Příležitostně dáváme kromě muzikantům prostor i mágům v pozadí. Někdy je to technik, jindy producent a nedávno to byl i zvukař Deep Purple. Proto mě napadlo v tomto trendu pokračovat. Během loňského festivalu Masters of Rock jsem měl to potěšení zastihnout významnou postavu dnešní metalové scény Andyho Sneapa.
Tento anglický producent je podepsán pod řadou metalových desek, které mnoho z nás má ve své sbírce, a jako jeden z mála dodává produkovaným osobní rukopis. Jako kytarista v mládí působil v thrashmetalových Sabbat či heavymetalových Hell, které v posledních letech probudil k životu a ve volném čase objíždí festivaly jako je náš oblíbený svátek ve Vizovicích.
Rozhovorů tohoto druhu se obecně příliš nedělá a většina posluchačů vidí pouze hudebníky. Máš pocit, že je role producenta běžným fanouškem přehlížena?
Ano, všímám si toho, ale zároveň jsem toho názoru, že umění dobré produkce spočívá v tom, že o ní posluchač ani neví. Nikdo si nepřeje dát prostor nějakému maníkovi, co by zasahoval do tváře jejich oblíbené kapely. Producent sice navádí kapelu správným směrem, stává se v podstatě neviditelným členem kapely, ale zároveň by si neměl značkovat svůj patník. Kapela má svůj zvuk a i jako producent můžu přispět, ale není to moje kapela! Když se mě někdo zeptá na můj názor, řeknu ho, ale neprosazuju ho. Člověk se má stát neviditelných členem kapely, a má vzbudit dojmu, že šlo o snadnou práci, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo! (smích)
Mnoho lidí si přesto plně neumí přestavit roli producenta. Kdy začíná pracovat s kapelou? Co přesně dělá s výtvory hudebníků?
Role producenta závisí pochopitelně na požadavcích kapely, ale pokud se jedná o kompletní produkci, začínám s kapelou pracovat, už když skládají písně na demo nahrávky, a to třeba i v rámci aranžmá. Následně se na výsledek podíváme s odstupem, a řekneme si, kam směřujeme a co by bylo vhodné upravit. Určíme si rozpočet a podle toho i čas možný ke strávení ve studiu nebo počet skladeb na desce. Stává se tak ze mě vedoucí celého projektu. Vydavatelství mi řekne, že mám třicet čtyřicet tisíc liber na přípravu alba, a chce výsledek včas. Já musím vše dát dohromady, pochopit osobnosti kapely, jejich výhody a dodat finální produkt. Je zde tak mnoho odpovědnosti a peněz, ale myslím si, že důvod, proč jsem v téhle branži dlouho, je fakt, že umím alba dodat včas a dát do nich všechno. Hodně si zakládám na dobrých vztazích s kapelou, protože jako muzikant vím, jak to chodí. Umíme se bavit a podle mě nahrávání nemá být trápení.
Producent se má stát neviditelným členem kapely
Přestože zastáváš při kompletní spolupráci všechny úlohy, do kolika rolí by se dal případně rozdělit celý proces vzniku alba? Zvuk, produkce, mix...
Občas se stává, že zastanu všechny role, ale jinak by se dostavil i zvukový technik a producent, a dále jsou tu borci na finální mix a finální master. Takže když je práce hodně, můžeme si přizvat někoho z výše zmiňovaných profesí. Běžně tak beru s sebou dva nebo tři chlápky, kterým věřím. Jsem rád, že mi někdo pomůže od této nekonečné práce a stresu. Ale poslední dobou mě hodně bavilo mixovat alba, která jsem nenahrával. Nepatlal jsem se tak se skladbami, nelezou mi po čase na mozek a můžu k nim přistupovat s čistou hlavou. Neřeším, co jsem kde dělal s kytarami. Hodnotím to s neposkvrněným úsudkem.
Když se nezasvěcený koukne na producenta při práci, obklopen tolika počítači a čudlíky, může se to zdát nemožné se s tím naučit pracovat. Jak jsi ty začínal? Vypomáhal jsi jako brigádník a sledoval ostatní při práci?
Koukal jsem fascinovaně, co se kolem děje, ale taky jsem jako kytarista nahrál tři alba, než jsem se stal producentem, takže jsem už tak strávil hodně času ve studiu. Vždy mě fascinovala technika a moderní hračky, takže jsem vždy koukal producentovi přes rameno a ptal se: „A co dělá tenhle čudlík?“ (smích) Později jsem se začal živit jako zvukař na koncertech a pomocník nejrůznějších producentů. Dnes můžu říct, že to není tak složité, jak to vypadá. Je to jen opakovaná rutina pokaždé trochu jinak, ale nikomu to neříkej, chci si udržet práci! (smích)
Nahrávání nemá být trápení
Dosáhl jsi ve své práci pozice, kdy si můžeš snadno vybírat, a taky se ti kdekdo nabízí. Podle čeho si ale práci vybíráš?
Dost často je to kapela, kterou mám rád nebo je na nich něco, s čím se můžu ztotožnit. Pokud teď budu k tobě maximálně upřímný, dnes je na trhu s metalem mnoho věcí, které mě strašně nudí. Přijde mi, že jednou se objeví někdo unikátní a do půl roku je tu vlna kopií. Tohle postihlo naposled metalcore. Spolupracoval jsem s Killswitch Engage a Trivium, ale do toho je tu hromada „jim podobných“. Nudí mě to a zároveň nemám potřebu klesnout a dělat s čím dál méně významnými kapelami. Vyhovuje mi moje úroveň. Člověk má dělat to, co ho činí šťastným a co prospěje jeho kariéře. Taky nechci nahrávat sto kapel ročně. Publikum bych nudil a sebe ještě víc. Chci tak dělat s formacemi, které můžu obohatit a oni mě.
Avšak mezi metalovým publikem existuje nálepka Andy Sneap - typický zvuk. O nikom jiném jsem nikdy neslyšel, že by posluchač velmi rychle poznal jeho produkci. Každý má na to svůj názor, ale čím sis podle tebe vytvořil jasný rukopis?
Myslím, že jsou i jiní, které bych poznal, jako například Boba Rocka. Alba ani nemohou znít všechna stejně, jen zde každý producent může zanechat svou pečeť. Je to tím, jak to slyším v hlavě a jak bych to chtěl slyšet. Nevím, proč se tahle nálepka tak rozšířila, ale já se nesnažím nikoho kopírovat. Nikdy si nikoho ani neberu za vzor a spíše makám na tom, jak bych mohl dané kapele co nejvíce pomoct. A tím, že si mě mnohé kapely žádají znova a znova znamená, že ta moje pečeť asi nebude tak špatná.
Kterou kapelu by sis vybral jako svou nejoblíbenější spolupráci?
Od dětství miluju Accept, a když jsem zjistil, že se dávají znova dohromady, musel jsem se s nimi spojit. Hned na počátku mi ale jejich dema přišla málo heavy, a proto jsme si společně pouštěli starší desky a snažili se do těchto emocí opět položit. Nakonec se to povedlo, stejně jako se hodně spřátelit.
Je tu ještě nějaká kapela, se kterou by sis nesmírně přál spolupracovat?
Accepty jsem si sice splnil, ale rád bych produkoval album Judas Priest, Slayer nebo sólovku Bruce Dickinsona. A rovněž bych si přál produkovat album Black Sabbath, ale s Gillanem za mikrofonem. (smích)
Mnohé magazíny se rády ptají na vzorové otázky typu: Co rád jíš, kdy jsi přišel o panictví, oblíbená literatura? U tebe mi ale jedna taková pasuje: Jaký je nejoblíbenější zvuk Andyho Sneapa?
Můj kocour George! (Andy hbitě pustil na svém mobilu audiozáznam „vyjící“ kočky.)
Proč jsi zatím nepoužil tento zvuk na nějakém albu?
Ve skutečnosti to plánuju na další album Hell, kdy ten záznam výrazně zpomalím a stvořím opravdové monstrum. Použiju i záznam našeho bubeníka, jak chrápe. Je to vážně hlasitý dřevorubec! (smích)
Když už jsme načali tvoji kapelu Hell, kde působíš jako kytarista, přibliž nám, na jakou kytaru rád hraješ? Přece jen jako ošlehaný producent a kamarád Wolfa Hoffmanna z Accept si už musíš dát na vybavení záležet!
Jsem velkým milovníkem kytar ESP a jsem jim věrný celé dekády. Dohodil jsem jim i Arch Enemy. Jsou to spolehlivé solidní kytary, které výborně zní. Už jsem jich zkusil opravdu mnoho, ale v ESP si mě získali nejen tím, že se ke mně chovají velmi profesionálně.
K tomu používám snímače EMG, přesněji dnes zkouším snímače Hetfield (James Hetfield - Metallica). Rovněž nedám dopustit na Line 6 Variax. Ale na jednu věc ze svého vybavení nesmím zapomenout - na Kemper Profiler. Je to něco neskutečného. Člověk je v podstatě schopen používat jakékoliv vybavení a vyprofilovat to pomocí téhle hračky k dokonalosti. Tahle věc změní nahrávání nadobro.
Přibliž nám, prosím, motivaci pro obnovení Hell, kteří byli u ledu přes dvacet let.
Dave Halliday, původní zpěvák kapely, mě ve dvanácti naučil základy hry na kytaru, ale když zemřel, to mi bylo tak sedmnáct, přenechal mi všechno vybavení a práva na písně. Vždy mi uvnitř něco říkalo, že s tím musím něco udělat, ale začal jsem se věnovat produkci a ztratili jsme spolu kontakt. Před pár lety se mi ale ozval syn jednoho z mých spoluhráčů (Kev Bower), že musíme zajít po letech na pivo. Tak jsme se sešli v mém studiu, poslouchali nějaké staré věci a trochu si zahráli. Hraní nám šlo od ruky, a tak jsme si pro zábavu i něco nahráli. Žádné plány jsme s tím neměli, jen jsme chtěli těm starým kouskům dát zasloužený zvuk. Pak se pomalu začali přidávat ostatní, až jsem vážně cítil, že staré kouzlo téhle kapely je zpět. Nyní objíždíme festivaly a je to paráda. Nejvíce mám radost z ostatních, kteří po něčem tak velkém touží od mládí a až dnes se jim to povedlo.
Musí být pořádně vděční, co?
Je to někdy trapné, když dojde pomalu na slzy. Schválně si počkej na basáka Tonyho. Dá si ještě pár piv a začne zase bulet! (smích)
www
