Tomáše Hajíčka, frontmana skupiny Krucipüsk, není nutno dlouze představovat. Pozvat ho do této rubriky mě napadlo v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že Tomáš vydává sólovou desku s názvem Kocour v troubě (psáno pro časopis Muzikus 11/2010, pozn.), na které se prezentuje hudbou hodně odlišnou od té, co známe od jeho domovské kapely. Že jeho hudební vkus bude hodně různorodý a zajímavý, napovídal i fakt, že nedávno dokončil hudbu k celovečernímu filmu Bastardi. A pak mi nezbývalo než se s ním sejít a zapnout diktafon.
Pamatuješ si na první album, které jsi slyšel a které na tebe udělalo dojem?
Bylo to asi v roce 1978 a byla to deska Rock‘n’Roll Music od skupiny Puhdys. Do té doby jsem hrál pouze fotbal, a když jsem tu desku viděl u kamaráda, tak jsem si ji okamžitě musel půjčit. Nejdřív mě zaujal obal, a když jsem si ji pustil, tak mě ta muzika uchvátila. Byly to vesměs největší rokenrolové hity, zazpívané v angličtině.
A první desku, kterou sis koupil za vlastní peníze?
Bylo to na burze na Petřinách a byla to „Jednička“ od Led Zeppelin. Psal se rok 1979. Druhá deska byla od Dead Boys, což bylo pro mě takový zlomový okamžik a pak následovali Van Halen a živák od Judas Priest, který se mi moc nelíbil. Pak přišli Sex Pistols a Exploited, Toy Dolls, časem Suicidal Tendencies a hard core a tak dál.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Poslouchám skoro všechno, kromě tvrdé muziky, kde toho pro sebe již tolik nenacházím. Pouštím si spíš big bandy, soul a vůbec muziku, která je postavená na groovech. Metal a hard rock mě jíž moc neberou, začal jsem se posluchačsky zaobírat trošku jiným směrem.
Které desky z tvé sbírky bys v životě nedál z ruky?
AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap, kterou mám ještě na vinylu. Dead Boys - jednička, též mám na vinylu. Vypálené desky Michaela Landaua, které se nedají objednat a sehnat. První album Led Zeppelin, některé desky od Helmet, vše od Macy Gray, Brian Setzer Orchestra, je toho mraky.
A oslovuje tě taky něco z české hudby a pouštíš si to doma sám od sebe?
Doma si toho pouštím míň, protože já mám radši hudbu na živo, ale mám rád všechny desky od Buty. Teď jsem si nedávno strašně užil Davida Kollera s kapelou, kteří hráli někde před námi a šlapalo jim to naprosto nádherně. Libí se mi, co děla Lenka Dusilová... vůbec v Čechách jsou mraky dobrých kapel, ale o nich se toho moc neví, neboť se nesnaží oslovit masy.
Vzpomeneš si na první koncert, který si viděl?
Naprosto přesně. Bylo to v roce 1976 a byla to liberecká kapela Sluníčko (pozor, nezaměňovat s pražskou kapelou Sluníčko, kde účinkovala Lenka Dusilová; pozn. autora). Bylo to takové sdružení vysokoškoláků, kteří dělali převzaté punkové věci s českými texty a mě to natolik oslovilo, že v tom okamžiku jsem si řekl, že to je přesně to, co bych chtěl jednou dělat. Začal jsem cvičit na bicí a pak časem jsme založili kapelu Hubert Macháně.
A vzpomeneš si na další koncerty, které ti utkvěly v paměti podobným způsobem?
Určitě, třeba Toy Dolls v Edenu nějak těsně po revoluci, to byl pro mě velký masakr. Tehdy tam vypadla elektřina a oni, přestože dělají muziku, jakou dělají, tak koncert dohráli na španělkách. Velký zážitek byli Fun Loving Criminals v SaSaZu, Stuck Mojo v Rock Café a něco úžasného byl i koncert Joea Cockera v Ostravě.
Napsal jsi hudbu již ke dvěma filmům. Co tě na filmové muzice baví a jak ses k filmu vůbec dostal?
Filmová hudba mě bavila vždycky, neboť to byl jeden z hlavních faktorů, který určoval, zda se mi ten film libí, či ne. Když je tam dobře napsaná muzika, která děj dobře podbarvuje, tak je ten zážitek umocněn. A naopak, jak to teď často bývává v amerických filmech, hudba hraje téměř neustále, často bezúčelově a já jsem otrávenej hned od začátku. Je tam toho najednou moc a člověk neví, na co se má soustředit.
Moje manažerka pracuje ve filmových produkcích, zmínila se o mně a já jsem zkusil napsat hudbu k filmu Pamětníci, která se líbila a byla přijata. Na základě toho jsem dostal nabídku k filmu Bastardi, který teď zrovna jde do kin.
THE CLASH - The Clash (1977)
Naprosto přelomová deska, která mě velice oslovila. Navíc kapela z ostrovů, neboť anglické kapely hrají jinak, než se hraje v Americe. Vše je mnohem zemitější. Další album London Calling bylo již moc učesané a navíc tam The Clash již měli nového bubeníka. Jedničku nabubnoval takový bubeník-nebubeník, který tomu dodal takový divný smrad a byla to opravdová revolta.
VAN HALEN - Women and Children First (1980)
Další pro mě důležitý hudební mezník. Tady je vše tak krásně děravý, že slyšíš každý nástroj. Výborná basa, výborné bicí a výborná kytara, která ale neválcuje vše do jedné zóny. Jsou tam riffy, které jsou poskládané tak, že zapadají do sebe a v důsledku vytvářejí jednu velkou plochu. A přitom je vše hodně čistý a není tam žádný jiný nástroj navíc.
DEAD BOYS - Young Loud and Snotty (1977)
Z hlediska čistoty musím zmínit i americkou kapelu Dead Boys, která hrála hodně evropským stylem. Šli ve stopách Sex Pistols a podobně jako oni vydali pouze jednu regulérní desku. Dvojku již posbírali z různých singlů atd. Taky se mi líbil jejich bubeník, který nedával činel na první dobu, ale na druhou a hrál stylem, jak to pak dělali Boomtown Rats nebo Adam & The Ants.
BODY COUNT - Body Count (1992)
Opět punk, ale zcela jinak a v černošském provedení. Ice-T se svou černou partu produkovali až na kůži ostrý punk a byli ovlivněni i Černými pantery. Bylo to hodně anti nazi sdružení a ta parta to válela hodně pěkně seshora. Opět na tři akordy, akorát že vše bylo hodně na bázi groovů a hlavně hodně drsný.
QUEENS OF THE STONE AGE - Songs for the Deaf (2002)
Přemýšlel jsem, zda nedat jejich první bezejmennou desku, ale nakonec jsem zvolil Songs for the Deaf. Od této kapely mě baví všechno a v té muzice se odehrávají věci, které jsou pro mě někdy mezi zemí a nebem. Podobným způsobem mi učaroval i projekt Them Crooked Vultures, kde má prsty Joshua Homme z QOTSA.
LED ZEPPELIN - Led Zeppelin I (1969)
Nepřekonatelná záležitost, která se nedá opakovat a těžko ji někdo napodobí. V případě této desky a Led Zeppelin obecně jde o velkou souhru správných lidí na stejné vlně a ve správné době. Málokomu se to tak povede, aby se vše semklo a dokonale zapadlo do sebe.
NOMEANSNO - The Worldhood of the World (As Such) (1995)
Tu kapelu mám rád už od jejích první desky a baví mě všechna alba bez výjimky. Líbí se mi, jak syrově hraje na basu ten starý pán, což je bratr od bubeníka. Zaujal mě vůbec ten jejich příběh, jak sedm osm let nevylezli ze sklepa a hráli si pro sebe a pak si na každou desku volali jiného kytaristu, který tam dotváří atmosféru. Jejích hudba má hodně přesah i do jazzu a jiných stylů, což se mi hodně zamlouvá.
MICHAEL LANDAU - Tales From Bulge (1996)
Tady je pohromadě všechna muzika, kterou jsem kdy chtěl slyšet. Celý ten počin od začátku do konce je zkomponován tak, že tam nepotřebuješ slyšet ani notu či další nástroj navíc. Je to album, které se nedá popsat či vysvětlit. Prostě tu desku musíš slyšet a držet si čelist, dokud nezazní poslední tón. Landau prostě vzkazuje: mám všechno na praku.
BIG & RICH - Comin’ to Your City (2005)
Je to country kapela, která aby byla v nějakém ranku, aby vydělávala peníze, a protože má jméno, jaké má, a v Americe to frčí, tak prostě hrají country a dělají to zatraceně dobře. Navíc to mají okořeněné veškerou muzikou okolo a je v tom velká nadsázka, protože to mají zmáklý a můžou si s tím hrát.
DRACULA - Soundtrack (1997)
Wojciech Kilar napsal nádhernou hudbu a pro mě je to nejlepší soundtrack z oblasti vážné hudby, který je zároveň udělán velice moderním způsobem. Ta muzika je ve starém hávu, ale je oproštěná od různých kudrlinek a emocionálně funguje naprosto dokonale.
