousty sborů a vokálů, jimž jsme se předtím tolik nevěnovali. Na desce zpívají všichni členové, kteří se dřív třeba trochu báli, aniž by měli čeho. Moc se těšíme, až to budeme moci provést i na koncertech," vysvětluje Petra. Jaryn doplňuje: "Celé natáčení byl takový očistný proces, myslím, že si někteří z nás znovu našli v Benediktě i na nahrávce svoje místo. Dřív jsme hodně řešili jednotlivé nástroje ve stylu: tady musí být kytara, tady housle a tady perkuse; teď se nám spíš podařilo soustředit na samotné písničky a všechno jim podřídit. Taky jsme zjistili, že texty nejsou jenom promrhaný čas mezi hudbou, ale že každá skladba má dvě rovnocenné složky - hudební a textovou." Když jsem naposledy, už při míchačce, mluvil s Jarynem, vypadlo z něj následující: "Nálada v kapele se měnila ve vlnách, nejdřív jsme byli ve stresu, později jsme získali pocit, že alespoň něco snad bude k použití a teď přišla vlna nadšení. Dokonce uvažujeme, že k některé písničce uděláme i tanečněji laděný remix." Já jen doufám, že Benediktě její nadšení vydrží a přenese se i na posluchače, kterým by se deska nazvaná Punky Dumky měla v průběhu dubna dostat do rukou.
Sono & Benedikta
Nahrávací studio Sono existuje od počátku 90. let, nachází se v obci Nouzov nedaleko Unhoště (pro neznalé - poblíž je např. Kladno a i matička Praha je vcelku rychle dosažitelná) a právem se řadí k (nejen) středoevropské špičce. Neodmyslitelně k němu patří jména pánů Pavla Karlíka a Milana Cimfeho, který si při mé návštěvě vyhradil pár minut pro všetečné dotazy. Název Sono v současnosti skrývá dvě nahrávací místnosti, tři režie a mnoho přilehlých prostor, kam patří mimo jiné třeba čtyři pokoje a restaurace pro potěchu muzikantů. Milan Cimfe k tomu říká: "Pro účely studia jsme přestavěli dost zdevastovanou budovu, kterou jsme koupili od restituentů a o níž jsme věděli, že je pro naše účely vhodná. Po našich úpravách tu zůstalo tak 30 % původního zdiva - nejprve jsme v místech, kde původně byla restaurace s diskotékou, zbudovali větší z nahrávacích místností a postupně i zbytek stavby upravili k našemu obrazu. Dobrý zvuk si tu teď najde každý styl, od bigbítu po klasiku. Musím zaklepat, v současnosti už vše funguje, jak má, což je samozřejmě důvod ke spokojenosti." Dlužno podotknout, že nejen ke spokojenosti majitelů, což jsem si ověřil, když jsem se Jaryna Janka ptal na důvody výběru studia: "Pro natáčení v Sonu jsme se rozhodli na základě vlastních předchozích zkušeností - několik členů Benedikty včetně mě už tu točilo s jinými partami a vždy jsme byli s výsledkem spokojeni. Studio to sice není úplně nejlevnější, nemůžeme tu zůstat třeba měsíc, ale dali jsme přednost intenzivnější práci a menšímu počtu frekvencí v opravdu špičkovém studiu," říká Jaryn. Milan k tomu dodává: "Občas zjistím, že se nás nějaká kapela bojí - že jsme moc velcí, moc přísní nebo moc drazí. K tomu musím říct, že i když jsme na první pohled dražší než některá jiná studia, kolikrát to je ve výsledku pro kapelu levnější - je u nás záruka dobrého zvuku, všechno funguje, takže kapela tu stráví jen takovou dobu, za kterou dokáže svoje věci nahrát. Díky tomu, že máme několik různých prostor, je navíc možné ušetřit pomocí různých šachů s volnými termíny a podobně." V případě Benedikty se šachovalo celkem typicky pro kapelu s rockovým základem - tedy "velké" zvuky (bicí, basa, zkreslené kytary...) ve velkém studiu a analogově do pásu, následná mravenčí práce (zpěvy, dechy, smyčce, hosté...) pak v menším studiu v podkroví digitálně. "Rozdělení analog/ digitál je osvědčené a podle mě má smysl hlavně kvůli dynamice. Jinak u projektu, jako je tento, kde je velké množství různorodých nástrojů, je potřeba hlavně ohlídat způsob sejmutí, to znamená vše vyzkoušet, nespěchat, klidně i vyměnit mikrofon, aby pak při míchačce nevznikl problém s tím, že se zvuky nespojí," říká zvukař Michal Vaniš. Na závěr je potřeba podotknout, že kapela, zvukař a studio fungovali v době natáčení hodně přesčas - dvanáctihodinový záběr nebyl podle jejich slov výjimkou. Inu, kdo chce mít výsledky... Jinak zájemce o detailnější informace o Sonu (a že jich je) musím odkázat na připravovaný samostatný článek, který se objeví v některém z dalších čísel.
P. S. Na CD v příštím čísle uslyšíte ukázku, jak celé nahrávání dopadlo, a uvidíte pár zajímavých doplňků tohoto článku.
