Severoanglická partička Asking Alexandria je na scéně téměř deset, ale raketový rozlet mohl ukončit odchod dlouholetého frontmana Dannyho Worsnopa počátkem loňského roku. Přední zástupci metalcoru však dokázali najít náhradu jako z pohádky. Denis Stoff, kytarista a zpěvák ukrajinských žánrových soudruhů Make Me Famous a Down & Dirty, byl pro kapelu jasnou volbou, neboť jeho vokální rozsah dobře zapadl do přesvědčivosti vokálních coverů tvorby Asking Alexandria.
Za kapelu, která se výborně vypořádala s nepřízní osudu, se s námi sešli, před dlouho dopředu vyprodaným vystoupením v Pražském Lucerna Music Baru, bubeník James Cassells a kytarista Cameron Liddell.
V kapele jste věrni několika značkám a jednou z nich je Ibanez, u které máte s Benem každý svůj vlastní model. Mohl bys nám přiblížit, jak probíhá spolupráce a jaké byly tvoje specifikace?
Cameron Liddell (kytara): Spolupracujeme už asi čtyři roky a musím říct, že se ke mně chovají opravdu úžasně. Jejich produkty jsou na nejvyšší úrovni a můj signature model vyrobili asi před dvěma nebo třemi lety. Mezitím jsme i několikrát měnili barvy mezi černou a bílou. Pokud jde o moje instrukce, tak jsem hlavně zmínil, že miluju tvar Les Paulu. Design ARZ proto byla jasná volba a v rámci dřeva jsme dali na mahagon. Když jsem byl u Ibanezu poprvé, viděl jsem, jak jeden z jejich pracovníků dodělává kytaru pro Micka Thomsona ze Slipknot. Prostě černo-černá lahůdka s ebenovým hmatníkem, kterou jsem musel mít za každou cenu! (smích)
Mahagonové dřevo je poměrně těžké a dost často si stěžuješ na bolesti zad a krku...
Cameron: To je pravda, ale nerad bych z toho vinil kytaru. Spíš je to tím, že na pódiu máchám hlavou a poskakuju jako idiot. (smích) Znám dost lidí, co vybírají lehčí dřeva, ale mně těžší kytary vyhovují kvůli stabilitě.
Nicméně nejvytíženější značkou v kapele je Peavey. Kdy tato spolupráce začala?
Cameron: Musí to být alespoň půlka naší koncertní kariéry. Možná i déle. Viděl bych to na pět nebo šest let.
Po dlouhé době jsme získali pocit, že můžeme psát jako za starých dobrých časů, protože tam nebyla žádná omezení a žánrové kompromisy. Mohli jsme konečně psát jako Asking Alexandria.
Během let jste vyzkoušeli řadu modelů zesilovačů a hlav, včetně tradičního modelu 6505, rovněž tak i basového VB-3. Nicméně nyní spoléháte primárně na model 6534. Šlo o vývoj značky, nebo i o určitý uživatelský komfort?
Cameron: Myslím, že to byl dost přirozený posun od osvědčeného kousku 6505. Často řešíme i váhu a odolnost kvůli dlouhým koncertním štacím, ale určitou roli hrál i patriotismus. 6534 má totiž britské lampy a zní tak nějak britsky. (smích) Byl to Ben, kdo mě upozornil na to, že bychom to měli vyzkoušet, protože zvuk byl o něco teplejší a ne tak hrubý.
Během let jste používali i další značky, včetně Englu nebo Mesa Boogie. Proč to vyhrál právě Peavey?
Cameron: Abych byl upřímný, na začátku, jsme neměli moc peněz a jejich nabídka nám hrozně pomohla. Nicméně model 6505 je nesmrtelná klasika. I další značky jsou povedené, ale zpočátku na nás byly moc drahé. Tak či tak, Peavey mi přijde i přes trochu nižší cenu jednoduše nejlepší.
Přestože jste věrni svým oblíbeným značkám, určitě jste vyzkoušeli řadu značek, nemluvě o tom, že se vám kdekdo nabízí.
Cameron: Opravdu není v lidských silách všechno vyzkoušet, a proto naši technici fungují jako určitý filtr. Jsou to doslova psychopati na nástroje, efekty a kdejaké „cool“ hračky, a proto dáváme na ně, když se rozhodujeme, kam se zvukově posunout. V případě efektů ale nejsme nijak střelení. Já jakožto doprovodný kytarista jsem v tomhle oproti Benovi relativně jednoduší.
The Black
Přibližte nám, prosím, vznik nového alba, včetně adaptace nového zpěváka.
James Cassells (bicí): Album vznikalo postupně několik let. Technicky vzato jsme naše čtvrté album začali psát ještě v době, kdy s námi byl Danny. Byl to určitý kompromis mezi tím, co chtěl on a co jsme chtěli my. Když nás ale opustil, rozhodli jsme se to všechno vyházet a začít od nuly. Brzy na to se k nám přidal Denis a my naštěstí velmi rychle poznali, že je náš hudební vkus podobný. Moc se mu líbily věci, které jsme dávali dohromady, a po dlouhé době jsme získali pocit, že můžeme psát jako za starých dobrých časů, protože tam nebyla žádná omezení a žánrové kompromisy. Mohli jsme konečně psát jako Asking Alexandria a skladby z nás jednoduše sršely. Dokonce i v době, kdy ještě žil na Ukrajině, jsme si mraky písní posílali tam a zpátky. Stačilo večer poslat naši část a ráno už měl připravené vokální party. (smích) Vůbec nepřeháním, když řeknu, že celý proces byl velmi snadný. Když jsme šli do studia, měli jsme skutečně obrovský výběr skladeb a týdny jsme strávili jen jejich filtrováním a střiháním. Bylo nutné přísně rozhodovat, které se na album dostanou a které ne. (smích)
Poděkování čtenářům a pozdrav ze zákulisí
Rádi bychom touto cestou poděkovali čtenářům za masivní zpětnou vazbu v rámci soutěže o setkání s kapelou skrze web Rock ‘n’ Roll Journalist. Podmínkou soutěže bylo přispění nejlepším tématem pro seriál Hudební Psychologie. Dorazilo obrovské množství témat, ze kterých redakce vybrala pět nejlepších, na které se můžete těšit v připravovaných dílech. Nicméně vítěz mohl být jen jeden a autorka tématu Hudba jakožto mediální sdělení - Jak je jednoduché do hudby ukrýt podtext a „zmanipulovat“ tak fanoušky? si vysloužila setkání s kapelou. Zároveň jsme obdrželi i řadu otázek na kapelu, ze kterých jsme několik nejlepších použili v druhé polovině rozhovoru. Ten probíhal v útrobách klubu Lucerna Music Baru, zatímco se před klubem tísnily zástupy nedočkavých fanoušků.
Nepochybně jste ocenili i Denisův poměrně široký vokální rozsah.
James: To je pravda, protože s Denisem je možné pořídit v podstatě cokoliv. Dokáže zpívat opravdu vysoko, což Danny dovedl zamlada. S věkem nám pak trošku vokálně upadal...
Řekněme spíš, že měl říznější nebo hrubší vokál. (smích)
James: (smích) I tak se to dá říct. Nicméně to, co dovede Denis, je úžasné a člověk opravdu ocení, když má v kapele zpěváka, který dokáže přirozeně zpívat vysoko i hrubě. Doslova jsme se vyžívali v té rozmanitosti.
Naše kapela měla na krajíčku, když nás Danny opustil, ale dnes jsme na tom lépe než kdy jindy.
Jak si mladíček Denis poradil se skladbami, kde se vysloveně hodil Dannyho uleželý chraplák?
James: Písně z alba From Death to Destiny jsou dost velká výzva, to je fakt. Nicméně z tohoto alba hrajeme naživo jen Run Free a The Death of Me. Výhodou je, že Denis je fandou kapely řadu let a všechny starší skladby dlouhodobě trénoval. Musím proto říct, že si slušně poradil i s posledními kousky pořízenými s Dannym.
Asking AA
Dlouho jsme nedostali od čtenářů na kapelu tolik otázek , a proto pojďme na otázku, která se často opakovala: Jak zvládáte dlouhá turné, která jistě dost omezují váš soukromý život, a nepochybně nemáte ani nárok pár dní promarodit v tour busu.
AA: To je pravda. (smích)
Cameron: Občas to není sranda, ale musíš se s tím holt poprat.
James: Teď máme třicítku na krku, ale prakticky celý náš dospělý život jsme strávili koncertováním a ježděním po štacích. Známe tak jen tohle! Někdo z nás začal v devatenácti, někdo dokonce v šestnácti, ale byli jsme hodně mladí. Museli jsme se vypořádat s faktem, že jsme vyráželi do neznámých zemí, nikdo nám nebyl oporou, a mohli jsme se tak spolehnout jen na sebe. Nicméně, člověk si poradí rychle, a navíc nás to pořádně zocelilo. Tohle je naše práce a musíme překousnout únavu, zranění nebo nemoc. Víš moc dobře, že máš své úkoly a hlavně odpovědnost vůči své fanouškovské základně. Naštěstí máme vždy velké zásoby piva. (smích)
Co je podle vás hlavním poselstvím alba The Black, včetně vaší interpretace černé barvy.
James: Jak název, tak i přebal zobrazující holčičku tváří v tvář smrtce, brilantně popisuje, jak jsme se přednedávnem cítili. Doslova jsme se dívali smrti do očí. Naše kapela měla na krajíčku, když nás Danny opustil, ale dnes jsme na tom lépe než kdy jindy! Zpětná vazba od fanoušků po celém světě je doslova neskutečná. To je i zpráva, kterou se snažíme šířit skrze písně typu I Won't Give In a mnoho dalších, že tu pořád jsme a nic nás nezničí, přestože jsme viděli jen černotu.
Mohli bychom to přirovnat k extrémně bolestivému rozchodu, kdy nevidíš světlo na konci tunelu, ale nakonec tě to zásadně zocelí, když se s tím popereš sám a zároveň si uvědomíš, jakou máš kolem sebe oporu v přátelích a rodině?
Cameron: Rozhodně!
James: Jedna z písní je ve skutečnosti o dívce, z Denisova pohledu. Je neskutečně těžké se vyhrabat z těch největších sraček, ale když se ti to podaří, je z tebe jiný člověk. Jinak texty nikdo z nás kromě Bena a Denise nepíše. Občas jsou osobní a jindy zase obecné, kde si každý najde to svoje.
Přesto nepochybuju, že klukům u piva nabídnete nějaké téma nebo už vznikající texty přikrmíte.
James: Jasně. Všichni víme, o čem ty písně jsou.
Cameron: Hodně nám i záleží na tom, abychom všichni v týmu byli spokojeni s tím, jak se kapela prezentuje.
Jedna věc je vaše kapela, ale řadu čtenářů zajímalo, zda jste si vědomi toho, že i oni procházejí svými problémy: konflikty doma, šikanou ve škole nebo frustrací z prvních životních zkušeností. Naštěstí hodně z nich nachází uklidnění a občas i řešení ve vašich textech.
James: Já si skutečně myslím, že hudba dokáže řadě lidí pomoct. Nikdy jsme se nesnažili v písních prezentovat řešení konkrétních problémů, ale moc nás těší, že si řešení najdou v našich skladbách sami. Zároveň moc potěší, když nám svůj příběh fanoušek napíše, a vždy se ho nebo jí snažíme vyslechnout a pomoct, jak můžeme. Na druhou stranu, jsme jen pětice týpků, kteří skládají hudbu a pokud tím i někomu pomůžeme, tak je to bonus.
Jak už to tak někdy bývá v životě i v hudebním průmyslu, k rozchodům dochází náhle a překvapivě. Těsně před vydáním tohoto rozhovoru se k nám dostala informace o rošádě na postu zpěváka. Rozhovor výše tak berte jako sondu do období, které intenzivně prožívali všichni účastníci nedávného koncertu Asking Alaxandria v Praze. Z jsou poslední zprávy z druhé poloviny října: Podle dostupných informací zpěvák Denis Stoff nekomunikuje s kapelou, která měla brzy vyrazit na turné a oznámil majiteli vydavatelství Sumerian Records odchod z osobních důvodů. Jakožto náhrada byl oznámen Danny Warsnop, jehož odchod v roce 2015 způsobil kapele hořkosti, ale zároveň kreativní impuls pro nejnovější album. Nicméně, jak sám říká, stále se hodlá primárně věnovat svému bočnímu projektu We Are Harlot, který byl i jedním z důvodů odchodu. A teď, babo, raď...
Jak už jste zmínili, kariéru jste začali poměrně mladí. Měli jste dostatek podpory ze strany rodiny?
James: Rodiče byli vážně úžasní a moc si toho ceníme. Všichni v kapele vyznáváme rodinné hodnoty a máme velké štěstí, že se i našim rodinám líbí, co děláme. Opravdu není snadné získat svolení opustit školu, práci, změnit si život od základů a vydat se za svými sny. Měli plné právo my říct: „Seš debil, buď zticha a mazej zpátky do školy,“ ale neudělali to. (smích)
Teď máme třicítku na krku, ale prakticky celý náš dospělý život jsme strávili koncertováním a ježděním po štacích. Známe tak jen tohle!
Vašim fanouškům rodinná podpora mnohdy chybí a často se to projevuje i ve formě odporu vůči metalovému žánru: „Chováš se hrubě, máš špatné známky a podívej se, jak vypadáš!“
James: Abych byl upřímný, hudba v dnešní době nepřináší moc pozitivních poselství. Pop music je o sexu, drogách a o tom. jak se zfetovat a dělat hovadiny. Navíc se nejde vymlouvat, že je to jen video, protože takhle to ty děcka motivuje ještě víc. Každý druhý hit tě nabádá přijít o všechno a ztřískat se do bezvědomí. Podobná stigmata by měla zmizet a lidi se opravdu zamyslet, o čem hudba je. To, že někdo hraje agresivní styl hudby, ještě neznamená, že to posluchače změní více než jakýkoliv jiný žánr.
Jaké jsou vaše nejbližší plány pro nadcházející měsíce?
Jakmile dohrajeme dnes večer, tak máme před sebou ještě poslední tři vystoupení, včetně Maďarska a hlavně festivalu v Readingu, který bude určitě úžasný. Navíc na naší stagei jsme headlinery, a to tam jedeme vůbec poprvé. Pak si užijeme chvilku volna, protože Ben bude poprvé otcem. Následně máme domluvené už jen naše oficiální turné na podporu alba The Black ve Spojených státech. Turné potrvá asi dva měsíce a zaměříme se primárně na novou desku. Připravujeme zároveň velmi propracovanou show. Podporu, nejen ve formě předkapel, nám poskytlo naše vydavatelství Sumerian Records. Slaví desetileté výročí a na turné vystřídají v podstatě všechny kapely, které u nich vydaly CD. (smích) Například Born of Osiris, I See Stars, Upon a Burning Body a Bad Omens, což je úžasná nová kapela. S většinou jsme už dříve vystupovali a moc se na to turné těšíme. Do Evropy se zase vrátíme příští rok.
