Analogově ke gramofonové gesce - příběh jedné vinylové desky

Úvodem chci zdůraznit, že cílem tohoto článku není popsat výrobu vinylové desky, ale především to, co čeká hudebníka nebo producenta, který se rozhodne dodržet analogovou cestu od začátku do konce.

Tedy od prvního úhozu na kytaru až po spuštění gramofonové přenosky. Dnes je sice celkem časté, že kapely vydávají vedle CD i vinyl, ale pokud vím, jsou to vesměs kopie digitálních nahrávek. Naším cílem bylo co nejvíce se přiblížit způsobu, jakým nahrávaly legendy rocku v sedmdesátých letech. Takže nahrávat analogově do vícestopého magnetofonu.

Výběr studia

O analogové nahrávání jsem se začal zajímat z pozice hudebníka, který nahrávacím technologiím sice příliš nerozumí, ale má za sebou několik set hodin v různých studiích a poměrně jasný názor o zvuku. Prošel jsem weby mnoha nahrávacích studií a našel jsem řádově deset studií, která nabízela i magnetofon. Situace vypadala nadějně, ale když jsem pak vybraná studia kontaktoval, většinou jsem se dozvěděl, že už magnetofon nepoužívají nebo mají pouze digitální mixážní pult. Nakonec zůstala pouze čtyři studia, která přicházela v úvahu. Nemohu vyloučit, že jsem nějaké studio prostě nenašel, ale pochybuji, že by se jejich počet mohl výrazně změnit. Vybral jsem si studio, které disponovalo jednopalcovým magnetofonem Tascam s dvaceti čtyřmi stopami, analogovým mixážním pultem a přijatelnou cenou. Sympatické také bylo, že bylo blízko a bylo nedotčeno harddiskovým nahráváním.

Nahrávání

Než začnete nahrávat, je dobré něco vědět o magnetofonových pásech. Podle typu magnetofonu se nahrává na šířku jeden palec nebo dva palce. Nejčastější nahrávací rychlost je 38,1 cm/s. Čím větší šířka a rychlost, tím vyšší kvalita. Ale i cena za pás.

Nahrávali jsme celou kapelu najednou v jedné místnosti. Kytaru, baskytaru i bubny, které byly mírně akusticky odděleny. Zpěvy jsme se rozhodli dohrát později. Každou skladbu jsme zahráli třikrát až čtyřikrát a hned jsme vybrali nejlepší verzi. Ostatní verze jsme smazali. Použili jsme lampové zesilovače Fender, Ampeg a bicí Tama s pískovanými blánami, které zněly podobně jako tupé zvuky bubnů ze sedmdesátých let. Na kytaru jsem občas použil samostatné pedály: flanger, chorus, delay, octaver, wah-wah a overdrive. Všechny tyto efekty byly natvrdo nahrány do pásu bez možnosti pozdější editace. Do jedné skladby jsme pak ještě dohráli sitár a tabla, do jiné klavír a varhany.

V čem spočíval rozdíl oproti digitálnímu studiu? Nahrávka působila mnohem měkčeji a dynamičtěji, což se dalo očekávat. Dalším příjemným zjištěním bylo, že zvuky jednotlivých nástrojů i celkový zvuk kapely zněly od prvního okamžiku stejně, nebo přinejmenším hodně podobně, jako při živém hraní. Během míchání jsem měl pocit, že pracuji s živou kapelou, což jsem při digitálním nahrávání nikdy nezažil. Zabývali jsme se pouze ekvalizací a úrovní jednotlivých stop. Jediné externí efekty, které jsme použili při míchání, byly pouze hally na zpěv a jednou nepatrný flanger na klavír. Zkušenému uchu možná neujde, že ve dvou případech je použit flanger na zpěv. I ten byl aplikován už při nahrávání a to tak, že se zpívalo do dvou mikrofonů a efekt (mimochodem kytarový) byl použit pouze na jednom z nich. Během míchání byl pak nastaven žádoucí poměr čistého a efektovaného zvuku. Při práci v digitálním studiu by se kopírováním jednoduše vytvořily dvě stejné stopy a jedna by se později zefektovala. Tuto možnost při běžném analogovém nahrávání nemáte a uvádím to jako příklad rozdílného způsobu práce.

Muzikanta zvyklého na digitální komfort ostatně čeká řada dalších překvapení: nemůže opravovat, kopírovat, dolaďovat, posouvat rytmus. Pokud chcete později při míchání provést prolnutí dvou skladeb, je nutno si uvědomit, že jsou k tomu zapotřebí další dva magnetofony. Jeden, na který nahráváte, a dva, ze kterých zvuk pouštíte. Proto je lépe provést všechna spojení už při nahrávání, protože druhá metoda představuje riziko zhoršení zvuku. Přes všechna zmíněná omezení bylo pro mě analogové nahrávání mnohem příjemnější než práce v digitálním studiu. Kromě jiného také proto, že jsem celou dobu cítil, že pracuji se svou hudbou. V digitálních studiích, pokud muzikant není současně i nahrávacím technikem, se iniciativa nevyhnutelně a nenápadně přesouvá z muzikanta na obsluhu studia.

Míchání

Nevýhodou analogu je, že jakmile začnete míchat, je poměr nástrojů dán pouze mixážním pultem. Nemůžete na pultu dělat něco jiného a pak se vrátit a přidat si například zpěv. Vzhledem k tomu, že většina studií pracuje na více zakázkách najednou, je to problém. V praxi to znamená, že míchačku musíte zvládnout na jeden zátah. Řešit se to dá pouze tak, že si podrobně zaznamenáte všechny parametry a pak je znovu nastavíte. Osobně to doporučuji. I když se vám míchačka zdá perfektní, za měsíc to tak být nemusí. Parametry můžete zaznamenat také pomocí fotografie. Existují i analogové pulty s digitální pamětí. Určitým překvapením byl pro mě fakt, že informativní přepis nahrávky na CD zněl stále poměrně příjemně analogově. Osobně si myslím, že je mnohem lepší nahrávat analogově a pak vydávat na CD nebo na flash disku - což se nedělá -, než nahrávat digitálně a pak vydávat na vinylu - což se dělá.

Kopírování na čtvrtpalcový formát

Smíchanou nahrávku je nutno z širokého formátu překopírovat. Pokud chcete zachovat analogovou cestu, je jedinou možností čtvrtpalcový pásek. Je pravděpodobné, že vám studio poradí i s výběrem pásu, na němž vznikne finální podoba vaší desky, jelikož podle typu pásu musí být nastavena hlava jejich magnetofonu. Firma Vintage Audio, u které jsme pás koupili, doporučuje pro tento účel pás RMG 900 Studio Master s vyšší mírou přebuditelnosti. Kromě toho nabízí ještě typy RMG 911 s časovými značkami a RMG 468 pro archivaci.

Předtím než začnete smíchané skladby přepisovat na čtvrtpalcový formát, si ujasněte, zda bude matrice v lisovně vyráběna analogově nebo digitálně. Pokud budete trvat na analogové cestě, měli byste přinést master pásek, na kterém budou definitivní délky pauz mezi skladbami. Doporučuji nahrávat skladby za sebe už s délkou pauzy, kterou chcete mít na desce. Pozdější upravování pauz v lisovně při analogové cestě je sice technicky možné, ale nedělá se to a patrně by se vám to i prodražilo.

Kromě toho je možné vytvořit pauzu také střihem. Nůžky jsou přímo na většině čtvrtpalcových magnetofonů, ale předtím musíte provést jejich odmagnetizování, jinak se na páse objeví lupnutí v místě střihu. I nůžky na stříhání lepicí pásky by měly být odmagnetizované. Myslím, že kratší a levnější cesta je nahrávat skladby na čtvrtpalcový pásek už s finálními mezerami, což doporučují i v lisovně. Práce s nůžkami se mi jevila vzhledem k možnosti chybného střihu poněkud nebezpečná. Vlepování orientačních pásek mezi skladby lisovna nedoporučuje. Při reprodukci existuje riziko slyšitelného bouchnutí nebo změny v šumu pozadí při průchodu slepeného místa přes reprodukční hlavu.

Čtyřicet minut hudby se sice vejde i na jednu cívku, ale pásek z ní pak vypadává a může dojít k jeho poškození. Na začátek každé cívky je nutné nahrát tzv. testovací tóny na magnetofonu, na kterém se nahrávalo. Podle toho pak lisovna provede „kolmení“ hlavy u svého magnetofonu a vyrovnání frekvenčního průběhu. K tomuto účelu jsme použili Test Tone Oscillator Teac, model TO 122 A a přístroj nám nabídnul vzorky 1 kHz, 4 kHz, 10 kHz, 15 kHz, a 400 kHz.

Výroba masteru

Když máte v ruce čtvrtpalcový pásek se svou nahrávkou, uložte ho pečlivě do krabice a můžete se vydat k některé lisovně desek. Nejblíže jsou GZ Digital Media v Loděnicích. Další lisovny jsou ještě v Anglii a v Německu. Výrobu desek v těchto lisovnách zprostředkovává například firma Vinylla Media.

V lisovně se nahrávka z vašeho pásu přenese na tzv master disk, což je možné udělat pomocí dvou technologií. Je to buď starší laková technologie, kdy se zvukový záznam přepisuje na aluminiový disk potažený lakovou acetátovou vrstvou, tzv. laquer mastering, nebo metoda direct metal mastering, kdy je zvukový záznam přepsán přímo na měděný disk. Každá z obou technologií má své výhody a nevýhody. Před samotným lisováním se pak vyrobí galvanizačním procesem tzv. stamper, čili negativní otisk z vašeho master disku, a z něj se už lisují jednotlivé kopie.

Laquer master

Tato technologie se používala do roku 1982. Její nevýhodou je, že při řezání záznamu do lakového média dochází k nechtěnému přenosu některých signálů do předchozí drážky. Nejčastěji se to projevuje při přechodu z tiché do hlasité pasáže, kdy je silnější pasáž slyšet o jednu otáčku desky dříve. Tomuto jevu se říká pre-echo. Další nevýhodou laquer masteru je oslabení některých vyšších frekvencí.

Jelikož je lakový master vyroben z relativně měkkého materiálu, je vhodné jej uchovávat v chladu. To je nutno mít na paměti, obzvláště pokud se master vyrábí v jiné firmě než stamper. Postřikem se pak na lakové médium nanáší stříbrná vrstva, která je následně galvanicky poniklována. Při této fázi se do postříbřeného povrchu mohou dostat prachové částice, což může mít za následek výskyt náhodného šumu. Pokud se tak stane, nelze to odstranit jinak než výrobou nového laquer masteru.

Direct metal master (DMM)

Tato technologie se objevila v roce 1982 s představením přepisového zařízení VMS82 s řezací hlavou SX-82 od společnosti Georg Neumann. Na samotné technologii DMM spolupracovala ještě firma Teldec. Dochází při ní k přepisu audio záznamu diamantovým hrotem do mědí pokrytého média. Výhodou je zachování vyšších frekvencí a potlačení fenoménu pre-echa. Jelikož se audio záznam řeže přímo do kovového disku, odpadá fáze postříbření, a tím i riziko zmíněné u předchozí technologie. Další fáze je stejná jako u lakového master média. Výhodou DMM je možnost přepisu i delšího audio záznamu.

Přes všechny tyto výhody má DMM i svoje odpůrce, kteří považují tento zvuk za příliš ostrý. Některá hudební vydavatelství proto volí pro reedice alb z padesátých až sedmdesátých let lakovou technologii. Lisovna v Loděnicích je schopna realizovat obě technologie, ale doporučuje spíše modernější DMM. Zřejmě vzhledem k náročnosti procesu je laquer master i dražší.

Lisování

Během přípravy jsme v lisovně v Loděnicích měli možnost volit mezi dvěma mastery. Oba byly zpracovány z pásu, jeden pouze analogově, druhý za použití digitálního převodníku. Ačkoliv oba mastery hrály podobně jako originální pás, přesto zde byly mírné rozdíly a více se nám líbil master, který byl vyroben čistě analogově. Ten jsme použili pro lisování desek. Nebylo to pouze proto, že jsme chtěli udělat desku starým způsobem. Analogový master hrál opravdu lépe, ale musím podotknout, že to souvisí i se stylem hudby. Kapela Eridu stojí stylově někde na začátku sedmdesátých let. Moderní kapely, které preferují ostřejší a tvrdší zvuk, by si třeba vybraly master zpracovaný digitálně.

Na závěr musím přiznat, že náročnost celého procesu poněkud přesáhla má očekávání. Hlavně ovšem proto, že mnoho informací obsažených v tomto článku jsem neměl a dozvídal jsem se je pozdě. Také proto, že mi nešlo pouze o vydání nahrávky, ale současně o prozkoumání cesty. Přes všechny potíže mi tato cesta připadá nejen krásná, ale hlavně účelná. Co se týče nahrávání blues nebo rocku, bych už jinou nevolil. Trochu si teď připadám jako Thor Heyerdahl po přeplutí Tichého oceánu na voru Kon-Tiki. Oba můžeme říci stejnou větu: „Je to možné.“