Stupnice
V našem seriálu jsme si prošli postupy a přehráli řady groovů, na nichž jsem chtěl ilustrovat, jakým stylem přistupují basisté funkových a příbuzných kapel k tvorbě a hře svých linek. Dnešní, předposlední, díl tohoto seriálu se bude zaobírat tématikou u mnoha muzikantů neoblíbenou - stupnicemi. Jsem přesvědčen, že i tato problematika za řeč rozhodně stojí. Záměrně jsem si ji však nechával až na konec. Téma dnešního workshopu nám alespoň povšechně odpoví na otázku: Jaképak tóny mám vlastně při tvorbě funkových groovů používat? Vzhledem k malému prostoru, který je k dispozici, se budeme zabývat jen tím nejdůležitějším. Dá se říci, že nejpoužívanější stupnicí ve funku je durová stupnice v mixolydickém modu, mollová "bluesová" pentatonika (penta = pět - tedy řada pěti tónů), vycházející v podstatě z aiolské mollové stupnice. Mixolydický modus se liší od základní (jónské) durové stupnice (pro ty, kdo nevědí - je to ta stupnice, na níž je postavená třeba známá dětská písnička Kočka leze dírou) pouze tím, že obsahuje zmenšenou septimu. Čili tóny v mixolydickém modu stupnice C dur jdou po sobě takto - př.1: C-D-E-F-G-As-H-C. Mollová "bluesová" pentatonika vypadá následovně: dáme si jí v tónině a moll - př. 2: A-C-D-E-G. Opět je tam malá septima (tón E).
Nyní, když už máme stupnice v uchu, můžeme je analogicky hrát i od jiných tónů - př. 3 mixolydický modus stupnice D dur. Př. 4 pentatonika v d moll. Př. 5 cvičení ve stupnici H dur atp.
Jak to funguje v praxi si pak můžeme předvést na následujících dvou figurách. Př. 6 je funkový groove s využitím mrtvých not, jenž vychází z mixolydického modu C dur, př. 7 groove vycházející z pentatoniky a moll.
Hodně zdaru a trpělivosti!
1.
