Tony Škrášek (63) je zpěvákem pražské skupiny Rock 'n' roll gang, která na naší revivalové scéně působí už šestý rok. Letos uběhlo neuvěřitelných padesát let od chvíle "kdy to všechno začalo", a tak se s vámi můžu podělit o vzpomínky opravdového pamětníka té vskutku pionýrské doby.
Jak jsi objevil, že existuje rock 'n' roll?
Bylo to velice jednoduché, protože Rudé Právo, což byl snad jediný plátek, který tehdy vycházel, to prezentovalo jako nejotřesnější úpadkovou imperialistickou muziku. Měli zvláštní atributy toho odsouzeníhodného amerického způsobu života, což byl dolar, rock and roll a z neznámých důvodů Coca Cola. Takže my jsme to chtěli slyšet. Předtím jsme už poslouchali jazz a boogie-woogie. To byla podobná muzika jako rock 'n' roll - a tak jsme se po něm pídili. Nakonec jsme ho vypátrali na rozhlasových stanicích, jako bylo Radio Luxembourg. Z našeho rádia zněla dechovka, ruské písně jako Kaťuša nebo vážná hudba. Ze Západu k nám začaly chodit přes příbuzné našich kamarádů rock 'n' rollové desky, takže jsme měli studijní materiál. První deska, kterou jsem slyšel, byla "rentgenová" kopie - Bill Haley a jeho Shake, Rattle and Roll. Tehdy jsem si řekl: "Tak tuhletu muziku budu hrát." Ovšem ani v nejbujnějším snu by mě nenapadlo, že téměř o padesát let později budu hrát pořád tu stejnou hudbu a že si na ni přijde zatančit "vykopávanýho holanďana" i prezident republiky.
Co to byl holanďan?
To byla česká verze amerického boogie-woogie nebo rock and rollu. Tyhle tance byly přísně zakázané. Dnes už nikdo neuvěří, že kolem tanečníků šmejdili ti fízlovští pořadatelé a stačilo, když jsi odhodil holku od těla - a už jsi letěl z parketu. Pár lidí, kteří si - tuším v Mánesu - pustili ze Soneta pásku s rock 'n' rollem a tancovali při tom, někdo prásknul a šli k soudu, někteří z nich rovnou do kriminálu. Bylo to někdy v roce 1957. To je dnes naprosto nepochopitelné.
S novou hudbou k nám přišla i elektrická kytara. Na co se tehdy hrálo?
Kapely měly většinou klasické obsazení typu Haleyho Komet. Že tam musí být elektrická kytara, bylo naprosto jasné. Převážně se hrálo na upravené akustické kytary nebo na české Jolany. Zesilovače se nejdřív dělaly z rádií a ze všeho možného, kluci si je stavěli doma sami. Ta muzika byla snímaná víceméně jedním mikrofonem. První pořádnou aparaturu tady snad měli až na konci šedesátých let Matadors, jedna z mála opravdu dobrých beatových kapel. Nejsem příliš technický typ (absolvent ČVUT - pozn. aut.), takže ty podrobnosti popsat neumím.
Pamatuješ si na první rock 'n' rollovou kapelu v Praze?
První kapela tohoto typu nebo spíš toho, čemu jsme říkali "laxík" (dnes bychom řekli pop music), byli Sputnici. Jejich kontrabasista, tuším, že se jmenoval Jiří Koníček (syn dirigenta FISYO - pozn. aut.), se mnou bydlel na Vinohradech ve stejném baráku a zavedl mě do klubu v Boleslavské ulici, kde často hráli. Ale opravdovou rock 'n' rollovou kapelu jsem viděl až kolem roku1960 na koleji Na Děkance, kam jsme přišli na Sputniky. Přijeli tehdy úplně neznámí kluci z Poděbrad, jmenovali se Samuels, podle vlastnoručně vyrobenýho zesilovače. Zpíval a na kytaru hrál Petr Kaplan, na basu Chrastina. A ti tehdy odpálili rock 'n' roll tak, jak má být. Byl jsem tam s Miky Volkem a oba nás to úplně odvázalo. Miky Volek byl výborný charlestonový tanečník - rock 'n' roll se pořád nesměl moc hrát - a tak se chodilo na dixieland tančit charleston. Ale jakmile slyšel tu Kaplanovu kapelu, upsal se doslova a do písmene celým svým životem rock 'n' rollu.
Co se tedy v Americe stalo v roce 1954, kromě toho, že Fender uvedl na trh Stratocaster?
Podporoval bych teorii, že všechno začalo 12. dubna 1954, kdy Bill Haley & The Comets natočili Rock Around The Clock. Ta písnička se pak stala synonymem rock 'n' rollové muziky, když ji použili do filmu Blackboard Jungle. S tímhle filmem přišla invaze rock 'n' rollu do Evropy. Jak jsem už zmínil, poslouchali jsme předtím jazz, který komunisti taky neměli rádi. Když začaly vycházet ty skandální články, jak rock 'n' roll kazí západní mládež, tak nás na něj upozornili. I v tom byli, jako ostatně ve všem, kontraproduktivní (např. když psali o punku a nové vlně v 80. letech - pozn. aut.). Já zažil začátek českého rock 'n' rollu na pódiích v Brně, kam jsem se přestěhoval v roce 1961. To byla zrovna doba, kdy v Praze začaly vznikat skupiny jako Mikiho Crazy Boys, Hell's Devils a další. V Brně jsem se potkal s pianistou Rosťou Hradeckým. Ten měl skupinu, která už měla zčásti rock 'n' rollový repertoár. Přišel jsem tam v půlce roku 1962, kdy někteří členové odcházeli na vojnu. S Rosťou jsme z toho udělali opravdu ortodoxní rock 'n' rollovou kapelu, první v Brně, vlastně i první na Moravě. Nejdřív jsme se jmenovali Hajaja, jako znělka těch pohádek. Hráli jsme ji jako twist. Pak se trochu změnil repertoár a obsazení a přejmenovali jsme se na Big Beat Club. To byl rok 1963. S touhle kapelou jsem hrál a zpíval do konce roku 1964.
To už byl rock 'n' roll na světě deset let a já tři roky. Jak to v Brně pokračovalo?
Rosťa založil novou skupinu Rocky Eagles, která pokračovala v tradici rhytm and blues. Já jsem v Brně jenom dodělával vysokou školu. Je to fór, protože systém, který mě nechal vystudovat inženýrství elektrotechniky, byl předem určen k záhubě. V lednu 1965 jsem nastoupil v Praze do práce. To ale už byla doba, kdy u nás hřmotným způsobem nastoupil Mersey Beat, nová anglická muzika. A ta mě už moc nebrala, Beatles mě nechali chladným. Mně se spíš líbili Everly Brothers, z kterých oni čerpali.
Beatles na dvojalbu Live at the BBC prezentují muziku ve stylu rockabilly. Později tenhle styl opustili.
Protože v téhle muzice nikdy nemohli trumfnout Perkinse nebo Little Richarda. Hráli to dobře, dokonce technicky dokonaleji, ale nebylo to ono. Tak přišli se svojí muzikou. Klasický rock 'n' roll je příliš jednoduchá muzika a tehdy byl už vyčerpaný. Muselo se z něj vyvinout něco jiného. Navíc se na konci padesátejch let zabil v letadle Buddy Holly (a s ním i Richie Valens a Big Bopper - pozn. aut.), pak v autě Eddie Cochran. Elvis Presley byl na vojně a Chuck Berry v kriminále. Čekalo se na nějakou injekci.
Takže tě oslovovala americká muzika, kde bylo víc countryového a bluesového základu.
Yes. Ta evropská hudba má prostě jinou náladu. Rock 'n' roll měl v sobě černošský rytmus a něco nepopsatelného. Nazvěme to třeba kouzlem, nejlíp to snad vystihuje slovo "mojo". Mně se ale stejně líbila i hudba country, jakou jsem slyšel začátkem 50. let na stanici, z Mnichova vysílající pro americký vojáky. Bylo to v době tvrdého nástupu totality. Ve srovnání s tím byla normalizace, kterou jsi zažil v sedmdesátejch letech, sranda. V těch padesátých šlo opravdu o existenci. Zastrašování lidí, zavírání, lágry, popravy...
Tuhle dobu odráží výběr repertoáru na CD Vyšehradští jezdci, které jsi natočil ještě s Classic Rock and Roll Bandem.
Jsou na ní ještě starší věci - swing, blues a boogie-woogie, protože Vyšehradští jezdci byli zavření dřív, než rock 'n' roll vznikl. Jako proces se Slánským komunisti použili pro zastrašení obyvatelstva, tak proces s Vyšehradskými jezdci chtěli použít pro zastrašení mládeže. Byla to parta chuligánů (tehdy se jim říkalo páskové), kterou představili jako vyznavače americké kultury, co tancují boogie-woogie, poslouchají jazz a zkopali stařečka v parku. V našich očích z nich tak udělali nedostižné hrdiny. Stejnej model použili později na Plastiky a dosáhli podobnej efekt.
Televizní pořad Atentát na kulturu mě v roce 1977 opravdu uchvátil. Začal jsem se hned o ty kapely zajímat. Takhle vznikají legendy.
Přesně. Bylo to úplně totéž jako o 25 let dřív, bez publicity by ty lidi nikdo neznal. Bohužel tu ještě nebyla televize. Plastici měli lepší reklamu (smích).
Kdy jsi objevil Presleyho?
Elvisovy věci tu byly už někdy v roce 1956. Z té doby si pamatuju jako první jeho desku Jailhouse Rock, na druhé straně bylo Treat Me Nice, což mě samozřejmě vzalo. Desky byly nejprve velké, na 78 otáček, ale pak už to byly singly pětačtyřicítky. Nosili je kámoši. Byli jsme parta vyznavačů téhle muziky, měli jsme své oblíbené hospody, chodili jsme třeba na Střelák.
Jak bys charakterizoval muziku jednotlivých průkopníků rock 'n' rollu?
Každý z těch opravdových velikánů měl blízko k něčemu, co už tu bylo. Jerry Lee Lewis k boogie-woogie, Chuck Berry a Bo Diddley zase k rhytm and blues, Bill Haley použil jazzové prvky, hlavně swing, i když začal jako countryman, ale ten typický jižanský styl v jeho zpěvu není. Jeho muzice dokonce říkali "cowboy swing". Little Richard měl blízko k blues a gospelu, mám nahranou desku, kde úžasně zpívá jen pomalé věci. Fats Domino byl poznamenaný rhytm and blues a jazzem. Gene Vincent, Eddie Cochran, Carl Perkins - to bylo rockabilly. Pak tu byl melodický Buddy Holy se svými brýlemi. A u Elvise je všechno. I ty gospely. Mimochodem, v Americe tu hudbu v začátcích taky odsuzovali. Duchovní hudba byly spirituály. Už blues byla hospodská, ďáblova muzika s dvojsmyslnými texty, sprosťárnami a tak dále. Pro puritánskou společnost byla tahle "negerská" hudba prostě "bezbožná".
A Ku-Klux-Klan měl co pálit. U nás by jistě našel následovníky.
Vraťme se do roku 1965.
S několika kamarády jsme se neúspěšně pokoušeli dát dohromady rock 'n' rollovou skupinu. Byly to dva nebo tři pokusy, Miky Volek s námi taky jednou zpíval, ale byla to doba, kdy ten rock 'n' roll vůbec "nejel". Prostě ty další léta po pětašedesátém, 1967 a 1968, u nás kralovaly anglické skupiny a tohle tady nemělo šanci. Změnila se doba, změnil se diametrálně i vkus. Elvis a další frajeři se česali dozadu, Beatles se česali dopředu. Byli prostě sex symbolem své doby.
Jak dlouho trvala tahle pauza?
1965 až 1978. Já jsem mezitím hrál pořád na mejdanech všechny možné písničky, samozřejmě i české. Měli mě už tehdy za vysloužilého rock 'n' rollera. V polovině sedmdesátých let přišel Miky Volek se svým Tranzitem, to už odezněla vlna anglické muziky a lidi začali být přístupnější (venku se tehdy objevily první punkové skupiny - pozn. aut.). Pepa Pilař měl Old Teenagers, kteří se jako bývalá předkapela Plastic People museli později přejmenovat na Classic Rock and Roll Band. Do téhle kapely jsem přišel v sedmdesátém osmém stejně jako Petr Branda. Zavolal mi tehdy Ivo Pospíšil, jestli bych s nima nehostoval. Zůstal jsem tam až do roku 1998, kdy jsme s Brandou odešli a založili Rock 'n' Roll Gang.
S Classic Rock and Roll Bandem jsi tedy hrál dvacet let.
A díky takovým kapelám si mohli tehdy zahrát i punkeři, jako byl tvůj Zikkurat. Prostě, že si ten večer na naší aparaturu ještě zahrálo pár ostrých hochů, to se nekontrolovalo. Hráli jsme v době, kdy i Karel Zich udělal revivalovou desku. Kdyby žil v Americe, mohl s tím mít větší úspěch, ale tady pro takovou věc nebyla živná půda. Establishment už to nezakazoval, ale lidi to moc nebavilo. Ovšem největší odliv publika nastal po převratu v roce 1989, to už měli lidi jiné zájmy.
Vzpomínám si, jak jsme jeli hrát na diskotéku do Kaznějova a po dvou písničkách jsme to museli sbalit, jinak by zavolali policajty. A to byl rok 1980!
Taky jste nehráli Boney M ale Sex Pistols. Měli jste už daleko horší pozici, než my v šedesátejch letech, kdy lidi ještě poslouchali jazz a kvalitní muziku. V letech osmdesátejch už byl vkus českého publika totálně zkažený Františkem Janečkem a spol. Tou příšernou muzikou bylo publikum zmasírované už za komunistů a ti, co to dneska pouštějí, to jen dorážejí. Že by se dnes chytla dobrá muzika? Blbost! Dnes je měřítkem prodejnost.
Classic Rock and Roll Band byla kapela, která prostě jela. Jak jste to dokázali?
Komunisti se tehdy začali nimrat v českých textech a hledali v nich jinotaje. O nás si zřejmě řekli: "Zpívají anglicky, lidi při tom dělají bordel, ale asi to nebude protistátní." My jsme vždycky ty nejjednodušší přehrávky udělali, takže jsme nějaké papíry měli. Jak dneska někteří tvrdí, že to bylo strašné a ponižující, to je trochu přehnané. Pokud někdo z kapely uměl napsat v notách Skákal pes přes oves a věděl, že Fidel Castro vládne na Kubě a tejden předtím četl Rudé Právo, tak ty přehrávky udělal. Navíc, my jsme měli asi tři české písničky a každou jsme napsali do seznamu tolikrát, až to bylo nějakých 70 % což bylo předepsané procento českého repertoáru. A at' ukázali na jakoukoliv z nich, tak jsme zahráli tu jednu (smích). Víc než tři se tam stejně nehrály.
Co říkáš importu revivalových kapel z východního bloku, jako byli Puhdys? Ti také vydali rock 'n' rollovou desku.
My jsme byli vždycky papežštější, než papež. To je prostě českou povahou. Takže Poláci měli lepší muziku, Maďaři měli progresivnější kapely a nakonec i ti Prušáci - jen my jsme měli toho Pavla Lišku, Plameny a Planety, Kotvalda a další výtečníky.
Na 2LP Uriah Heep Live z roku 1973 najdeme také blok rock 'n' rollové klasiky. Garry Glitter, Suzi Quatro, Sweet, Slade, Status Quo nebo Kiss postavili svoji kariéru na rock 'n' rollových riffech. Přestaňme se však zabývat minulostí. Jak si ten tvůj starý dobrý rock 'n' roll stojí dnes?
Na to odpovím sloganem "Rock 'n' roll is here to stay". Rock 'n' Roll Gang stále funguje, hrají se mnou výborní muzikanti, kteří prošli řadou jiných kapel. Nesnažíme se za každou cenu kopírovat slavné originály, hrajeme to po svém, ale hlavně tak, aby se z toho nevytratil původní náboj. Fakt je, že netrháme hitparády, ale od toho jsou tu dnes jiné žánry a jiné kapely. Naše publikum se skládá ze všech věkových a sociálních vrstev. Například v srpnu jsme hráli na punkovém Antifestu ve Svojšicích, kde se sešly stovky, možná tisíce úžasných punkových týpků. I když většina z nich je o dvě generace mladší a je odkojená daleko agresivnější muzikou, roztancovali jsme ty lidi tak, že nás nechtěli pustit z pódia.
Co tvoje plány do budoucna?
Za prvé se děsně těším, že u nás v říjnu vystoupí Jerry Lee Lewis a že si v Lucerně zazpívám jako jeden z jeho předskokanů. Za druhé doufám, že co nejdřív dokončíme naše CD, které jsme natočili právě k 50. výročí zrození rock 'n' rollu. A za třetí, už teď se připravuji, jak za padesát let uděláme spolu rozhovor ke 100. výročí (smích).
Moc se mi líbí ten vtip, kdy mimozemská civilizace zachytí sondu, v níž je uložena i nahrávka Berryho písničky Johnny B. Goode a odpoví: "Pošlete víc rock 'n' rollu". V čem vidíš největší přínos téhle muziky?
Je to nepominutelná součást dějin hudby. Ovlivnil minimálně na padesát let dopředu muziku na celém světě. A jeden z důsledků je, že přinesl zájem o angloamerickou hudbu do všech koutů zeměkoule. Kapely jako Beatles a další rozšířily rock 'n' roll až do Asie nebo Afriky. Dnes nemusí nikdo vymýšlet esperanto, protože angličtina se stala světovým dorozumívacím jazykem. A to i díky rock 'n' rollu.
Sir Paul McCartney prohlásil, že kdyby nebyl Carl Perkins, nebyli by ani Beatles. A tak mě napadá, že kdyby nebylo rock 'n' rollu, museli bychom ho vytvořit. Přejme mu dalších 50 let!
