Být ve správnou chvíli na správném místě, to je ten základní předpoklad úspěchu, obvykle dokonce důležitější než všechny ostatní dohromady. Pokud se taková konstelace naskytne, výsledkem je v ideálním případě nesmrtelnost, anebo - v případě jen o málo horším - jím může být nahrávka nabitá energií až k hranici exploze. A právě takovou nahrávkou je jednička Rush.
Jakkoliv Rush nahráli obrovskou spoustu desek a spousta z té spousty je jistě skvělá, pokud jde o ryzí a nezadržitelnou energii mladistvého nadšení a poctivé hardrockové euforie, žádná se nevyrovná té první. Podívejme se na ní tedy pěkně zblízka.
Rok 1973 byl rokem nástupu druhé generace hardrockových kapel. Mezi jinými se na scéně objevili Montrose, Kiss, Aerosmith a B. T. O., přičemž hlavní rozdíl této "druhé vlny hardrocku" oproti "generaci 69" byl zejména v odklonu od jazzových a bluesových kořenů. Vzhledem k tomu, že rok 1973 byl i rokem monumentálního startu jazzrocku, dá se říct, že došlo k určité hudební analýze. To, co předtím bylo stylem jedním - tedy hardrockem reprezentovaným skupinami jako Deep Purple či Led Zeppelin - se rozdělilo do dvou samostatných proudů: jazzrocku, vyžívajícího se v sólech, složitých rytmech a náročnějších kompozicích, a rocku, založeného více na přímočarosti a úderné jednoduchosti, tedy zhruba stylu, který produkovali již od samého počátku sedmdesátých let Slade. Velmi signifikantní přitom je, že právě toto rozdělení se postupem času stalo rocku osudným. Jazzrock padl v nerovném boji s třítónovými producenty osmdesátých let, zatímco rock - jakkoliv se tvářil drsně a rebelsky - sehrál roli patolízala, který se bezvýhradně přizpůsobí jakýmkoliv požadavkům, jen aby bez úhony proplul. Právě díky tomu však v poměrně krátké době dokonale zdegeneroval a dosáhl takového stupně trapnosti, že nyní už může jazzrocku jeho náhlou smrt jenom závidět.
Tyto konce ovšem v roce 1973 nikdo nepředpokládal, a tak oba čerstvě zrozené styly doslova překypovaly energií. Reprezentantem té jazzrockové byly desky jako Birds Of Fire či Hymn Of The Seventh Galaxy, zatímco ukázku rockové třaskaviny té nejvyšší brizance představovaly prvotiny Montrose, B. T. O. a právě Rush.
John Rutsey se setkal s basistou Geddy Leem, klávesistou Lindy Youngem a kytaristou Aleksandrem Živojnovičem již roku 1969 ve skupině s poměrně podařeným názvem Hadrian. Že šlo víceméně jen o zárodek kapely, dokazuje i následující období stálých změn. Lee si ještě téhož roku odskočil založit jinou kapelu (Ogilvie) a byl nahrazen Joe Pernou. Po třech měsících se však vrátil a vyhozeni byli pro změnu Perna i Young. Živojnovič, aby řeč nestála, si změnil jméno na komerčně stravitelnější Lifeson, a když už se to bralo takhle od podlahy, začalo se uvažovat i o změně názvu kapely. A tak se zanedlouho z provinčního Hadriana stalo úderné trio s neméně úderným názvem Rush, odhodlané dobýt svět, eventuálně - když se bude dařit - ještě nějakou galaxii navrch.
Dobytí světa se však nekonalo a kapela strávila následující tři roky hraním po druhořadých kanadských klubech. Pak ale přišel rok 1973 a s ním ten správný vítr pro novou generaci kapel a ten správný čas pro smlouvu na první studiové album.
To bylo nahráno roku následujícího, tedy 1974. Složení: Lee, Lifeson, Rutsey. Délka: 41 minut. Počet skladeb: 8. Charakteristika: vysoká explozivita. Doporučení na zadní straně obalu: for best result play at maximum volume.
Nemá cenu provádět celkový hudební rozbor téhle nahrávky - stačí jenom uvést "skvělá a pořádně našlapaná hardrocková deska", a tím je řečeno vše. Podívejme se tedy rovnou na účinkování Johna Rutseyho na tomto albu.
Hru bicích lze charakterizovat jako klasicky rockovou, determinovanou rovnými doprovody v osminách či v rychlejším tempu ve čtvrtkách, s téměř bezvýhradným akcentem druhé a čtvrté. Dnes rockový standard, tehdy svěží síla přímočarosti, vyjádřeno reklamním sloganem. Breaky obvykle průhledné, místy až elementární, nikdy však stupidní, hlavně ale vždy na tom správném místě a v té správné intenzitě, to jest velké. Důsledné střídání šestnáctin a sextol, pro hardrock tak typické. Rytmizace menší, breaky většinou plné; barevnosti dosahováno spíše rozložením úderů na jednotlivé prvky soupravy.
Celkově vzato bicí relativně vzdálené jazzrockové složitosti, avšak ještě vzdálenější monotónní bezpohlavnosti a strojovosti. V mnoha ohledech tedy ideál kompromisu mezi čistě hráčským přístupem a posluchačsky stravitelným provedením.
Zvuk výrazně studiový a umělý, v ničem již nepřipomínající rezonanční charakteristiku páně Krupovy (což u generace 69 ještě tak úplně neplatilo). Unikátní přitom je, že ač zvuk jednotlivých komponent není zrovna dvakrát průrazný či agresivní, celek působí dosti mohutně. Příčinou tohoto jevu je zvláštní typ zvukové kompaktnosti - jinak řečeno, ač jsou jednotlivé bubny a kotle laděny poměrně daleko od sebe a jejich studiové sejmutí toto akustické rozpětí ještě podporuje, zní souprava v kombinaci s kapelou jako monolitní celek a ve výsledku vzniká dojem dokonalé plnosti. Čitelnost základních prvků není sice vždy největší - u velkého bubnu místy skoro nulová - avšak protože nejde o akustickou náhražku partitury, je tato okolnost poměrně nepodstatná.
Nabízí se samozřejmě srovnání Rutseyho s jeho nástupcem, všem jistě dobře známým profesorem Peartem. Rutsey totiž hned po prvním albu skupinu opustil (dle dostupných materiálů ze zdravotních důvodů, přičemž určitou roli prý sehrál i odlišný pohled na hudební vývoj).
Prvotní dojem, a dojem z mnoha hledisek určitě správný, je ten, že Rutseyho s Peartem srovnávat nelze. Po technické stránce asi opravdu ne. Po stránce významu pro rozvoj bicích ještě méně. Z pohledu celkové proslulosti a medializace už vůbec. Takže? V jednom bodě je srovnání přece jenom možné, a co víc: jeho výsledek není ani zdaleka jasný. Otázkou totiž zůstává, zda by jednička Rush mohla být lepší, pokud by na ní hrál Peart. Troufám si tvrdit, že ne. Možná by byla lepší z hlediska čistě technického hodnocení bicích vypreparovaných ze zbytku kapely, ovšem jako celek... těžko. Jasná věc je, že by byla jiná. Patrně složitější, s největší pravděpodobností méně úderná a už vůbec ne tak nadšeně přímočará. Více rozumu, méně srdce. A protože Rush nahráli složitějších a méně přímočarých desek až dost, myslím si, že je dobře, když mají ve svém portfoliu - řečeno mluvou manažerskou, i takový poctivý rockový odvaz, jako je Rush I.
Jak již bylo řečeno, být ve správnou chvíli na správném místě je jedním z hlavních předpokladů úspěchu, ať již měřeno libovolným typem zisku či kvalitou jako takovou. Avšak existuje jedna, ještě důležitější okolnost, bez níž i ta nejpříznivější souhra ztrácí jakoukoliv cenu. Úplně nejpodstatnější totiž je udělat v takový moment tu správnou věc. John Rutsey tu správnou věc udělal, a tak jeho jméno stojí za pozornost, přestože si ho dnes v souvislosti s Rush vybaví už jen málokdo.
Ovšem, jak praví lidová moudrost nového milénia: nejen celebritami živ je konzument... A tak si poslechněte desku doslova nabitou nespoutanou a dravou energií, o níž se může současným "projektům" jen zdát, a vychutnejte si hudbu éry, kdy rock znamenal především zábavu - jak pro ty, kdo ho hráli, tak pro ty, co ho poslouchali.
A nezapomeňte: for best result...
Web Generation
http://www.rush.com/oficiální stránky Rush
http://www.by-tor.com/neoficiální, avšak velmi přehledné a informačně vydatné stránky
