Když jsem zjistil, že v Praze s funkovou legendou Fredem Wesleym vystoupí Barney McAll, neváhal jsem ani chvilku. Barney totiž sice nepatří k těm nejprofláklejším jménům klávesové scény, ale o to zajímavější jsou jeho sólové nahrávky či projekty, na kterých se podílí. Například deska Josh Roseman Unit poslední rok patřila k nejhranějším diskům v mém přehrávači. Byl tedy nejvyšší čas vyslechnout Barneyho i naživo.
Jste původem Australan. Jak se vám podařilo prosadit se na newyorkské scéně?
Dostal jsem studijní grant od australské vlády. No a v New Yorku jsem se seznámil se spoustou muzikantů a začal jsem hrát s Groove Collective. Jednu dobu jsem pendloval mezi New Yorkem a Austrálií, ale nakonec jsem tu měl tolik práce, že jsem mohl natrvalo zůstat v Americe. Při hraní s Groove Collective jsem se seznámil právě s Fredem Wesleym. Píši také filmovou hudbu. Zkrátka, co se dá. Pokud umíte hrát, není problém se prosadit. Opravdu tam neexistují žádné bariéry.
Jak jste na tom s hudebním vzděláním?
V Austrálii jsem udělal bakaláře, studoval jsem klasickou hru. Zbytek je univerzita ulice. Tam jsem se vlastně všechno naučil. Poslouchám hodně hudby, chodím za lidmi a ptám se na konkrétní problémy. Nejvíc se toho naučíte při hraní s kapelou na pódiu. Třeba Fred po mně chce, abych hrál jednoduše. Tak jsem se naučil hrát jednoduše. Ale něco nového se učím pořád.
A co vaše vzory?
Hodně mě ovlivnil Donny Hathaway. Určitě také Miles Davis, Keith Jarret, Milton Nascimento z Brazílie. Poslouchám hodně afrokubánskou hudbu, je toho opravdu dost.
Vaše sólová alba se podstatně liší od většiny projektů, na kterých se jinak podílíte.
To je pravda. Hraji spoustu různých stylů, ne jenom funk. Snažím se vše vtěsnat na jedno místo.
Cítím z toho silný vliv právě afrokubánské hudby.
Vydal jsem se do té oblasti studovat klavír, ale jejich sakrální hudba mě uchvátila. Přes ty jejich rytmy jsem pak vymýšlel vlastní harmonie a melodie. Bylo to úplně šílené. Jejich rytmy jsou pro mě velmi zajímavé. Třeba na své poslední nahrávce jsem zpomalil nahrávku jednoho jejich rytmu, který je věnován jistému místnímu světci, a na základě jedné rytmické části jsem pak dodělal harmonii a melodii. Do jisté míry je to podobné i tomu funku. Hudba Jamese Browna i Freda Wesleyho je založena na tom, že jednotlivé party do sebe dokonale zapadají a vytvářejí ten funky rytmus. Líbí se mi to vrstvení. Vzniká tím hypnotický dojem, trans. Taková je třeba africká hudba. To mě doopravdy zajímá.
Už nějakou dobu sjíždím vaši nahrávku s Josh Roseman Unit, Treats for the Nightwalker. Můžeme od tohoto projektu očekávat nějakou novinku?
Právě vydáváme novou desku. Příprava nám trvala asi dva roky. Nahráli jsme to živě ve Vídni, ale pak jsme s tím dělali ještě spoustu dalších věcí. Je to pocta Donu Drummondovi ze Skatalites. Josh je velmi zvláštní skladatel, ale to, co dělá, se mi líbí, je to také můj dobrý kamarád.
Na co budete dneska hrát?
Budu hrát na Fender Rhodes. Také je tu Microkorg. Má velmi pevný, analogový zvuk. Půjčil jsem si i nějaké stagepiáno (Yamaha P120, pozn. autora). Sestrojil jsem také vlastní nástroj. Jmenuje se Chuckey. Obsahuje to zvonkohru, hrací skříňky, celestu a podobné věci. To vše v jedné krabici. Hraji na to na Joshově nové desce. Zní to trošku dětsky, ale skvěle.
Mimochodem, to varhaní intro na Treats for the Nightwalker, to jsou Hammondy?
Ve skutečnosti je to Korg CX3. Je to ještě stará analogová verze zapojená bez Leslie. Moc se mi ten zvuk líbil. Pravé Hammondy nevlastním. S novými technologiemi ani nemusím.
Ale zato máte Rhodes.
Ano, to mám. Měl jsem i tři Wurlitzery, ale ty jsem prodal. Je s nimi totiž mnoho potíží, a navíc jsem něčím musel zaplatit nájem. S sebou beru jenom zmiňovaného Microkorga, protože se s ním dobře cestuje letadlem. A navíc má opravdu "fat sound." Na Rhodes používám kvákadlo.
Jako častý funkový hráč musíte vědět hodně o tvorbě groovu.
Fred Wesley mi to vysvětloval tak, že mám poslouchat linky ostatních a snažit se najít si svůj prostor. Snažit se hrát tak trochu jako bubeník. Poslouchání je hrozně důležité. Hudbou musíte správně doplňovat ostatní. A když je toho moc, nehrát raději vůbec. Často transkribuji Raye Charlese, jeho hra byla tak funky! Potom Donna Hathawaye, který zpíval a byl přitom i vynikající hráč, a Arethu Franklin, která na klavír hrála opravdu skvěle. Od těchto mistrů prostě soustavně kradu různé elementy, a když je zapotřebí, zapojím je do svého hraní.
Co si myslíte o učebnicích, či dokonce videoškolách?
Myslím, že nejlepší je poslouchat a transkribovat. Potom linku rozepsat do všech tónin a přemýšlet o tom, proč je ta konkrétní linka tak dobrá, jak funguje a proč vás zaujala. Ty věci si tímto způsobem přivlastníte a rozšiřujete tím svůj hudební slovník. To je, myslím, dost důležité.
S Fredem musíte hrát spoustu věcí v děsných předznamenáních, nedělá vám to problém?
To tedy musím, ale vůbec mi to nevadí. Po těch letech hraní už to nevnímáte. Vůbec nemyslím na stupnice, ale na hraní. A vůbec, co je to děsné předznamenání?
No, osobně nerad hraji třeba v B, nebo Eb.
Ano, Db, Gb a B. To hrajeme nejvíc. Samozřejmě umím hrát ve všech tóninách. Ale snažím se na to pokud možno nemyslet. Zkuste cvičit ve všech tóninách. Myslím, že to hodně pomáhá.
A jak jste na tom s procvičováním techniky?
Něco dělám, ale měl bych cvičit více. Zaměřuji se hlavně na Brahmsova cvičení, která se mi dost líbí. Ale poslední dobou jsem dost zaneprázdněný a nějak se k tomu nemůžu pořádně dostat. Prostě se posadit a cvičit. Ale mnoho let jsem to takhle dělal. Nejčastěji si vezmu notový papír a cvičení přepíšu do všech tónin. Pak z toho udělám kolečko. Třeba C, G, C?, F? atd. A když si tohle kolečko projedu třeba desetkrát dokola, má to nějaký smysl.
To je docela náročné na čas a na práci.
To ano, ale když něco umíte zahrát ve všech tóninách, není to jen cvičení, ale je to součást velké skládačky. Když máte třeba jednu věc, kterou umíte zahrát ve všech předznamenáních a ve všech tempech, pak se teprve pořádně vyvíjíte. Keny Werner napsal knihu Effortless Mastery, kde o tom mluví. Jednu dobu mě právě učil on. Říkal, že je fajn, že se snažím najednou naučit tolik věcí, ale že mnohem lepší je naučit se jednu věc, ale zato jí porozumět dokonale. Až potom je třeba učit se něco dalšího. Když se budete učit kousek tohohle a kousek támhletoho, nikdy doopravdy hudebně nevyrostete.
Měl byste na závěr ještě něco pro čtenáře Muzikusu?
Myslím, že i když dnes technologie potlačila řemeslnou zručnost do pozadí, je třeba pracovat na svém umění, i když to ostatní lidé nemusejí chápat. Je důležité pracovat tvrdě a soustředěně. Jedině zručností jde ukázat krása v hudbě. Tím víc, čím je dnes něco takového vzácnější. Na to se stále častěji zapomíná. Lidé zakládají garážové kapely, hrají hrozné věci, ale všichni už vydávají vlastní CD. Když jsem se procházel Prahou, viděl jsem právě tu velkou úctu k řemeslu a veliký cit pro krásu, je to neuvěřitelné, opravdu to na mě velmi zapůsobilo. Z toho by si měli vzít čeští muzikanti příklad a zachovat sílu této kultury. V hudbě všechno začíná být jako McDonalds. Dneska máme skvělé technologie. Můžete se na YouTube podívat, jak hrál Art Tatum. Tak to udělejte! Použijte techniku ke zlepšování sama sebe. Ne k tomu, abyste se mohli flákat.
