Ana Popović ve Velkém divadle

A tož byla stařičká Olomouc po dlouhé době zase v něčem první - poprvé v České republice tu letos, ve středu 10. července, vystoupila původem srbská, dnes už euroamerická a světová, ceněná, uznávaná a obdivovaná kytaristka a pěvkyně Ana Popović, podepisující se už častěji globálně jako Ana Popovic.

První její koncert v Česku se tedy odehrál v olomouckém Moravském divadle, kdysi dříve zvaném Velké, ale protože z toho druhého, kdysi Nového divadla, je dnes už jen stará ruina, tak se to radši zkracuje na MDO, aby to starším nic moc nepřipomínalo. Ne že by krásná kytaristka nějak tíhla ku klasice, operetě či baletu, přestože figuru by na něj měla, ale o divadelních prázdninách stačilo sál jen vyvětrat a nemuselo se hlídat počasí, jako když by by měla hrát někde venku.

Mimochodem, venku před divadlem, na Horním náměstí, si o pár dnů později, v pátek 26. července, zahrál i se svou kapelou stylem i krajem zcela odlišný kytarový mág Paco de Lucia, zpovídaný kdesi na těchto stránkách loni. Letní horké počasí sice výborně vyšlo a ku koncertu jižanského flamenca akorát sedělo, ale předělat historické náměstí se třemi velkými kašnami a jednou malou na koncertní sál byl, myslím, docela „opru“. Hliníkové pódium výšky třípatrového baráku, byť i toho divadelního, zakrývalo i většinu z Trojice. Ještě, že nefoukalo - Olomouc by byla bez ní. Platící se škrábali na seskládané tribuny mezi radnicí a divadlem a byli naštvaní na neplatící, že zadarmo vidí skoro to samé, co oni za těžký peníze. A neplatícím zase vadilo, že musí na mistra koukat od Dolního náměstí, které tu mimochodem leží výš než to Horní, a bylo proto tam odtud nejlíp zadarmo vidět, a to i přes plastové kadibudky, co tam měli ti lepší za tribunami vedle Arionovy kašny pro případ, že by se z toho někdo po... Třeba když pan starosta na úvod dojemně prohovořil, že si splnil sen. Ale hudba nakonec všechny usmířila, protože i tento koncert byl krásný.

Pišmež však k věci - je 10. července večer a vetřel jsem se s poděkováním pořadatelům do divadla, kde se tentokráte bez obleků scházejí příznivci bluesové muziky. Kolize stylů tu fyzicky vadila jen u vchodu do pravé půlky parteru, neboť tu publikum muselo obcházet mixpult, obvyklý to analogový a rozlehlý Soundcraft, přeskakovat zvukařovu barovou stoličku a poté ještě nezakopnout o multipárák křižující po sametovém koberci uličku. Se zvukařem FOH (čili front of house, prostě v publiku) se v roce stavby 1830 ani při pozdějších úpravách jednoduše nepočítalo a místní zvuková kabina ani efektové reprobedny se k ozvučení koncertu nehodily.

Na počátku vystoupili předskokani. Duo Moreland & Arbuckle, doplněné bubnujícím bubeníkem Kendallem Newbym. Vedle standardního vybavení zpěváka Dustina Arbuckla - krk i hlas měl svůj a harmoniku sešroubovanou dohromady s kabelovým mikrofonem - snesou už i pomalí Hanáci, a bluesově střídmé bicí soupravy Kendalla Newbyho mě z kytarové galerie Aarona Morelanda dostalo hlavně jeho elektrofonické ukulele. Čtvercové tělo bizarního nástroje připomínalo spíš krabici než něco na hudbu: Krk - něco mezi čtyřstrunným bandžemm a baskytarou, a na něm shora dvě tlustší struny na basování a zkreslené riffy a dvě tenčí na sóla. Po ladění se mě neptejte, ale na to, jak to vypadalo, to znělo úžasně a mnohostranně. Odehrál na něm zhruba půlku svého vystoupení. Snad aby se neřeklo, že na ni nemá, vystřídal občas ukulele i obvyklou elektrofonickou kytarou. Jejich repertoár byl spíš rezervoár ranných Cream, pozdních Yardbirds či Animals a hudby zhruba v tomto duchu. Ti, koho stále uvádí v úžas, plesali, ostatní v klidu poslouchali, neb tohle se v Olomouci, a ještě v divadle hráno přes Marshalla na ukulele, hned tak neslyší.

Hlavní hvězda večera naběhla na jeviště kolem půl desáté ve svých oblíbených rudých šatičkách. V její devítičlenné doprovodné kapele Mo’ Better Love Band hrají hlavní posty američtí černoši, o jejichž kariéře vám ráda poví sama v připojeném rozhovoru. Jen saxofon a doprovodnou kytaru měli v rukou bledé tváře. Celé vystoupení bylo posazeno na kontrastu křehké blondýny hrající svižné blues či funky, tedy styly spíše černošské. A že paní frontmanka nemá své kytary jen pro ozdobu, bylo jasné od prvních taktů. Repertoár byl takový, jak jej tu někde sama popsala. Funky odvaz černošské rytmiky, veleobjemného klávesáka, sborových doprovodných zpěvaček, druhého kytaristy i dechů. Jak už u tohoto hudebního stylu bývá, po sólistce byla asi nejdůležitější ta správně čvachtající basa, i když nezbytné bylo vlastně všechno, co tam zaznělo.

Před koncertem jsem si udělal malé školení na YouTube a dlužno dodat, že balkánský přízvuk anglického zpěvu, jež jí občas prozníval ve starších klipech, protagonistka časem dokonale rozcvičila. Jinak kdyby šlo hudbu popsat slovy, nemělo by význam ji hrát, a proto se dalších hudebních přívlastků zříkám - měli jste to slyšet.

Členové kapely Mo’ Better Love Band patří k tomu druhu muzikantů, co hrají spíš hlavou a rukama než značkami svých nástrojů a komplikovanou aparaturou. To bylo vidět hned při procházce zákulisím před vystoupením. Klávesista hrál na dvojmanuálové Hammondky, k tomuto stylu asi nezbytné, doplněné menší klaviaturou od Yamahy. Běžné bicí Mapex s činely Zildjian, zesilovače Marshall a Vox, basový aparát Hughes & Kettner. Na dnešní poměry celkem standard, ale ve správných rukách hudební zbraň hromadného poslechu.

Olomoucké kulturní prázdniny 2013 byly naplněné mimo jiné i tímto krásným koncertem. Záznamů v olomouckém bigbítovém památníčku tak v posledních letech utěšeně přibývá, pravděpodobně i díky tomu, že současný starosta je amatérský muzikant. Přestože Olomouc není jediným místem, kde se občas něco děje, politika-nepolitika, chléb a hry po olomoucku vypadají takto, což není od věci. Jak jest již veřejně ohlášeno, v říjnu sem snad dorazí i krásná Finka Tarja Turunen. A tož ovizeme.

Rozhovor

V čem je pro vás odlišný styl hraní s převážně černošskou rytmikou za zády a s evropskými spoluhráči?

Poslouchala jsem americké blues někdy od svých dvou tří let. Miluji afroamerický zvuk: Elmora Jamese, Buddyho Guye, Alberta Kinga, Alberta Collinse, B. B. Kinga - cokoliv zahrají, sedí to. A obzvlášť je paráda,, když hrají pomalé blues. To je ten rytmus, kdy neudržíš tělo a houpeš se v něm, zvlášť když se tak krásně vleče. Takže tenhle druh skvělé rytmické muziky se dá dělat jenom s „kočkama“. Mo’ Better Love Band je právě kapela kočičího blues: Tony Colleman - víc než dvacet let v kapele B.B. Kinga, John Williams - basista u Al Greena, Bo Keyovy dechy a tak dále. Tohle byla moje a Tonyho původní myšlenka, protože jsme v současnosti postrádali tenhle druh rytmického blues. Pokud by byl Albert King ještě naživu, byl by určitě velice módní. Věděl, jak zahrát funk, aby tě to nutilo tancovat, ale aby to ještě bylo blues. V Evropě je téměř nemožné získat takový zvuk. Je v tom rozdíl - ani lepší, ani horší, ale blues ze staré školy a rytmy, které jsou pro Evropana těžké. Evropani hrají jinak.

Jak si spoluhráče vybíráte?

Potřebuji, aby mě provokovali. Potřebuji cítit, že jsou skvělí v tom, co dělají, aby mě inspirovali k tomu, abych šla a spolupracovala s nimi. Čekala jsem na tyhle kontakty celý život. Vždycky jsem chtěla dělat hudbu, která se odlišuje. Jsem z Evropy a nikdy jsem tuhle stránku sebe samotné nechtěla ztratit. Studovala jsem americkou hudbu a stále studuji vším, co dělám - koncerty, nahrávkami -, je to pro mě pořád proces učení, ale současně se učím, kdo je to Ana Popović a ráda zůstanu odlišná od jiných amerických muzikantů.

Bylo pro vás hraní ve sto osmdesát let starém divadle, kde přes sezónu zní skoro výhradně klasika, nějak inspirativní, nebo dokážete hrát s neměnným nasazením kdekoliv?

Vždycky dávám sto procent, a když by mohlo být víc, dala bych víc než sto. Je to krásné místo, jakkoliv si nejsem jistá, že jsme ta správná kapela na takové jeviště. Mohu se mírně přizpůsobit tomu, kde vystupujeme, ale na konci večera děláme, co děláme, a je to na organizátorech, aby věděli, jaké prostředí by se hodilo k naší hudbě a stylu naší kapely. Pokud jde o výhled do hlediště, byl úžasně krásný, nikdy na něj nezapomenu.

Přizpůsobujete svůj repertoár tomu, kde právě hrajete? Pokud ano, jak?

Ano, mám hromadu písní a množství nahrávek různých typů - některé jsou víc akustické, některé víc funky, jazzové, bluesové, rockové... I když Mo’ Better Love Band je samostatný projekt, jenž má být „blues-funk-soulová mašina“, jako když se Albert King potká s War a Mendrill a takovými podobnými afroamerickými jamovými kapelami, žádné akustické záležitosti.

Svého stylově odřeného Fendera máte na pódiu proto, že se to nosí a že vám velmi sluší, nebo máte ke svým nástrojům osobní vztah?

Používám své kytary kvůli jejich zvuku. Nekoukám na to, jak vypadají. Mám originál Stratocastera ’64 a Strat Reissue ’57. Tyhle dvě jsou moje nejoblíbenější.

Jak si vlastně vybíráte nástroje a aparát?

Kromě těch dvou mám Strat Custom Shop ’60 a jsem firemním hráčem Fendera. Pak akustickou Martin, dvanctistrunnou Ovation a zesilovač Mesa/Boogie Mark IV. Z pedálů originální Tube Screamer ze 70. let, originál Boss Chorus ze 70. let, k tomu Vox Wah-Wah s britskou vlajkou - takové se už nedělají. Ladičku Boss a pár pedálů na delay. Vybrala jsem si je, protože pasují k mému zvuku, zvuku Any Popovic. Je to neustálá práce, nekonečný příběh, najít svůj značkový zvuk. Je to věc první důležitosti, pokud si chceš udělat jméno jako kytarista. Být rozpoznatelnou a svou. Aby po deseti vteřinách sóla mohli říct: „Tohle je Ana Popovic.“

Podíval jsem se na vaši stránku a máte naplánovaná vystoupení až dva roky dopředu. Co vám koncertní cestování dává a co bere?

Ráda vím dopředu, jak bude vypadat můj rok. Miluji, co dělám, a přestože to vypadá jako rozpis šíleného turné, mnohá z vystoupení jsou dohodnuta tak, aby zapadla do mého rodinného života. Těch pár dnů mezitím je určeno na prázdniny mých dvou malých dětí, obzvlášť v dobách dlouhých letních šňůr. Tvrdě pracujeme, ale volno máme taky. Máme pár oblíbených míst k odpočinku a ujišťujeme se, že se tam podíváme aspoň jednou do roka. Ale tím, jak postupuje má kariéra, je důležité hrát v USA, důležité je hrát v Evropě a důležité je otevřít každoročně nějaký nový trh. Každý rok je to nějaké neobvyklé místo - Dubai, Indonésie, Indie a tento rok poprvé Japonsko. Je důležité, bez ohledu na to, jak dobře šlapou vystoupení v zaručených zemích, otevřít nová teritoria. Tohle jsem dělala od začátku své kariéry, a proto můj zájezdový rozvrh vypadá zajímavě. Nikdy není nudný. A nejdůležitější věcí je, že si mohu vybírat, kde chci hrát, a mohu si vybrat, kde hrát nebudu, kde už mi to už nepřijde zajímavé. Je to způsob, jak zvýšit poptávku po sobě.

Pokud se nepletu, v Olomouci jste vystupovala v Česku poprvé. Vaše první vystoupení v Česku nebylo, jak tomu bývá u zahraničních hudebníků nejčastěji, v Praze, ale ve středně velkém městě (Olomouc je páté největší v republice, pozn. autora). Byla v tom promyšlená strategie, nebo to byla náhodná volba - armádní termín je „průzkum bojem“ - a přijala jste, když vás pozvali?

Mám několik agentur, které mě udržují na cestách, ale mám poslední slovo v tom, jestli tam a tehdy budu hrát, nebo ne. Myslím si, že to byla skvělá příležitost představit Mo’ Better Love Band v České republice, a byla jsem nabuzená a unešená, že tam budu poprvé.

Hodláte se do Česka vrátit?

Kdykoliv! Doufám, že publikum nás bude chtít zpátky a my budeme mít příležitost navštívit taky jiná města. Všichni si myslíme, že Češi jsou příjemní lidé a Česko je krásná země.

www:

www.anapopovic.com