Adam Clayton - Vyzrálý živel

Irská formace U2, která příští rok oslaví čtyřicet let existence, si i dnes u většiny obyvatel naší planety udržuje statut největší kapely na světě. Poslední roky však byly v její kariéře zlomové. Turné 360 ° z let 2009-2011 se sice stalo nejvýnosnějším v historii hudebního průmyslu, avšak kapela zažila v nedávné minulosti i několik blízkých ztrát nejen v rodinách, ale i managementu, nějaký ten úraz, a navíc styl distribuce nové desky byl přijat velmi rozporuplně. Na Songs of Innocence nicméně osobitě zavzpomínali na své nesmělé začátky, od kterých urazili obrovský kus cesty.

Získat rozhovor s Adamem Claytonem jsme se v redakci pokoušeli již řadu let a poskytnutých deset minut jsme brali všemi deseti. Když však v deset dopoledne 16. září přišel hovor ze Stockholmu, Adam jako pravý gentleman čas zdvojnásobil. Měli jsme tak dostatek prostoru nahlédnout do aktuálního zákulisí kapely, ale i blíže rozebrat jeho rozmanité vybavení a v neposlední řadě i charitativní činnost.

Těsně před tím, než jsi zavolal, jsem si všiml na vašem kapelním Facebooku, že jsi navštívil nizozemské národní muzeum v Amsterdamu, Rijksmuseum. Jak vůbec trávíš volný čas na turné?

Je občas náročné se nějak zabavit, když máme na turné volný den. Proto když je poblíž atraktivní muzeum, je to jedna z nejlepších možností.

Nyní máte před sebou pár večerů ve švédském Stockholmu, kde jako v mnoha jiných metropolích vystoupíte hned několik dní po sobě. Chcete tak uspokojit hlad diváků a být jim i trochu blíž?

Po masivním stadiónovém turné s 360stupňovým pódiem jsme chtěli věci trochu zmenšit a vytvořit o něco intimnější prostředí. V určitém smyslu si o to řekly samotné skladby, protože ony samy definují, jakým stylem budeš hrát. V případě nových, intimních písních o našich začátcích a dospívání v Dublinu jsme cítili, že zastřešené prostředí bude vhodnější. Výběr se potvrdil, když jsme začali plánovat vzhled pódia, jehož součástí je i obrovská obrazovka, která prostě potřebuje být v hale. Většinu vybavení zavěšujeme, ale jsou i taková místa, kde musíme improvizovat a uskromňovat se, protože na podobné postupy nebyly vybudovány. Jaký ty máš názor?

Mám určitou slabost pro vaše stadionová vystoupení na místech, jako je Wembley. Mluvíš totiž s někým, kdo vaše koncerty sledoval na VHS už v plínkách a naplnil je, když jste spustili něco jako Where the Streets Have No Name...

(smích) Všechno se mění. Je opravdu nádherné hrát ta obrovská vystoupení plná energie, kde mě vždy dojmou reakce publika. Na druhou stranu občas neuškodí věci trochu pozměnit a hrát třeba jen pro dvacet tisíc lidí. Je to skutečně odlišný hudební zážitek. V Londýně máme šest vystoupení, ale třeba v Madison Square Garden v New Yorku jsme hráli celých osm večerů. Člověk při takovém dvoutýdenním maratonu dané město opravdu pozná.

Jestliže si holandští diváci pochvalovali vystoupení U2, ne všechny koncerty ve švédském Stockholmu proběhly podle plánu. Předposlední plánovanou show čtyřdenního maratonu v neděli 20. září 2015 zhatil ozbrojený muž, který se vydával za policistu. Muž prošel bezpečností kontrolou, protože prohlásil, že zbraň zapomněl nechat v práci. Podle médií jeho výhružky nebyly směřovány vůči kapele, ale i tak bylo vystoupení posunuto o dva dny a všichni diváci uvnitř byli evakuováni. Neprofesionalitu místní ochranky přirozeně nejvíce odnesli diváci, jejichž komentáře o propadlých letenkách a neuskutečněných narozeninových dárcích plní profily kapely na sociálních sítích. I přes zklamání, s láskou a pochopením...

Pamatuješ ještě na dny, kdy jste hráli v malých klubech, třeba jen pro stovku diváků? Umíš si představit dnes vystoupení na takovém místě, kde je intimita diváka a hudebníka maximální?

Po všech těch letech je dnes pro nás hlavně snazší si získat kšeft v klubu, než tomu bylo v době, kdy jsme začínali a mohli hrát jen v klubech. (smích) Na tomto turné jsme třeba vystupovali v The Roxy Theatre v Los Angeles, kde byla paráda vystupovat na tak malém místě, že ani nemusíš řešit jakoukoliv produkci. Stačí ti jen pár světel a dobré ozvučení. Energie, která se v tak malém prostoru vytvoří, je prostě fenomenální. Na druhou stranu, my jsme nikdy nebyli klubová kapela. Od naší třetí desky War jsme spíš tíhli k divadlům, která nám vyhovovala víc.

Adam může na první pohled působit jako nejméně výrazná postava v kapele, ale vždy se nechával inspirovat výraznými baskytaristy a v počátcích kapely byl dokonce hlavním kreativním motorem. Dobrým příkladem je legendární píseň New Year’s Day: „Hlavní motiv vznikl, když jsem si pohrával s písní Fade to Grey od Visage. Byl to evropský disco hit a nějak se z toho vyklubala New Year’s Day. (smích) Celkově jsem měl hodně široký rozsah, ale vždy jsem tíhnul k věcem, které byly agresivní a sexy. Přímo jsem zbožňoval hrubost, s jakou hrál Jean Jacques Burnel na prvních deskách The Stranglers. Měl vlastní masivní zvuk, ale míchal ho společně s Hammondkami, čímž se spoluhráči dosáhli zajímavé efektu. Pak tu byl Bruce Foxton z The Jam a Peter Hook z Joy Division a samozřejmě Paul Simonon z The Clash, jehož hra byla víc sexy než agresivní, protože hodně zdvojoval, což jsem tehdy ještě moc nemusel. Později jsem se dostal ke klasickým deskám Boba Marleyho, kde ho doprovázel Aston Barrett. Měl jsem moc rád úlohu, jakou měla basa na těchto deskách. Hodně mě ovlivnil i John Entwistle z The Who. Hraje neskutečné věci, které člověk jen tak nenapodobí. Navíc miluju, že odmítl stát někde v pozadí.“

(autor & Bass Player)

Ten pravý zvuk

(ve spolupráci s Milanem Janečkem)

Loni jsi představil svůj vlastní model basové kytary Fender, ale poměrně rychle jsi v letošním roce představil i vlastní model u značky Warwick. Co tě k tomu vedlo a v čem se liší?

Na basy značky Fender jsem hrál velkou řádku let a v mé sbírce se vyjímal hlavně charakteristický zelený model. Ve Fenderu si na to jednou takhle vzpomněli a po telefonu mi nabídli, abychom připravili repliku tohoto tradičního kousku. Šlo sice primárně jen o barvu, ale je to něco, co definovalo můj styl a zvuk písní, jako je Beautiful Day, ale třeba i úvodní píseň nového alba The Miracle (Of Joey Ramone) a mnoha dalších v průběhu let. Má totiž v sobě ten tradiční jazzový zvuk. Místo toho Warwick si mě získali úplně jiným stylem. Poslali mi totiž hotový model, když jsme pracovali na nové desce. Poslal mi sice taky „vintage“ model, ale měl dělené snímače. Mám pro ně velkou slabost a moc mě to potěšilo, protože většina modelů Warwick pracuje se dvěma samostatnými snímači. Když jsem ji zapojil, byl jsem naprosto unešený. Není se tedy čemu divit, když řeknu, že má velkou zásluhu na zvuku naší nové desky. Používal jsem ji na většině písní, protože má jednoduše osobnost, což se o mnoha jiných značkách říct nedá. Je navíc překvapivě lehká a její zvuk mi přesně vyhovuje. Jsem sice velmi vybíravý v rámci vybavení, ale vždy se snažím najít ten pravý zvuk pro U2. Basová kytara nabízí přirozeně obrovský rozsah, ale já se hrozně rád držím středních poloh. Už z podstaty našeho stylu musím vyplnit středy, ale zároveň to chci dělat smysluplně. Warwick je značkou, která mi tu možnost dává.

Pro Fender to nepochybně nebyla příjemná zpráva...

Naštěstí je něco takového netrápilo, protože moc dobře vědí, že nejsem a nemůžu být exkluzivním klientem. Během let jsem spolupracoval s velkou řadou nejrůznějších značek a můj aktuální výběr ovlivňuje pouze potřeba písně. Navíc, než navržený model nástroje skutečně vyrobí, nějakou dobu to trvá. V případě dříve zmíněného modelu basové kytary od Fenderu jsme o něm jednali dlouho a ještě déle trvalo, než jsem ho měl v rukou.

Jsem sice velmi vybíravý v rámci vybavení, ale vždy se snažím najít ten pravý zvuk pro U2.

Zároveň bychom moli říct, že stejnou rozmanitost jakou vyžaduješ u basových kytar, vyhledáváš i u zesilovačů. V minulosti jsme tě mohli často vidět se značkou Ashdown, relativně nedávno zase s Aquilar...

Stejně jako v případě jakékoliv vybavení které používám, je prioritou zvuk desky. Proto by se dalo říct, že podle potřeby přebíhám mezi třemi různými značkami zesilovačů. Ashdowm jsem používal na mnoha koncertních štacích, dále je tu Aquilar a v poslední době používám model B15 od značky Ampeg. V prvé řadě, Ashdowm je velmi solidní značka, která umí nabídnout vysokou hlasitost. Tohle byl přesně ten špinavý zvuk, který jsem hledal na našich dřívějších deskách. Když jsme začínali hrát čím dál větší koncerty, Ashdown si s tou změnou výborně poradil. Když jsme ale začínali pracovat na albu No Line on the Horizon, odklonil jsem se od toho zvuku a začal hledat něco mnohem čistšího a jemnějšího. Na turné 360 ° jsem se proto vydal se zesilovačem Aquilar, abych získal zvuk, který dokáže plnit stadiony. Když jsme pak začali pracovat na nové desce, uvědomil jsem si, že nechci dokonce ani grandiózní zvuk nebo hlasitost, ale spíš získat toužený zvuk v ještě tišších relacích. Sehnal jsem si proto obrovská kvanta nejrůznějších modelů a vrátil se k Ampeg B15, který má naprosto klasický zvuk. Při zapojení s basami Fender nebo Warwick, je to přesně ten zvuk, který potřebuju. Už i proto, že hrajeme uvnitř, se na tyto značky můžu s klidem spolehnout. Na druhou stranu to neznamená, že to tak vydrží napořád. (smích)

Interní chemie

Mohl bys nám přiblížit styl, jakým píšete? V jednom z nedávných rozhovorů jsi zmínil, že i dnes raději píšete společně, než abyste pouze dolaďovali kompletní nápad někoho z kolegů.

Jsme skutečně mnohem kreativnější, když pracujeme společně. Demokracie je asi příliš silné slovo, ale i když nemáme bůhvíjaké hudební vzdělání, společně to dokážeme překonat a vytvořit něco jedinečného. Pokaždé se navíc snažíme najít jedinečný zvuk, když pro písně připravujeme aranže. Na druhou stranu, jsou i písně, které vznikají velmi rychle, jako například Song for Someone. Základní melodii jsme měli hned, ale hrozně dlouho jsme hledali vhodné pojetí nálady. Hráli jsme jí proto nejrůznějšími způsoby, dokud jsme nenašli ten pravý zvuk U2 místo jen tradičního pojetí balady.

Dlouhověkost U2 je primárně založena na přátelství, úctě a vzájemné podpoře čtyř mužů, kteří spolu vyrůstali. Nenecháme jeden druhého padnout.

V případě písně Song for Someone jste připravili dvě povedená videa, především osmiminutový krátký film režírovaný Vincentem Haycockem, s Woody Harrelsonem v hlavní roli. Potěšilo mě to, protože jsem v poslední době strávil dost času s jeho tvorbou, především seriálem Temný případ a snímkem Lid versus Larry Flynt, který jsem neviděl řadu let. Jak k této spolupráci vůbec došlo a jak moc máš blízko k jeho tvorbě?

Mám ho moc rád a dokonce jej považuju za nadčasového herce. Obrátili jsme se na velkou řadu režisérů při hledání vhodného pojetí písně, ale vězeňské prostředí nám přišlo jako nejlepší. Následná volba toho nejvhodnějšího protagonisty hlavní role pak byla velmi přirozená. Shodou okolností byli v té době Bono a Woody společně na dovolené na Havaji a tam ho Bono ukecal. (smích) Měli jsme velké štěstí, protože sehnat herce s takovými zkušenostmi a talentem by jinak nebylo možné. Navíc i částka by jistě byla nad naše možnosti. Naštěstí to chtěl udělat pro umění a jsme za tuto spolupráci velmi vděční.

U2 Spam?

Vděčnost však nebyla reakce všech uživatelů produktů společnosti Apple, kteří obdrželi novou desku zdarma do svých iTunes. U2 patří k nejprodávanějším autorům všech dob, avšak měnící se hudební trh a klesající prodeje donutily změnit taktiku i je. Novinka Songs of Innocence se velmi rychle dostala k několika set milionům uživatelů Applu, což přirozeně způsobilo jak rozporuplné reakce fanoušků, tak nevídaně rozmanité pozice v hitparádách prodejnosti tradičních formátů oproti dřívějším jasným vedoucím pozicím. Mnozí byli za tento dar vděční, ale vůči kapele se strhla i nevídaná vlna odporu. Část mladé generace to přirovnávala k boji s korporátními dinosaury a mnozí zasloužilí hudební posluchači si zase stěžovali na to, že dnes už není možné se U2 vyhnout, protože vám je narvou i do mobilu. Podobně rozporuplné reakce kapela zažila naposled během období vydání odvážného alba Pop v roce 1997. Když si však vezmeme, jaký statut si po čtyřicet let dokázali udržet právě i díky hudebním experimentům a aktivitám přesahující hudební průmysl, kdo jiný by se měl pouštět do „revolučních“ kroků?

„Některé negativní reakce mě nepřekvapují a zároveň jsem za ně rád, protože ve společnosti je debata zdravá. Na druhou stranu, smysl digitální hudby do této diskuze nepatří. My jsme se totiž pouze vrátili k dlouhodobému partnerovi, který patří k jednomu z mála, který hudebníkům stále ještě platí za hudbu. Před deseti lety jsme uvedli na trh vlastní model iPodu a tentokrát se nám zalíbila představa dostat naši hudbu k co možná největšímu počtu lidí. Apple uzavřel dohodu s naším vydavatelstvím, protože nás album i něco stálo, ale třicet pět milionů lidí jen za první týden, kteří album získali, je ukázkou, jak velký hudební svět může být a kolik lidí za hudbu skutečně platí. Cítím, že patřím do starého světa, kde písně z nového alba putují do rádia a stávají se hity. Proto dnešní době, kde se lidé dostávají k hudbě jinak, nerozumím. Tím však nevylučuju, že se i tak může jednat o intenzivní zážitek. Album jako takové jsem vždy bral jako hudební kolekci, která měla určitou kulturní hodnotu, vyprávěla příběh a sbližovala lidi. Tuto roli však přebraly sociální sítě a hudba již nemá sociopolitickou úlohu ve společnosti. Stal se z toho pouhý soundtrack, kde nevidím žádnou prokazatelnou věrnost. Vždy jsme se na našich albech, včetně aktuální novinky, snažili vytvořit hudbu, která by k lidem promlouvala.“

(autor & Grantland & CHOM 97.7)

Další velice zajímavou písní je i California (There Is No End To Love). Mohl bys nám přiblížit nevinné dny U2, kdy jste poprvé dorazili do Kalifornie?

Pro čtyři dvacetileté Iry bylo opustit Dublin, dorazit do Spojených států a později i do Kalifornie něco naprosto neskutečného. Do Kalifornie jsme dorazili... no, na počátku osmdesátých let, někdy v roce osmdesát jedna osmdesát dva Punk rock tehdy ještě moc nefrčel, všichni byli tehdy až příliš pohodoví a šlo jim primárně o vlasy. (smích) Když jsme proto dorazili v našich kožených bundách a odrbaných kalhotách, dívali se na nás dost divně. Nás to ale vůbec netrápilo a spíš jsme se snažili dohledat umělce, kteří nás inspirovali. The Beach Boys byli jedni z nich a Bono si dal za cíl najít na Zuma Beach dům Briana Wilsona. Na tomto místě jsme také občas nahrávali a samotná píseň dokumentuje náš příjezd a pocity, které jsme tehdy měli. V té době žil v Malibu i Bob Dylan, kterého jsme také vyhledávali, jak to jen šlo, ale obecně by se dalo říct, že jsme měli slabost pro celé západní pobřeží. Z irského pohledu jsou ty krásné pláže, palmy a Pacifik přímo fascinující.

Připomeňme to za Adama, který těžko lovil v paměti:

Po několika málo vystoupeních v rodném Dublinu, která proběhla především na školách mezi léty 1976 a 1977, se U2 dočkali prvního turné na podporu debutového alba Boy v roce 1980, kdy se zaměřili primárně na Anglii, ale nakoukli i do kontinentální Evropy - Holandska. Sen o překročení Atlantiku se jim vyplnil na jaře roku 1981, kdy na podporu alba October navštívili zprvu kanadský Montreal a později i několik zastávek ve Spojených Státech, včetně San Francisca ke konci roku.

Dnes bychom mohli říct, že je již v plné síle nová generace, se kterou spolupracujete a mnohdy ji i berete na turné. Mluvím o formacích jako Arcade Fire, The Killers, Franz Ferdinand a především Kings of Leon nebo White Lies. Někdo by je mohl nazvat vaší konkurencí, ale je to přehnané, protože vyrůstali na vaší hudbě, a hlavně se jimi i necháváte inspirovat.

Myslím, že je hodně důležité sledovat aktuální dění. Na druhou stranu nikdy nemůžeš vědět, jak moc jsi je ovlivnil, protože můžeš být třeba jen jeden z mnoha. Přesto je opravdu úžasné sledovat živelné kapely jako Kings of Leon, které mají osobitý přístup a úžasný cit pro písně. Může se zdát, že jim prokazujeme službu, ale nic tě nemotivuje víc než výborná předkapela. Generační mezera ani nemusí být tak velká, protože s Coldplay jsme si několikrát zahráli a máme velmi blízký vztah. Většina těch kapel nás zmiňuje jako své oblíbence a ten vztah je oboustranný.

Inspirovat a pomáhat

Mohl bys nám prosím nakonec přiblížit tvé aktivity v rámci charity Walk in My Shoes a vysvětlit proč padl výběr v rámci dobročinných aktivit právě na charitu zaměřenou na mentální zdraví?

V Irsku jsou mentální choroby velmi často přehlíženy, přestože statistiky jsou do očí bijící. V naší zemi je největší míra sebevražd u mladých mužů ve věku do pětadvaceti let. Pokud by však tyto osoby trpící depresemi získaly přístup ke zdravotnické pomoci a poradcům, tato čísla by se mohla razantně snížit. Zastávám názor, že je možné se z depresí vyléčit, pokud je vše podchyceno včas. Mnoho z nich jsou navíc fanoušci rockové hudby, takže se s nimi můžu ztotožnit a pochopit je, protože si jistě prošli tím, čím já. Možná jsem neměl takovou diagnózu jako oni, ale naštěstí jsem se přidal ve velmi raném věku ke kapele a procestoval svět, což mi jistě hodně pomohlo. Pokud bych ale zvolil jinou životní dráhu, kdo ví, možná bych tu statistiku ještě zvýšil...

Snažím se na toto téma upozorňovat a motivovat irské muže, aby vyhledali pomoc. Snažím se proto informovat veřejnost, shánět prostředky a propagovat tuto charitu, jak se jen dá. Často si i oblékám tričko s naším logem, což mnohé fanoušky nutí si zjistit, o co jde. Navíc každé tričko nesoucí datum koncertu, kdy jsem jej nosil, se poté vydražuje na webu. Cítím velkou potřebu vracet společnosti, ze které pocházím, a lidem, kteří neměli takové štěstí jako já.

Žádný bulvár, ale inspirace

„K charitě mě přivedla maminka, protože se jí věnovala řadu let, a také má drogová minulost. Začátek mých depresí zřejmě začal, když jsem se jako pětiletý přistěhoval ze slunné Keni do studeného, temného a věčně mokrého Irska, kde jsem navíc nemohl mluvit svahilsky. Často mě proto spolužáci šikanovali a utahovali si z mé tloušťky. Začal jsem proto na sobě pracovat, hubnout a urážky přebíjet vtipem, čímž se ze mě stal třídní klaun. Mnohem horší ale bylo se vyrovnat se slávou. Dokázal jsem pít a ubližovat si, ale vždy jsem zvládl hrát. Šok přišel v listopadu 1993, kdy mě musel nahradit bedňák. Uvědomil jsem si, že mám obrovské štěstí bavit lidi a být ve společnosti úžasných lidí, proto jsem si slíbil, že se to už nebude opakovat. Hrozně jsem trpěl i tím, že všichni kolem měli již funkční rodiny a já jsem byl vždy nedobrovolným starým mládencem. Nejhorší období probíhalo v době Zoo TV, což pro mě byly velmi matoucí časy. Začalo to už s albem The Joshua Tree, a když se na to tak dívám, trvalo mi dobrých deset let, než jsem si na to zvykl. Člověk se za úspěchem žene strašně dlouho, a když se dostaví, nevíš co s tím. Všude kolem jsou lidi, kteří o tobě vědí víc než ty o nich. Nakonec si ani nemůžeš zajít ani na koncert nebo se vypravit městkou dopravou, aby se s tebou někdo nechtěl bavit. Dobrá zpráva je, že pokud máš štěstí a svou pozici si udržíš, nakonec se s tím dokážeš vyrovnat.“

(autor & Hot Press)