Již deváté letošní téma nás nejprve zavede do teoretické oblasti, kde nejprve probírá základní princip a vlastnosti analogového a digitálního signálu, resp. způsob jejich záznamu. Druhá, praktická část, která se obvykle věnuje popisu některých konkrétních zařízení, pro svoji zřejmou obsáhlost chybí. Do skutečného světa nejpoužívanějšího zařízení, technických pojmů a dalších hesel však vede poměrně rozsáhlý slovníček. Jeho téměř čtyři desítky pojmů navíc doplňuje historický přehled a jako přídavek i dvojice rozhovorů.
Zájem a pokusy o zachování zvuku, tedy periodického chvění molekul vnímatelné lidským sluchem, jsou staré přinejmenším několik století. Již středověcí učenci, jako např. švýcarský matematik Leonard Euler nebo Johannes Kepler, dvorní astronom císaře Rudolfa II., se dostali k fantastickým nápadům, jejichž realizace však končila na hranici, tehdy ještě nedostatečných, znalostí. Pozdější vznik vědního oboru akustika, který nejprve zahrnoval nauku o zvucích slyšitelných (a později i o signálu mimo spektrum vnímání lidského ucha - jako je ultrazvuk) již ale vedl cestu k prvnímu záznamu zvuku. Byl to Thomas Alva Edison, komu se prvně podařilo zvukové vlny zachytit a následně i reprodukovat (je možné, že dokonce potmě, stalo se tak totiž ještě dva roky předtím, než Edison vynalezl žárovku s uhlíkovým vláknem). Jeho fonograf se záznamem na voskový váleček z přelomu let 1877/1878 o jedenáct let později následoval první gramofon a gramofonová deska tak dostala téměř současnou podobu. S tímto mechanickým nosičem zvukové informace v podobě kruhové desky přišel Emil Berliner a Edisonův hloubkový princip (rytí do válečku) vystřídal záznam stranový.
Mechanický princip ukládání zvuku zůstal hlavním způsobem komerčně šířených audio nahrávek po celé 20. století. Nejprve v podobě šelakových desek, teprve později tento křehký materiál nahradil "současný" vinyl. I dnešní plastové CD a DVD disky jsou stále záznam mechanický (rovněž zhotovený lisováním, případně laserem vypálený do záznamové vrstvy). Změna však nastala v principu snímání laserovým paprskem. Ten umožnil zmenšení zaznamenaných informací například u CD (jehož technologie je téměř čtvrt století stará!) na méně než polovinu tisíciny milimetru.
A je tu další způsob, jak relativně snadno a bezpečně ukládat informace, nebo říkejme raději zvukovou nahrávku, i když pro magneto-optický disk mají uložená data k hudbě daleko. I tyto technologie však vycházejí z předchozích systémů, konkrétně magnetického záznamu. Což, jak v detailech prozrazuje i historický přehled, po většinu dvacátého století primární způsob ukládání zvuku a jeho opětovné reprodukce.
Magnetický záznam
Základní princip magnetického záznamu je v magnetování záznamového materiálu pomocí střídavého magnetismu. Děje se tak ve štěrbině magnetické záznamové hlavy, kde se nosičem informace stává feromagnetická vrstva na povrchu pásku (částečky oxidu železa). Samotná záznamová hlava kruhového tvaru se skládá z plíšků magneticky měkkého materiálu jako je např. permalloy (slitina niklu a železa), které vytvářejí elektromagnetický obvod. Ten je na vrcholu přerušen štěrbinou z nemagnetického materiálu. Okolo namotaná cívka vytváří připojením střídavého proudu magnetické siločáry a magnetuje okolo posouvaný záznamový pás.
Princip reprodukce takto pořízeného záznamu je přesně opačný. Z feromagnetické vrstvy vystupují magnetické siločáry, které v momentě uzavření přes jádro hlavy vytváří na cívce střídavý proud. Po jeho zesílení a frekvenční úpravě je na výstupu (téměř) identický signál, jaký byl původně zaznamenaný průběh střídavého proudu.
Analogový signál
Analogový, nepřetržitý tok reprezentuje zvuk v jeho vlastní podobě. Je to akustické chvění přenesené membránou mikrofonu na elektrický signál, který je možné reproduktorem opět převést na akustický tlak. Stejným způsobem na přelomu 19. a 20. století fungoval i první mechanický záznam, tehdy však ještě bez převodu signálu na elektrické veličiny. Rycí hrot rozechvěný hlasem zpěváka zaznamenal kontinuální průběh signálu do drážky, a její opětovné sledování snímací jehlou reprodukovalo (se všemi nedokonalostmi) původní průběh.
Ze své podstaty zcela kontinuální analogový signál neobsahuje žádné mezery nebo pauzy a není limitován žádnými pravidly. Teoreticky má také nekonečný frekvenční i dynamický rozsah. Proto je, alespoň v rámci zvukové techniky, uvažován v přibližných mezích daných možnostmi vnímání lidského sluchu.
Digitální signál
První počátky digitalizace zvukového signálu spadají už do třicátých let minulého století (a teoretické poznatky jsou ještě mnohem starší). K praktickým aplikacím v oblasti zvuku a hudby však došlo až na přelomu 60. a 70. let. Základní princip vzorkování signálu pro převod do digitální podoby má "na svědomí" Harry Nyquist, švédský vynálezce v amerických službách, pracující pro Bellovy telefonní laboratoře. Právě jeho příjmení nese teorém (poučka), která praví: vzorkovací frekvence musí být alespoň dvojnásobná oproti nejvyššímu přenášenému kmitočtu. Jestliže je horní hranice lidského sluchu udávána na 20 kHz, je nutné použít samplovací frekvenci alespoň 40 kHz pro přenesení požadovaného pásma. I proto CD používá 44,1 kHz, profesionální DAT 48 kHz, stejně jako např. horní hranice první řady zvukových modulů Proteus končí na kmitočtu 18 kHz, firma E-Mu svého času totiž používala vzorkovací frekvenci "pouze" 39 kHz).
Převodník vzorkující na kmitočtu 44,1 kHz dává na svůj výstup každou sekundu 44 100 údajů, kterými vyjadřuje úroveň příchozího analogového signálu. Jak detailně je tato hodnota určena však vypovídá další základní parametr digitálního záznamu, kterým je bitová hloubka signálu. Čím více kombinací, tím detailnější je možnost určení úrovně.
16-bitový signál:65 536 komb.
20-bitový signál:1 048 576 komb.
24-bit. signál:16 777 216 komb.
Jaký záznam je lepší...
... zdali digitální nebo analogový, se závěrem nedozvíte. Oba zcela odlišné druhy pochopitelně nelze vzájemně hodnotit, snad jen z mnoha různých hledisek porovnávat. Skutečnost je ale taková, že analogový záznam na prahu 21. století své místo pod sluncem pomalu ztrácí. Je tomu tak v komerční oblasti audio(vizuální) techniky, stejně jako v aplikacích profesionálních. Proto přinejmenším jako historická vzpomínka s námi většina analogového zařízení bude natrvalo, i kdyby tomu mělo být jen v podobě "plechových" hraček, jakými jsou dnes třeba modely parních strojů.
V současné době, kdy obvyklou součástí aktivních poslechových monitorů je vstup pro digitální signál, poté co jsou na trhu mikrofony s vestavěným AD převodníkem, digitální signálová cesta zdá se být (téměř) uzavřena. Zdali budeme ještě vůbec lidé, v době až digitální signál propojí i začátek a konec celého akustického řetězce, se bojím vůbec odpovědět.
2" - "dvojpalec"
Původně 16-stopý, později 24-stopý záznamový formát. Nejpoužívanější formát v hudebních studiích po celou dobu 70. a 80. let byl uveden na trh v roce 1971. Jedním z klasických magnetofonů používající 2" pás je Studer A-820 MCH-16. Stroje již od poloviny 90. let nejsou ve výrobě, jejich popularita je dodnes však obrovská. I proto je magnetofonový pásek (nejen) šíře 50,8 mm na volných cívkách stále v nabídce několika firem. 24-kanálová verze v porovnání s 16-stopým provedením pochopitelně vykazuje horší technické parametry (odstup signálu od šumu), předpokládá se však použití některého z kompanderových systémů redukce šumu (nejčastěji dbx nebo Dolby A).
Analogové záznamové formáty
1" - "jednopalec"
Nejprve osmistopý formát, později též některými výrobci díky zúžení stop na polovinu nabízen též v 16-kanálové verzi. Není a nebyl v porovnání s 2" formátem v profesionálních podmínkách příliš rozšířen, mezi výrobce záznamových strojů tohoto formátu patřily firmy Studer, Otari nebo Soundcraft. Magnetofony byly na trhu od roku 1970. Žádný z těchto rekorderů, stejně jako 2" zařízení nedisponuje vlastní stopou pro záznam časového kódu, používá se proto (obvykle poslední) zvuková stopa.
1/2" - "půlpalec"
Stereofonní formát používaný pro finální záznam a analogový mastering ("dvojnásobná" rychlost posuvu 76,2 cm/s). Někdy též ve čtyřkanálovém provedení pro poloprofesionální účely.
1/4" - "čtvrtpalec"
Nejrozšířenější formát, nejčastěji ve stereofonním (také mono) provedení. Řídce se vyskytují však i čtyř a osmistopé verze. Některé profesionální stereofonní stroje také mohou být vybaveny i "třetí" stopou. Ta je určena pro záznam časového kódu. Je umístěna doprostřed pásku - mezi první a druhou stopu. Protože tento kanál používá jiné obvodové řešení i záznamovou úroveň, nelze tuto stopu použít pro záznam obvyklého audio kanálu. Všechny formátu absolutního časového kódu (SMPTE) však fungují stejně dobře jako relativní synchronizační pulsy dřívějších sekvencerů FSK (Frequency Shift Keying). Takto vybavený magnetofon je vždy v sestavě více strojů možné použít jako master zařízení, v případě dovybavení ovládací jednotkou se však dokáže synchronizovat i s příchozím časovým kódem. Reakční doba je však závislá na maximální rychlosti přetáčení a mechanické reakci stroje.
Nejobvyklejší rychlostí posuvu profesionálních strojů (libovolné šíře nosiče) je 38,1 cm/s, případně poloviční hodnota 19,05 cm/s. Některé magnetofony umožňují i posuv dvojnásobkem standardní rychlosti (76,2 cm/s). Jedná se především o jednopalcové stereofonní přístroje pro analogový mastering. Zde vyšší rychlost zvyšuje horní hranici přenášeného frekvenčního spektra (i když pochopitelně nikoliv na dvojnásobek), stejně jako dynamiku záznamu. Nezanedbatelný vliv má zrychlený posuv i na zkrácení doby výpadku signálu, konkrétně zkrácení jejich slyšitelného vlivu na polovinu.
Protišumová zařízení
Byla to vysokofrekvenční předmagnetizace, která v polovině století vystřídala předmagnetizaci stejnosměrným proudem a vývoj pokročil i v oblasti záznamových materiálů. Tím se společně s rozvojem elektroniky podařilo téměř pokrýt celé slyšitelné frekvenční spektrum, stejně jako dosáhnout velmi přijatelné úrovně zkreslení. Hlavním problémem magnetického záznamu však stále zůstávala vysoká hladina šumu. Vedle systémů potlačujících šum pouze při reprodukci (které mají mizivou účinnost už pro svůj teoretický princip) vznikla řada systémů, které různým způsobem upravují záznam již během nahrávání. Taková řešení označujeme za systémy kompanderové, během záznamu používající kompresor, při reprodukci zase expander dynamiky signálu. Kromě samostatného dbx je to pětice systémů anglické firmy Dolby. Ty mají kromě jiného společné to, že upravují signál pouze v tichých pasážích. Signál vyšší úrovně totiž protišumovou úpravu již nepotřebuje, z důvodu maskování slabších signálů nedá šumu k lidskému sluchu proniknout.
Kompanderové systémyredukce šumu
Dolby A
Původní systém z roku 1965 určený pro cívkové magnetofony. Dělí spektrum do čtyř frekvenčních pásem, ve kterých provádí nezávislou kompresi a expanzi signálu. Jeho účinnost je do 10 dB na středech do 5 kHz a až 15 dB ve frekvenčním pásmu okolo 15 kHz.
Dolby B
Nejlevnější systém pro použití v domácích zařízeních. Redukuje šum pouze v oblasti vysokých kmitočtů a to s účinností až 10 dB.
Dolby C
Druhý systém pro kazetové magnetofony, používaný rovněž pro některé kotoučové magnetofony a profesionální videorekordéry (Betacam SP). Pracuje v dvojici širších, překrývajících se pásem, od nejnižší hranice 100 Hz. Omezuje šum téměř o 20 dB.
Dolby S
Systém určený zejména pro kazetové magnetofony, vychází z profesionálního Dolby SR. Pracuje s účinností až 24 dB ve vyšším frekvenčním pásmu, v dolní oblasti zvukového spektra do 10 dB.
Dolby SR
Nejdokonalejší systém redukce šumu z řady produktů Dolby, pochází z roku 1980. Vychází z nejstaršího systému Dolby A, signál však dělí na deset (!) frekvenčních pásem. Analogovému záznamu dává rozsah přes 100 dB. Nabízí tedy větší odstup signálu od šumu než digitální 16-bitový záznam s teoretickou dynamikou 98,129599 dB.
Dolby HX Pro
Do šestice ještě jednou Dolby, i když HX Pro mezi systémy redukující šum vlastně nepatří. Používá se totiž pouze během záznamu, proto je takto pořízená nahrávka kompatibilní s libovolným kazetovým přehrávačem. Princip (který firma Dolby odkoupila od firmy Bang & Olufsson) vychází z charakteristických vlastností magnetické vrstvy pásku a možnosti vyššího vybuzení úpravou vysokofrekvenční (VF) předmagnetizace. HX Pro analyzuje vstupní audio signál a úroveň VF předmagnetizace upravuje podle jeho obsahu vysokofrekvenčního spektra. Tím je docíleno vyšší vybuzení záznamu (až o 6-10 dB) bez zkreslení (ke kterému nejprve dochází právě ve VF oblasti) a ve výsledku tak i vyšší odstup signálu od šumu.
Telcom c4
Nepříliš rozšířený systém, i pro své opožděné uvedení v roce 1978 (tedy po Dolby i dbx). Z obou "konkurentů" ovšem čerpá pozitivní vlastnosti a dává tak k dobru až 30 dB. Stejně jako Dolby upravuje signál podle jeho dynamiky a to nezávisle ve čtveřici frekvenčních pásem.
Systémy redukce šumu při přehrávání
DNL
"Dynamic Noise Limiter" - vychází ze závislosti kmitočtového průběhu na dynamice signálu hudebních nástrojů. Obecně tiché pasáže neobsahují (důležité) vyšší harmonické nad 4,5 kHz, proto je možné toto frekvenční spektrum částečně potlačit. Redukce cca 5 dB však není příliš účinná, zejména v pásmu, kde je šum subjektivně nejsilnější. "Neodpustitelná" je i deformace frekvenčního spektra, na druhé straně je systém možné použít pro libovolný zdroj signálu nezávisle na způsobu pořízení nahrávky.
DNR
"Dynamic Noise Reduction" - obdobný systém jako DNL, vychází se opět z redukce vyššího fekvenčního spektra v závislosti na dynamice záznamu. Systém (kvůli nutnosti licence) používá jiné obvodové řešení, jeho účinnost a nepříznivé vedlejší vlivy jsou si však velmi podobné.
Malý analogově-digitální slovníček
ADC"Analog-Digital Converter" - převodník analogového průběhu do digitální podoby.
ADT"Artificial Double Tracking" - princip umělého zdvojování stop. Podle některých pramenů vznikl během nahrávání alba The Beatles Revolver. Jejich dvorní zvukař Geoff Emerick stěžujícímu si Johnu Lennonovi ("Proč musím všechno zpívat dvakrát?") vyhověl systémem proměnné rychlosti čtení záznamu z vícestopého magnetofonu . Ten byl přimícháván k původní stopě, a díky nekonstantnímu zpoždění řízenými oscilátory byl na světě i flanger. S rozvojem digitální techniky začaly být oba efekty v procesorech simulovány pomocí skokového čtení digitalizovaného signálu z paměti RAM.
ADATZnačka firmy Alesis, typ digitálního osmistopého rekordéru. Pro záznam se používá běžná videokazeta S-VHS (ta zase vychází ze systému VHS uvedeného v roce 1975 firmou JVC). Dostatečná datová kapacita pro 16-bitový digitální záznam je docílena vyšší rychlostí posuvu pásku (kazeta proto pojme pouze cca 40 minut). Původní model ADAT ze začátku devadesátých let následovala v roce 1995 verze ADAT XT. Takřka identické rekordery tohoto formátu vyráběla v licenci rovněž firma Studer. Označení ADAT je též někdy mylně používáno i pro konkurenční systém firmy Tascam (DTRS), tyto stroje jsou však přes podobný princip záznamu z konstrukčního hlediska zcela odlišné.
ADAT rozhraníOsmikanálový formát pro přenos digitálního audio signálu. Používá identické konektory (Toslink) jako S/PDIF, některé zvukové karty proto dokonce umožňují střídavé připojení obou formátů do stejné zdířky. Firma Alesis i někteří další výrobci (např. Eventide/Eclipse, Digidesign/Digi 001 apod.) toto osmikanálové rozhraní kromě rekorderů ADAT používají rovněž u třeba pouze stereofonního zařízení. Volba jednoho nebo dvojice kanálů pak probíhá softwarově v menu přístroje.
AES/EBUStandardní formát pro přenos digitálního audio signálu (přesné označení IEC 988 Type 1). Používá symetrické linky s impedancí 110 ohmů a napětí téměř 5 voltů. Podle normy bývá obvykle vyveden na konektorech XLR, u některých poloprofesionálních zařízení však i na 6,3 mm zdířce Jack (pro zapojení nutno zhotovit redukci). Formát dat je velmi podobný standardu S/PDIF, mnohá zařízení proto umožňují volbu formátu, případně jsou k dispozici samostatné konvertory. Narozdíl však od nesymetrického vedení S/PDIF funguje dvojkanálové AES/EBU i na vzdálenost několika set metrů. Současně výhodou i nevýhodou oproti S/PDIF je absence některých systémových informací v přenášeném signálu. V prvním případě je to "vynechání" bitů systému SCMS (umožňující neomezené digitální kopírování), na druhé straně však nemožnost přenosu kódů ID start (indexování během záznamu z CD na DAT, z DAT na CD-R apod.).
ATRAC"Adaptive Transform Acoustic Coding" - datový kompresní systém digitálního signálu používaný na zařízení minidisc. Kompresní poměr cca 5:1 využívá mimo jiné jev maskování lidského sluchu, přesto má na záznam slyšitelný vliv.
BIASPředmagnetizace - vysokofrekvenční signál čistého sinusového průběhu o kmitočtu cca 100 až 200 kHz. Během nahrávání napájí mazací a společně s audio signálem též záznamovou hlavu. Úroveň je potřeba nastavit podle typu použitého magnetického materiálu (chrom, kobalt, ferrochrom apod.) Posouvá pracovní oblast magnetického nosiče do výhodnějších pracovních podmínek. Bez jejího použití, kdy pásek magnetizuje pouze modulační (záznamový) proud, je výsledný záznam vysoce zkreslený. Původně používaná předmagnetizace stejnosměrným proudem odstranila zkreslení, přidala však výrazný šum. Až náhodný objev vysokofrekvenční modulace v roce 1941 pracovníky německého rozhlasu (Weber, Braunmuhl) umožnil dokonalý záznam z hlediska úrovně šumu, vyšší výstupní úrovně, nízkého zkreslení a širokého frekvenčního spektra. (BIAS je též název softwarové firmy, známé především pro své audio editory Peak a Deck. V tomto případě je BIAS ovšem zkratka "Berkley Integrated Audio Software".)
CD"Compact Disc" - společný formát firem Philips a Sony. Používá disk o průměru 12 cm (podle původní normy s kapacitou 74 minut), řídce používaný dvacetiminutový CD-single (průměr 8 cm) je z roku 1988. Formát označený jako Compact Disc Digital Audio Standard popisuje tzv. Red Book (červená kniha), standard z roku 1980. Později vznikly i další formáty jako Yellow Book (CD-ROM), Green Book (interaktivní CD-i), Orange Book (Disk At Once/Track At Once CD), White Book (Video CD), Blue Book (CD Extra) a konečně i Scarlet Book (nejnovější Super Audio CD).
DAC"Digital-Analog Converter" - převodník digitálního signálu do analogové podoby.
DASH"Digital Audio Stationary Head" - formát digitálního vícestopého cívkového magnetofonu. Původně vyvinutý firmou Sony, později vyráběny též stroje značky Tascam a Studer. V řadě DASH existují verze od dvojkanálového stereofonního provedení až po 48-stopé rekordery. Záznam probíhá v 16-ti, u novějších verzí ve 24-bitovém rozlišení a používá vzorkovací frekvenci 44.1 nebo 48 kHz. Jedním z nejrozšířenějších multitracků formátu DASH je např. Sony PCM-3348.
DCC"Digital Compact Cassette" - digitální kazetový formát pro domácí použití firmy Philips. Systém používá kazety shodného formátu jako je klasická audio kazeta (jeho kompatibilita se současnou kazetou se měla stát výraznou komerční předností) a podobně jako tento formát je (jako jedno z mála digitálních médií) kazeta oboustranná. Identická je i rychlost posuvu pásku (476 mm/s), i když tento není dostatečný pro vysoký datový tok digitalizovaného audio signálu. Proto je součástí DCC redukční systém PASC (Precision Adaptive Sub-band Coding), který komprimuje datový tok na jednu čtvrtinu původní hodnoty. Pásek šíře 3,81 mm je rozdělen do celkem devíti podélných stop (DCC používá systém pevných hlav, stejně jako například profesionální formáty DASH a ProDigi). Osm stop obsahuje kódovaný audio záznam, devátý kanál je vyhrazen pro pomocné informace a datové údaje. Rekordér DCC obsahuje celkem tři sady hlav (!), devět záznamových (o šířce 185 mm), dalších devět přehrávacích (70 mm) a pro kompatibilitu dále dvě hlavy analogové (600 mm). Přes několik zajímavých a přínosných technických vlastností se formát DCC prakticky nerozšířil, zejména pro nemožnost okamžitého přístupu k libovolné části záznamu (jako na CD a MD).
De-emfázeUmělé zeslabení vyšší části frekvenčního pásma při převodu digitálního záznamu zpět na analogový signál (za účelem dosažení vyrovnaného frekvenčního průběhu). Opak pre-emfáze.
DitherMatematicky definovaný průběh náhodně generovaného šumu. V určitých případech se přidává do signálové cesty za účelem zmírnění kvantizačního šumu a zkreslení na spodní hranici dynamického rozsahu. Umožňuje tak i kvalitnější proces redukce bitové hloubky digitálního signálu (např. konverze z 24 na 16 bitů). Nejjednodušší by bylo poslední, přebývající bity s informací o signálu nejnižší úrovně, smazat. Zejména slabý signál (např. konec skladby) by však utrpěl na kvalitě, není totiž vyjádřen plným bitovým rozlišením. Protože je dither ale šum, nelze jej do nahrávky přidávat "preventivně" a měl by být začleněn až v poslední fázi úpravy snímku (mastering, finální přepis apod.). Při opakované implementaci začíná být rušivě slyšitelný, zejména v pásmu 15-20 kHz.
Drop-outVýpadek signálu při přehrávání pásku. Jeho příčinou jsou mikroskopiscké trhlinky v aktivní vrstvě magnetického nosiče, dočasné krátkodobé oddálení pásku od snímací hlavy (např. z důvodu znečištění) nebo vliv elektrostatického náboje. Počet trhlinek se mechanickým namáháním pásku, stejně jako vlivem znečištění, pouze zvyšuje, proto je nutné dbát na správné zacházení a chránit veškeré magnetické materiály před vlivy jako jsou prach, vlhkost, kolísání teplot apod.U digitálního záznamu zprvu nízká úroveň výpadků nemá vliv na výsledný signál (drop-outy eliminuje a "dopočítává" řada různých opravných kódů), s narůstajícím počtem chyb však dochází k rušivým vlivům až úplnému výpadku signálu (Error Mute). U analogového záznamového zařízení je řešením pouze prevence a používání co nejvyšší záznamové rychlosti (dvojnásobný posuv pásku zkracuje trvání drop-outu na polovinu).
DTRSDigitální vícestopý formát firmy Tascam používající pro záznam videokazetu Hi-8 (pásek šíře 8 mm). Prvním představeným strojem řady je Tascam DA-88 z roku 1993, kompatibilní rekordéry DTRS vyrábí rovněž např. firma Sony (PCM-800 apod.). Osmikanálový formát umožňuje 16-bitový záznam v délce až 113 minut (s použitím 90 minutové videokazety), proto je v porovnání se systémy ADAT rozšířenější zejména v oblasti audiovizuální produkce (vícekanálový nebo surroundový záznam).Od roku 2000 je na trhu i verze s 24-bitovou kvantizací záznamu. Nejvyšší model řady Tascam DA-98HR podporuje i čtyřkanálový záznam se vzorkovací frekvencí 96 kHz, případně může fungovat jako stereofonní master rekordér v rozlišení 192 kHz (interním dělením signálu do jednotlivých stop).
JitterZkreslení a poškození digitálního signálu. Má příznivé podhoubí zejména v dlouhých kabelech, použití laciné kabeláže, konektorů apod. Kapacitní odpor takového vedení ubírá signálu vysokofrekvenční spektrum, a poškozuje tak zejména hrany obdélníkového digitálního signálu (vysoký kmitočet - harmonická složka signálu). Signál takového průběhu pak není možné dekódovat bez zanesení chyb. Poté dochází i ke slyšitelným jevům (zkreslení a šum, zejména ve vyšším spektru, poškození stereo obrazu apod.). Jitter má též vliv na bitovou hloubkou signálu (čím vyšší úroveň poškození, tím nižší bitové rozlišení). Částečně poškozený průběh digitálního signálu (narozdíl od analogového) lze opravit jeho převzorkováním podle stabilního zdroje synchronizačních pulsů. Kvalita takového zařízení může ovšem být vyjádřena i více než desetinásobkem ceny standardního převodníku.
LatenceDůležitý parametr (nejen) počítačových zvukových karet, vyjadřuje podobně jako u jakéhokoliv digitálního zařízení zpoždění zpracování signálu (čas mezi vstupem a výstupem signálu, reakce zvukového modulu nebo sampleru na příchozí MIDI událost apod.). U většiny současného zařízení se pohybuje v řádech milisekund, hodnota nad několik desítek ms je pro aplikace probíhající v reálném čase již kritická. Latence bývá obvykle vyjádřena v jednotkách milisekund, případně samplů (je totiž závislá na použité vzorkovací frekvenci). Takový údaj lze zpět na časovou hodnotu přepočítat pomocí vztahu:
Linková úroveňSignál na symetrické lince o napětí 1,23 V (+4 dBm), případně 0,316 (-10 dBV) na nesymetrickém vedení.
MADI"Multichannel Audio Digital Interface" - vícekanálový formát přenosu digitálního audio signálu, vychází ze symetrického rozhraní AES/EBU. MADI však po jediné koaxiální nebo optické lince přenáší až 56 audio kanálů. Používá se zejména na profesionálních digitálních mixážních pultech a vícekanálových rekordérech (DASH apod).
MaskováníPsychoakustický jev. Vjem zvuku je potlačen zvukem jiným, obvykle hlasitějším. Podrážděné sluchové buňky lidského ucha totiž nejsou schopné přijmout další podráždění a nový příchozí signál téměř nebo zcela ignorují. Čisté (harmonické) tóny nízké intenzity nejvíce maskují souměrně oblast okolo svého kmitočtu, při vyšších intenzitách i vyšší frekvenční pásmo. Obecně má tato problematika složitá pravidla. Mimo jiné za určitých okolností dokonce může být maskující zvuk slabší, než tón maskovaný. Jev je základem kompanderových systémů redukce šumu (Dolby) i digitálních kompresních algoritmů (ATRAC apod.).
NuBusTyp vnitřní sběrnice u starších sérii počítačů Apple Mac (Quadra, PowerMac). Na sklonku 90. let byl nahrazen systémem PCI, sjednotil tak typ hardwarových karet s počítači PC.
PCI"Peripheral Component Interface" - vnitřní sběrnice počítačů Mac i PC. Umožňuje instalaci různých expanzních hardwarových prvků jako jsou např. zvukové karty.
PCM"Pulse Code Modulation" - způsob binárního kódování signálu používaný prakticky ve většině současných digitálních systémů. Již v roce 1937 jej popsal Alec Reeves, teprve vývoj elektroniky na přelomu 50. a 60. let (vynález tranzistoru) však umožnil praktické použití PCM (nejprve v oblasti telekomunikací, později pro audiovizuální techniku).
Pre-emfázeUmělá frekvenční korekce, zdůraznění výškové části spektra. V současné době se v běžných aplikacích téměř nepoužívá, vychází z podobného principu jako protišumové systémy Dolby apod. Byla svého času používána pro tehdejší nedokolanost audio převodníků. Přidání výšek během konverze do digitální podoby zpětně eliminoval DAC, který zvýrazněné pásmo zeslabil na původní hodnotu (de-emfáze). Čipy s těmito obvody jsou dodnes součástí všech CD a DAT přehrávačů, pouze však za účelem kompatibilní reprodukce dřívějších záznamů. Podobnou frekvenční korekci obsahuje například datový formát vzorků Roland pro samplery stejné značky. I v tomto případě probíhá opětovná de-emfáze během přehrávání. Redukce výšek je nutná i v případě konverze vzorků do jiných formátů (Akai, Wav, Aiff apod.), které zmíněnou frekvenční korekci nepoužívají.
ProDigiTéž jenom "PD". Formát vícestopého rekordéru vyráběného firmami Mitsubishi, Otari a Telefunken. Oproti konkurenčnímu systému DASH se tento systém rozšířil zejména v USA a Japonsku. ProDigi používá 1" (25,4 mm) široký magnetický pás na volných cívkách a záznam pomocí pevných hlav do podélných stop. Celkem 45 systémových stop je rozčleněno na 32 kanálů pro samotný zvukový záznam, dalších osm stop obsahuje ochranná data pro korekci chyb, čtyři stopy jsou pomocné (PWM 1,2 a PCM 1,2) a zbývá i jeden kanál pro časový kód. Rychlost posuvu nosiče 76,2 cm/s umožňuje záznam s nižší podélnou hustotou datového toku v porovnání s formátem DASH. I ProDigi používá vzorkovací kmitočet 48 (nebo 44,1 kHz) a lineární 16bitovou kvantizaci signálu.Přestože byl ProDigi ve své době relativně rozšířený záznamový formát, narozdíl od stále přežívajícího systému DASH na sklonku století podlehl konkurenci ostatních multitracků a nových, zejména nelineárních nahrávacích systémů. Jedním z nejrozšířenějších stacionárních strojů formátu ProDigi je např. Otari DTR-900.
SACD"Super Audio Compact Disc" - společný pokus firem Philips a Sony o "upgrade" CD z roku 1999. Norma popsaná v "Scarlet Book" oproti původnímu CD nebo DVD-A s pevnou délkou bitového slova je založena na jednobitovém samplování frekvence 2,8224 MHz. Systém někdy označovaný jako DSD (Direct Stream Digital) tak dává prostor pro dynamický rozsah až 120 dB (taková je přibližně i dynamika, resp. práh bolestivosti lidského sluchu) a frekvenční rozsah od stejnosměrného napětí po cca 100 kHz. SACD dává lepší subjektivní výsledek i při poslechovém testu v porovnání s PCM záznamem 24 bitů/192 kHz.Přehrávače SACD však stále nejsou v současné době příliš rozšířeny, zejména v porovnání s multifunkčním systémem DVD. Zdá se tomu být nejen pro vyšší cenu samotného přehrávače, ale i počtu (a ceny) nabízených disků. Do řádově zatím pouze tisícovky dostupných SACD titulů patří např. čtyřkanálová verze Tubular Bells Mika Oldfielda, dále Groove Armada nebo Bryan Ferry.
SCMS"Serial Copy Management System" - "protipirátský" systém zabraňující pořizování mnohonásobných kopií. Je implementován prakticky ve všech komerčních digitálních audio zařízeních (CD, MD, DAT). Z chráněného nosiče (originální CD, nahraný minidisc) umožnuje vytvoření kopie přes digitální rozhraní, výslednou nahrávku však již není možné dále kopírovat (pouze přes analogové rozhraní). Řada (alespoň poloprofesionálního) zařízení však dokáže přenos této informace blokovat, nebo přímo nabízí možnost vlastního nastavení bitové informace (např. kopie zakázána, povolení jediné kopie, kopírování neomezeno apod.).
S/PDIF"Sony/Phillips Digital Interface" - jeden z formátů přenosu digitálního audio signálu, též označovaný jako IEC 958 Type II. Oproti AES/EBU používá nižší napětí (pouze 0,5 V) a nesymetrické vedení s impedancí 75 ohmů (nejčastěji na konektorech typu cinch). Na domácím zařízení se obvykle vyskytuje na hranatých konektorech Toslink (Toshiba Optical Link) v podobě optického signálu vlnové délky 660 nm.
TDIF"Tascam Digital Interface Format" - digitální osmikanálová sběrnice firmy Tascam. Používá 25pinové konektory D-Sub.
UV22Systém firmy Apogee pro konverzi 24-bitového záznamu do 20-ti nebo 16-bitové podoby. Používá se zejména pro mastering CD, kdy při poslechu dává lepší subjektivní dojem z nahrávky. Systém UV22 je dostupný i jako TDM plugin pro ProTools (Apogee Master Tools) nebo v hardwarové podobě na zařízení Yamaha, Sadie nebo Mackie. V současné době existuje i vylepšená verze označená UV22 HR (High Resolution).
YGDAI"Yamaha General Digital Audio Interface" - slot pro expanzní karty firmy Yamaha. Možným rozšířením jsou např. ADC a DAC (mixážní pult Yamaha 02R apod.).
Word Clock:Někdy též také "W-Clock", "Wclk" nebo "Word Sync". Synchronizační signál (obvykle obdélníkového průběhu), je shodné frekvence se vzorkovacím kmitočtem. Pro svůj vysokofrekvenční charakter používá koaxiální linky a "počítačové" konektory BNC. Poslední připojené zařízení v řetězci je podobně jako např. u datové sběrnice SCSI nutno terminovat - tedy zakončit odporovým členem. Ten zabraňuje zpětnému odrážení signálových vln, které by svojí interferencí na primární signál způsobovaly chyby v přenosu dat.
Používané vzorkovací frekvence:
8 kHz - Telefonní technika (standard CCITT G711)
11,25 kHz - Jedna čtvrtina vzorkovacího kmitočtu CD. Používána na starších počítačích Apple Mac
16 kHz - Telefonní technika (standard G722)
18,9 kHz - Standard pro nízkou kvalitu audio záznamu s použitím ADPCM na discích CD-ROM/XA a CD-I pro delší hrací dobu
22,05 kHz - Polovina vzorkovacího kmitočtu CD. Téměř shodná frekvence s původní hodnotou počítačů Apple Mac (22,2545454 kHz)
32 kHz - DAT v režimu LP (long play), též některé digitální rozhlasové systémy (Nicam apod.)
37,8 kHz - Standard pro středně kvalitní audio záznam s použitím ADPCM na discích CD-ROM/XA a CD-I
44,056 kHz - Snížená hodnota kmitočtu 44,1 pro vzájemnou synchronizaci s obrazovým záznamem NTSC (formát se vyskytuje téměř výhradně pouze v USA a Japonsku).
44,1 kHz - Vzorkovací kmitočet CD a většiny komerčního zvukového zařízení, zvukových modulů, samplerů apod.
47,952 kHz - Podobně jako frekvence 44,056 se řídce vyskytuje ve spojení s formátem NTSC.
48 kHz - Základní vzorkovací frekvence pro "profesionální" účely podle specifikace AES5-1984.
88,2-176,4 kHz - Dvojnásobek a čtyřnásobek kmitočtu 44,1 kHz.
96-192 kHz - Dvoj, resp. čtyřnásobek kmitočtu 48 kHz. Zatím nejvyšší, již alespoň částečně rozšířený standard pro zvukové karty a další digitální zvuková zařízení. Hranice to však jistě není konečná (například nová verze SW editoru Bias Peak 3 umožňuje interní zpracování zvukových souborů samplovaných až 10 MHz (!).
2,8224 Mhz - Samplovací frekvence používaná pro vzorkování audio signálu pro Super Audio CD. Přehrávače SACD však používají odlišný systém než je kódování PCM, nedosahuje se tedy proto frekvenčního rozsahu poloviny vzorkovacího kmitočtu, stejně jako tak není široký datový tok, jako by tomu bylo podle poučky Harry Nyquista.
Historický přehled
1807 Angličan Thomas Young zaznamenává průběh kmitající ladičky na začazenou destičku
1876 americký profesor Alexander Graham Bell na svém telefonu poprvé převádí zvukové vlny na elektrický signál a zpět
1877 Thomas Alva Edison - fonograf, záznam na voskový válec, životnost cca 5-6 přehrání, dynamika asi 20 dB
1878 v New Heavenu (USA) otevřena první telefonní ústředna, zprvu připojeno jedenadvacet účastníků
1888 Emil Berliner - gramofon na principu kruhové desky, nejprve o průměru pouze 6 cm, poté i 12, 18, 25, 30a později i 40 a 50 cm (!)
1896 šelak - nový materiál pro výrobu gramofonové desky, téměř výhradně používaný po celou první polovinu 20. století
1898 Američan Oberlin Smith popisuje princip magnetického záznamu
1899 Dán Waldemar Poulsen - telegrafon, první magnetický záznam používající jako nosič ocelový drát průměru 0,5 mm
1900 telegrafon Waldemara Poulsena představen na světové výstavě v Paříži
1903 Sir Charles Parsons - patent principu zesilovače
1905 první oboustranná gramofonová deska, formát se začíná ustalovat na průměru 25 cm a 78 otáčkách za minutu
1923 z letištního domku ve Kbelích u Prahy zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání v Československu
1928 Němec Fritz Pfleumen zavádí namísto ocelových pásku papírové nosiče s tenkou feromagnetickou vrstvou
1931 Alan Blumlein - patent praktického řešení stereofonie
1932 komerční otevření londýnského studiového komplexu v Abbey Road
1934 Američan Laurens Hammond -- princip elektrických varhan
1937 první magnetofon na německém trhu od AEG-Telefunken
1937 Angličan Alec Reeves - PCM, pulzní kódová modulace1941 objev vysokofrekvenční předmagnetizace (Braunmuhl, Weber)
1944 gramofonové desky ze šelaku nahrazuje nový materiál - vinilit ("vinyl")
1948 první dlouhohrající deska se záznamem přes 20 minut
1948 John Barden a Walter Brattain z Bellových laboratoří - vynález tranzistoru
1958 stereofonní gramofonová deska LP
1958 v USA předveden první integrovaný obvod
1961 stereofonní rozhlasové vysílání FM
1963 Philips uvádí systém Compact Cassete, dodnes používanou kazetu s páskem šíře 3,81 mm (3/20 palce) s rychlostí posuvu 4,76 cm/s
1964 Nobelova cena za princip laseru (Basov/Prochorov - SSSR, Tows - USA)
1967 The Beatles - Sergeant Pepper's Lonely Hearts Club Band, jeden z prvních projektů nahrávaný do čtyřstopého magnetofonu1966 Čs. Rozhlas v Praze zahajuje pravidelné stereofonní rozhlasové vysílání
1970 protišumové zařízení pro kazetové magnetofony Dolby B
1971 první šestnástistopý analogový rekordér Studer se záznamem na 2" magnetický pás
1972 monofonní kazetový videorekordér
1972 na trhu první gramofonové desky s kvadrofonním záznamem
1974 poté, co získal povolení amerických úřadů (tzv. "zelenou kartu"), John Lennon skládá Free As A Bird2
1978 stereofonní kazetový videorekordér
1982 Philips a Sony - Compact Disc (CD)
1984 Philips a Sony - datová verze kompatního disku CD-ROM
1985 Mitsubushi - ProDigi
1987 Sony - DASH (1/4" stereofonní verze, 1/2" 24-stopá verze)
1987 vzniká nový formát DAT (Digital Audio Tape)
1992 třicet let od uvedení audio kazety přichází Philips s digitální kazetou - DCC
1993 první DTRS osmikanálový digitální rekorder firmy Tascam (DA-88)
1994 s použitím původního vokálu a doprovodného piana ze zachovalé monofonní audio kazety vzniká "nová" píseň The Beatles - Free As A Bird.
1999 Philips a Sony - Super Audio Compact Disc (SACD)
2000 osmikanálový DTRS Tascam s 24-bitovým záznamem (DA-98HR)
2002 firma BASF (Badische Anilin und Soda Fabric) stále vyrábí širokou řadu analogových záznamových materiálů, i když již pod novým názvem Emtec Magnetics
Poděkování za pomoc při realizaci: Martin Vysušil (Audiopolis), Libor Dvořáček, Petr Krkavec (Disk Multimedia), Jiří Janouch a Bořivoj Schneider (Mediaport Pro), Otakar Kott, Petr Neubert a Petr Průcha (K-Audio).
Pavel Fořt - kytarista (ex Flamengo, Karel Gott Band a další)
Kdy se ti naposledy poštěstilo nahrávat do vícestopého analogu?
Tak to se bohužel už ani nepamatuji, to bylo hodně dávno. Dodnes ale vzpomínám na ten fascinující pocit, kdy se ve studiu rozsvítila červená a ty obrovské těžké kotouče se za sklem začaly otáčet. K tomu těch šestnáct a potom i čtyřiadvacet budíků, jejich ručičky se míhaly jedna vedle druhé.
Tak jinak, pamatuješ si kdy jsi do digitálu točil úplně poprvé?
To je do paměti ještě dál, ani se nepamatuji ve kterém studiu to bylo. Okamžitě jsem však byl fascinován těmi možnostmi, a tehdy jich zdaleka tolik nebylo, co se potom s takovým záznamem nechá všechno udělat.
Nedochází tím však podle tebe ke degradaci muzikantského řemesla?
Samozřejmě díky technice dnes může kdokoliv třeba zpívat nebo se tvářit jako hudební skladatel, to sebou moderní technologie přináší. Na druhé straně to pro všechny profesionální muzikanty musí být neuvěřitelně příjemná součást jejich práce. Nějaká chybička se vloudí vždy a každému, tu něco v base, támhle zase třeba break bicích, zkrátka cokoliv. Možnost rychlé opravy a myslím zejména tu lidskou, tedy že ten jeden takt nebo třeba celý refrén zahraješ okamžitě znovu, takhle snadno to na vícestopáku nikdo nedokázal. A samozřejmě jsou momenty kdy to ani znovu hrát nemusíš. Stačí vzít do ruky myš, notu ustříhnout, přelepit - já takový způsob práce neodmítám. Navíc čas ve studiu jsou peníze, takže považuji všechy tyto vymoženosti za velmi příjemné a přínosné pro všechny zúčastněné. Pamatuji se i na situaci, kdy s jednou nejmenovanou zpěvačkou ve studiu vzniklo kontinuálním záznamem snad dvě stě taktů nějakých feelingů a po snad hodině urputného stříhání konečně i požadovaný refrén. Samozřejmě jej do nahrávky nešlo použít, ale takto sestavený part se dotyčná poté naučila a vzápětí předvedla již bez další nutnosti počítačového "dopingu".
Jaké byly tvé pocity, když se vedle mixážního pultu objevila klávesnice a myš?
Nevím jak ostatním, ale mě po nástupu počítačů trochu trvalo si na tu "obrazovku" zvyknout. Když ale pochopíš princip, uděláš několik nahrávek a nejen že se ti stopy nesmažou, ale dokonce výsledek zní dobře, brzy a rád si zvykneš. Uvítal jsem zejména ty možnosti precizní editace, také fakt, že přestaly být problémy se šumem, i když jsem si poté nějakou dobu připadal, že netočím v "normálním" profesionálním studiu.
Kde tedy podle tebe nastala změna, nebo jsi si zvyknul ?
Domnívám se, že po stránce kvality zvuku jsou dnešní systémy dál. Možné ale je, že jsem si i zvykl. Pro nějaké dobré vlastnosti jsi určitě ochotný akceptovat i některé nedostatky a časem ti to třeba ani nepřijde.
Chybí ti tedy šance současné možnosti porovnat?
Chybí, ale běh věcí neovlivníš. Jeden z posledních projektů, co jsem realizoval, byl vymyšlený tak, že kytary budu točit na analogový pás, ostatní nástroje digitálně. Když jsme ale měli začít, najednou nebyl na experimenty čas, objevily se nějaké technické problémy se sychronizací a protože stop v počítači bylo dost, byl jsem ve studiu přehlasován a dopadlo to nakonec úplně jinak než jsem původně zamýšlel. Výsledek je ale perfektní a jsem s ním spokojený. Možná by ty nahrávky zněly jinak, kdo ale ví?
Vím, že pro tebe nebyl problém si zvyknout i na digitální kytarovou simulaci?
Asi jsem takový "tradiční" člověk, ale POD od Line6 mám již třetím rokem a spokojený jsem stále stejně. Nějak už necítím potřebu příliš experimentovat, normální použitelné zvuky jsou to, co pro svoje hraní potřebuji. Tím, že hraju "od Bacha po Vlacha", mám už svoje vychytané zvuky v paměti a vždy najdu to, co pro daný moment zrovna potřebuji.
Takže až zase firmy přijdou s nějakou novinkou, dokážeš odolat?
To je něco jiného, přinejmenším novinky rád vyzkouším a budu o nich určitě uvažovat. Nevím ale, co by takový přístroj musel umět, abych se pro něj rozhodl. Zdá se však, že firmy stále dokáží přicházet s něčím novým.
Nedá mi to, abych se tě nezeptal na kytaru ve spojení s MIDI?
Kdysi jsem si něco takového koupil, bylo to v době kdy ještě nebyl samostatný snímač, takže jsem si musel koupit celou kytaru. Byl to nějaký Roland, už si ale nevzpomenu, jaké to mělo označení. Byl jsem tehdy v Německu a zrovna mě to nějak zaujalo. Byl to na svoji dobu příšerně drahý nástroj, ale podařilo se mi odkoupit kus z výstavy, takže to přišlo zhruba na polovinu peněz. V té chvíli, kdy každý byl oslněn možnostmi syntezátorů, jsem nástrojem byl nadšen. Systém to však nebyl ještě dokonalý. Všechno jsi musel ovládat ručně, nemělo to snad žádné paměti a také si to občas dělalo, co samo chtělo. Druhý problém byl v citlivosti snímačů. Nešlo hrát žádné vibrato, všechny tóny musely být přesně a precizně nasazeny. V rychlém běhu to nešlo použít vůbec. Takže snad jenom po půltónech rovné tóny, omezovalo to při hře natolik, že mě nástroj brzy přestal bavit. Zvuky měl na tehdejší dobu dost zajímavé, časem to však dokázal každý syntezátor. Od té doby si na podobné věci beru klávesáka s vlastním nástrojem a kytaře nechávám kytarové party.
Pavel Hejč - zvukař, kytarista (ex Vitacit)
Jak je to ve tvém případě, analogový nebo digitální záznam?
Dlouhá léta samozřejmě výhradně analogový, časem pak ProTools v synchronu s osmistopým analogem Otari. Točil jsem do něj zejména bicí, spíš ale z důvodu rozšíření počtu stop. Pro mě je vícestopý analogový záznam bez redukce šumu nepoužitelný. Nástroje si nějak nazvučíš, a z pásu pak šumí a hraje jinak. Když tam máš nějaké to Dolby, je to o něco lepší, nikdy z toho stejně nedostaneš to, co jsi skutečně chtěl nahrát. Říká se, že když točíš digitálně, je výsledek takový "studený". Ale nahráváš přesně to, co máš na pultě nazvučené. Tvrdí se, že analogový záznam má větší dynamiku, i když na většinu současné hudby to asi není úplně třeba. Podle mě se do analogu pořád nahrává spíš jenom kvůli pocitu a stejně, už pro komfort práce a možné úpravy ty stopy stejně do počítače potom přetočíš. Pak s tím můžeš dělat cokoliv, i úpravy které by dříve byly zcela nemyslitelné.
Jsi kytarista - myslel jsem, že by se ti po analogu mělo obzvlášť stýskat?
Ani ne. Do digitálu teď již točím všechno, i kytary, analogový vícestopák jsem odstavil před několika lety. Myslím, že podobně je na tom i mnoho lidí kolem mě. Říkal mi nedávno Miloš Doležal, svého času zapřísáhlý odpůrce digitálu, že počítač kupuje také. Ale analog tam u něj snad ještě alespoň částečně zůstává, i když jen na primární záznam bicích.
Takže jsi jako většina ostatních podlehl počítačům?
Podlehl velice rád a jsem spokojený. Práce je i mnohem rychlejší, nezanedbatelné nejsou ani možnosti spousty dostupných pluginů. Myslím zejména takové, co nahrazují nebo simulují chování analogových procesorů. Jeden z těch, které ve studiu často používám je Voice Strip od TC Electronics. Když s tím kroutíš, je to opravdu slyšet. A možná ještě lepší, i když mi to přijde jako trend, je nahrávat do převodníků přes nějaký skutečný lampový procesor. Sám to mám vyzkoušené, měl jsem jich tu několik. Kombinují mikrofonní předzesilovač s phantomem a dobrý je tam i limiter. Také nějaké jednoduché korekce, nemusí být ani parametrické a pak už jenom digitální výstup. Obejdeš nejen převodníky v počítači, ale celý mixážní pult. Takové zkrácení signálové cesty má na kvalitu rozhodně pozitivní vliv.
Vím, že jsi začal nahrávat ve 24 bitech?
Na nových ProTools to není problém. Mám to jako základní nastavení a na disku vytvářím 24-bitové soubory, i když to plnou hloubku nemá. S ProTools propojený digitální mix Yamaha 02R vzorkuje, tuším pouze 20 bitů, pořád je to ale víc než těch původních 16. I když to není zcela markantní, poslechově tam rozdíl najdeš. Sám ale víš, o čem zvukařina je. Můžeš točit, co chceš, jak chceš, ale to výsledek ještě nezaručí. Jsem přesvědčen, že základem každé dobré nahrávky je pouze sestava aparát-mikrofony-ruce.
Jaká je podle tebe důležitost vzorkovací frekvence?
Od nepaměti točím 44,1 kHz, i když by asi bylo lepší používat 48. Potom bych ale výsledek musel stejně konvertovat na 44,1 pro vypálení CD. Ten současný Mac je tak neuvěřitelně rychlý, že konverze trvá pár vteřin, stejně však asi proto není úplně důvod. Jinak na 96 kHz se také časem určitě dostaneme, ale dokud není poptávka, nevzniká ani příliš nabídka. Navíc pro bigbít v českých poměrech toto platí dvojnásob.
Jakým způsobem řešíš mix a přepis finálního masteru?
Něco je předmíchané a upravené již v ProTools a zbytek obstarává pult Yamaha, tam je 32 kanálů. Pro záznam pak jeho digitální výstup vracím zpátky do ProTools. Tam je fyzických 64 audio kanálů, takže dvě volné stopy se vždy najdou. Je to fajn, protože výsledný mix máš hned uložen na harddisku a můžeš s ním dále pracovat. Obvykle dělám i současnou zálohu na DAT, samozřejmě po digitálním AES/EBU nebo S/PDIF, i když tam to jde do 16 bitů. Výsledek tak nikdy neopustí počítač, vlastně jenom projede mixážním pultem a zpět.
Následuje tedy mastering, jak vypadá v tvém provedení?
Co se týká pluginů, nejdůležitější je určitě exciter , kompresor a limiter. Ekvalizer příliš nepoužívám, svým způsobem jej nahrazují vícekanálové kompresory. V mém případě to je opět od T. C. Electronics - pětipásmový finalizer X5, to je zázračná věc. Někdy tam mám ještě L1 od Waves jako limiter, a výsledek ukládám zase na disk. Vyplatí se ale zkusit i nějaké analogové, třeba lampové simulace. Záleží jenom na tvojí představě, jak by výsledek měl znít, nejdůležitější je však muziku vůbec dobře nahrát a smíchat.
A co maximální úroveň - hodnota digitální nuly?
Právě v digitální podobě je důležité tuto potřebnou úroveň dodržet, to se třeba na analogovém magnetofonu moc nepovede a špičky se obvykle o něco přebudí. V počítači si maximum můžeš nastavit třeba na desetinu decibelu přesně. Masterovat do úplné digitální nuly je však zase chyba, sám jsem takových CD viděl spousty. Mastering si dnes dělá skoro každý sám. "Zmatlat" se to nechá i na laciném PC. Na výsledku to ale bývá bohužel slyšet. Důležité je alespoň kompresi zbytečně nepřehánět a pro špičky mít rezervu tak tři, nebo alespoň jednu desetinu decibelu pod tou "maximální" nulou.
