Při příležitosti nedávného koncertu božského Ala v Praze se nelze než pozastavit nad tímto fenomenálním hráčem, jehož technika přivádí k depresi nejednoho kytaristu a jeho perfekcionismus k šílenství lidi, kteří se mu dostanou na dostřel. Velký Al je prostě velký Al.
Tento mistr jazzrockové kytary je rozený Američan a na světlo světa se vyklubal 22. července 1954 v New Jersey. Jeho prvním nástrojem byly bicí a zde je pravděpodobně možno hledat základy jeho omračující přesnosti. Pod vlivem Beatles a Elvise Presleyho u bicích dlouho nezůstal a přibližně v osmi letech se s úspěchem vrhnul na ostruněnou královnu nástrojů. Jak uvádějí znalci, již v brzkých teenagerovských letech byl Al vynikajícím hráčem, zejména po technické stránce. Sám k tomu ovšem uvádí, že svými spolužáky byl značně ignorován. "Pokud jste v šedesátých letech nehráli jako Jimmy Page nebo Eric Clapton, nebyli jste prostě ,in'. Na tom, že jsem nebyl ,in' já, měl velkou zásluhu můj učitel Bob Aslanian. Já chtěl pochopitelně hrát Beatles, ale on mě začal učit taky jazz, bossa novu a dal mi i nějaké základy klasické hry. Tyhle styly se pochopitelně moc nehodily k rock'n rollu, který hráli mí spolužáci. Zajímala je sice má technika, ale na druhé straně mi asi dost záviděli."
Velký vliv na jeho směr v hudebním světě měl tehdy vznikající hybrid rockové a jazzové muziky - fusion. Sám Al Di Meola nazval "duchovním otcem fusion" dalšího vynikajícího hráče Larryho Corryela. "Jezdíval jsem autobusem z New Jersey do Greenwich Village, kde hrával v malých klubech. Kdekoli byl on, musel jsem být i já a přímo jsem nasával jeho hudbu."
Studentská léta
Během let studia na střední škole se Al věnoval cvičení (a to dle jeho slov v porcích 8-10 hodin). "Zkoušel jsem najít sám sebe, najít muziku, která by se stala mým vlastním směrem. Vyrostl jsem sice na rocku a opravdu jsem si ho zamiloval, ale na druhou stranu jsem si uvědomoval jistá omezení téhle hudby z pohledu dalšího zdokonalování ve hře na kytaru. Kvůli tomu jsem také začal poslouchat bluegrass, zejména Doca Watsona, což mi hodně pomohlo zejména z hlediska rychlosti hry. Mimoto jsem se hrabal ve věcech Tala Farlowa a Kennyho Burella. Ačkoli jsem to vše hrál, veděl jsem, že chci dělat něco úplně jiného. Něco, co ještě nikdo nedělal."
Ve svých 17 letech se Meola zcela logicky vydal dráhou mnoha jiných muzikantských es, když začal studovat na Berklee School of Music v Bostonu (jeho maratóny ve cvičení jsou údajně ještě dnes součástí Berkleyovských legend - a jedním z mustrů, podle něhož se poměřuje technická zdatnost studenta, je prý na Berklee Al Di Meola hra). Ještě před ukončením prvního roku studia začal hrát ve fusion kvartetu, které vedl klávesista Barry Miles. Počátek roku 1974 byl pak pro Di Meola zlomem jeho hudebního osudu, to dostal lano od samotného Chicka Corey. "Jedno páteční odpoledne jsem jen tak seděl ve svém bytě v Bostonu, když najednou zazvonil telefon. Na druhém konci linky jsem zaznamenal jméno Chick Chorea, a pak už jsem v polomrákotách dumal nad tím, jestli se mi to všechno nezdá. Chick mě požádal, abych přijel na zkoušku do New Yorku. Během 10 minut jsem si zabalil pár věcí, odjel do New Yorku, a ten byt v Bostonu už jsem pak nikdy neviděl." Po víkendu zkoušení s Return to Forever pak absolvoval debut v Carnegie Hall a hned nato si zahrál v Atlantě před publikem čítajícím 40 000 fanoušků. Jeho kytarová hvězda začala prudce stoupat.
Po třech albech s RTF (Where Have I Known You Before, No Mystery a Romantic Warrior), která lze nazvat historickými milníky fusion, se kapela hvězd (Stanley Clarke - basa, Lenny White - bicí, Chick Corea - klávesy) v roce 1976 rozpadla a Al se mohl vrhnout na svou vlastní sólovou kariéru. "Ten rozpad byl pro mě i pro ostatní určitým štěstím v neštěstí. Každý z nás tak dostal šanci zkusit si to na vlastní pěst a poznat, jaké je to být leader, stát na vlastních nohách a být závislý jen a jen na sobě."
Mezi elitu
Debutovým albem Ala Di Meola se stal počin Land of The Midnight Sun v roce 1976, na němž se mimo jiné podepsal i český klávesový čaroděj Jan Hammer a zejména basová legenda Jaco Pastorius. Di Meola v něm prezentuje svůj až frenetický styl, kde posluchače neustále zásobuje dalšími a dalšími sóly jako sopka, které nebylo dlouho dovoleno vybuchnouti... Následují alba vydaná pod křídly Columbia Records - Elegant Gypsy (77), Casino (78), Splendido Hotel (80), Electric Rendezvous (82), díky nimž se Al Di Meola dostává mezi respektovanou hráčskou elitu. Tato alba mu dopomohla ke čtyřem vítězstvím v kategorii nejlepší jazzový kytarista časopisu Guitar Player a rovněž mu přinesla tři ceny za nejlepší kytarové album. Hodně odborníků a kytaristů považuje právě tato počáteční alba za nejdůležitější, ale Meola je více pyšný na své pozdější výtvory.
V 80. letech nahrál dvě flamencem ovlivněná alba v akustickém triu s Johnem McLaughlinem a Pacem De Lucia a ve společnosti těchto dvou kytarových fenoménů vzniklo i památné živé album Friday Night in San Francisco (81). Sehranost a virtuozita těchto tří "zoufalců" asi zůstane dlouho noční můrou pro další, kteří by se snad chtěli o něco podobného pokusit. Díky velkému úspěchu koncertnímu i prodejnímu se slavná trojice znovu spojila v roce 1996 aby nahrála album The Guitar Trio následované celosvětovým turné. V letech mezi fungováním "tria tří šílenců" se Al věnuje své sólové dráze a vydává alba jako Cielo E Terra (85), Souring Through a Dream (85), Tirami Su (87), Kiss My Axe (91), Heart of Immigrants (93), Orange and Blue (94) a také Di Meola plays Piazzola (96), kde hraje skladby argentínského skladatele Astora Piazzoly.
V roce 1995 spojil Meola své síly s basistou Stanley Clarkem a houslistou Jean-Luc Pontym a zakládá trio The Rite of Strings. "Tohle hraní jako by mě vrátilo zpátky k zlaté éře fusion. Přesto pro mě bylo velkou změnou. Musel jsem hrát na kytaru mnohem rytmičtěji, abych vyplnil prázdný prostor, který vzniknul absencí bicích a perkusí. V roce 2000 zakládá vlastní kapelu Al Di Meola World Symfonia, jejíž název je příznačný, ponevadž jeho spoluhráči jsou z Argentiny, Kuby a Izraele.
Současnost
Z čerstvějších Meolových prací je třeba upozornit na album The Infinite Desire (98), v němž Di Meola patrně nejvíc využil služeb technologie MIDI. Toto album vydané labelem Telarc, kde ostatně vydává Di Meola dodnes, zaznamenalo prodejnost přes 100 000 nosičů a figurovalo přes 30 týdnů v žebříčku Billboard's Contemporary Jazz Chart. Akustické album Winter Nights, vydané v roce 1999, obsahovalo kromě autorských kompozic také upravené verze koled a skladeb Petera Gabriela Mercy Street
a Scarborough Fair Paula Simona. Specifickou příchuť dodala tomuto albu práce Romana Hrynkiva, hráče na banduru - ukrajinský lidový nástroj s okouzlujícím a velmi specifickým zvukem. Se čtvrtým albem pro Telarc Flesh on Flesh (2003) se Meola částečně odklání od akustické hry, aby mohl svůj zájem opět obrátit k elektrické kytaře. Nahrávka mimo jiné obsahuje i kompozici Chicka Corey Senor Mouse, v níž můžete slyšet Meolu na Fender Stratocaster, nepatřící k často užívaným nástrojům tohoto hráče. Meola se zde opět vyznává ze své náklonnosti k hudbě Astora Piazolly, který je spolu s Gismontim jedním z jeho nejoblíbenějších skladatelů. "Prostě nemůžu přestat, na Piazollově hudbě jsem totálně závislý. Astor měl obrovský vliv na můj hudební vývoj nejen jako hudebník, ale i jako člověk. Srovnatelně mě ovlivnil snad jen Chick Corea."
Ačkoli je Meola znám především jako jazzrockový kytarista, můžete v jeho hudbě slyšet také vlivy flamenca, klasické hudby, world music a spoustu dalších příchutí. Je to také poměrně přísný frontman a nezřídka se stává, že svou kapelu srovná přímo na zvukovce před koncertem. Všechno musí být přesně tak, jak si velký Al představuje. "Občas ,když někdo něco zkazí na zkoušce, musím to okamžitě stopnout. Když to neudělám, zapomene se na to - a to je špatně. Takže musím přerušovat skladbu v půli, což je pochopitelně frustrující. Chlapcům tím ale dávám šanci se neustále zlepšovat, i když jim asi pěkně lezu na nervy. Nejsou to moc ostřílení hráči. Gumbi Ortiz (perkuse) je zkušený, ale ostatní potřebují hodně vést. Nemohu si dovolit jet na turné s hvězdami v kapele, takže mám tyhle chlapce, kteří jsou dobří muzikanti a jsou ochotni dělat vše, co potřebuji. Komunikace s lidmi jako Anthony Jackson a Gonzalo Rubacalba, jež se mnou spolupracovali na poslední desce Flesh on Flesh, je na desetkrát vyšší úrovni. I když napíšu muziku přímo pro ně, dokážou do toho vnést něco, na co bych vůbec nepomyslel." (pozn.: toto prohlásil Meola během loňského turné, kde nebylo totožné složení kapely jako na koncertě v Praze)
Přesto se vše nedá ukočírovat přesně podle jeho představ. Na koncertě v Saratoze před rokem údajně prohlásil k 300 hlavému nadšenému publiku: "Vy jste ti poslední, co zbyli z fusion publika, ale i to málo je dobré." Přece jen je z jeho prohlášení cítit, že se nesnadno smiřuje s ústupem čistě instrumentální hudby a s tím, že dnes hráčská virtuozita nestojí v popředí zájmu posluchačů. A má spadeno i na americké kritiky. "Všichni zaznamenali jen mé první desky jako Land of the Midnight Sun, Elegant Gypsy, Casino a Splendido Hotel. Jenže já jsem udělal kolem 20 desek a oni si nenašli čas se na ně zaměřit, hlavně na jejich kompoziční stránku. Naštěstí tomu tak je jen ve Státech, kde se více orientují na jazz a za námi, vycházejícími z fusion, prostě přibouchli dveře. V Evropě, Jižní Americe, Japonsku a Rusku je to mnohem lepší."
O Alově výsostném postavení v kytarovém světě vypovídá i seznam hudebníků, s nimiž během své kariéry spolupracoval. Patří k nim: Paul Simon, Phil Collins, Carlos Santana, Herbie Hancock, Les Paul, Frank Zappa, Steve Vai, Stevie Wonder, Jimmy Page a další. K těmto jménům snad již není co dodávat.
Pokoncertní rozhoror
s Alem Di Meola
Na svůj pražský koncert dorazila kapela ve značném spěchu díky zpoždění letadla, a tím pádem vše probíhalo velice hekticky. Přesto manažer slíbil, že po koncertě by neměl být problém uskutečnit rozhovor. Naneštěstí chaos a spěch pokračoval i po skončení koncertu a mě nezbývalo, než se vydat za Alem přímo do šatny bez manažerského doprovodu. Mistr se netvářil zrovna nadšeně a jeho první reakce byla: "Kolik bude otázek?" Po ujištění, že 3 až 30 (což byl pokus o vtip) se zatvářil jako nevlastní bratr vlastníka citronové plantáže, ale nakonec přece jen pronesl: "Počkejte na mě nahoře." A tak jsem musel využít alespoň to málo poskytnutého času.
Patříte k jedněm z nejuznávanějších kytaristů a zejména vaše technika a rychlost jsou pověstné. Stojí hodně sil je udržovat?
To není problém, který by mě tížil. Mě vždycky hodně bavilo cvičit a baví mě to i dnes. Mám chuť jít cvičit i teď po koncertě, ale už jsem hodně unavený, takže to asi nechám na jindy.
Co je podle vás důležité při cvičení?
Opravdu velice důležitý je rytmus. Na tom jsme se totálně shodli s Pacem De Lucia. Pak přichází to ostatní.
Při improvizaci přesně víte, co hrajete?
Ačkoliv jsem teorii studoval, jsem od ní při hraní totálně oproštěný, a kdybych měl vysvětlit, co to hraji, musel bych si na to opravdu sednout a soustředit se.
Jedním z typických znaků vaší hry je časté tlumení strun - stejně jako to používají např. metaloví hráči. Proč je tomu tak?
Takhle hraji od dětství. Vždycky, když jsem si nebyl úplně jistý tím, co hraji, snažil jsem se tlumit struny pravou rukou, aby ostatní neslyšeli, jak to kazím.
Jak vzpomínáte na hraní v triu s Pacem De Lucia a Johnem McLaughlinem?
Bylo to fascinující. S hráči jako jsou Paco a John si ani na sekundu nemůžete odpočinout. Pořád musíte být ve střehu. Je to jako když stojíte na kurtu proti špičkovému tenistovi, který chce za každou cenu vyhrát. Někdy jsem si až říkal: "Pane Bože, ale já tady přece nechci závodit." Jenže v jejich společnosti to prostě jinak nejde.
