Na myšlenku vyzpovídat Dana Bártu ohledně jeho nejoblíbenějších desek mě přivedlo jeho poslední album Theyories (psáno pro časopis Muzikus 2/2011, pozn.), které natočil s triem Roberta Balzara a na kterém najdete skladby od The Cult, The Police, Björk, Simply Red, Jamiroquai, Led Zeppelin, Garyho Numana, Me’Shell Ndegé0cello, Joniho Mitchella či AC/DC. A teď máte krásnou možnost porovnat, nakolik se interpeti z Theyories shodují s výběrem jeho nejoblíbenějších desek. Nutno poznamenat, že náš rozhovor se odehrál po jeho vánočním koncertu a Dan desky lovil z hlavy bez přípravy a dlouhého přemýšlení. Takže o to upřímnější a nevykalkulovaná výpověď.
Pamatuješ si na první desku, která tě vzala a dostala tě k muzice?
Úplně nejzásadnější deska, a to mi bylo jedenáct, je Highway to Hell od AC/DC. Pak časem přišla další pro mě zásadní deska - 90125 od Yes. Další byla Ghost in the Machine od The Police.
A pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil za vlastní peníze ?
Pamatuju, byl to ještě vinyl a bylo to album Fragile od Yes.
A kteří muzikanti či kapely tě ovlivnili v tvých začátcích a inspirovali k tomu, že jsi začal dělat muziku?
Já jsem v podstatě začal dělat hudbu podle něčeho či někoho. Úplně na začátku to byly The Cult, AC/DC, Iron Maiden, Guns ‘n’ Roses, Black Sabbath, Led Zeppelin. Pak jsem začal poslouchat i jiné věci. V osmnácti to byly desky od Marsyas, pak mě hodně vzalo to dvojalbum od Stromboli s Bárou Basikovou, pouštěl jsem si ho velmi často, stejně tak jako Pražský výběr. Bylo toho víc.
A konkrétně nějaký zpěvák?
Měl jsem takové krátké poblázněné období, kdy to byl Axl Rose. Pak mě začali zajímat Ian Astbury, Robert Plant, různě se to míchalo s jmény jako Rod Stewart a Mich Hucknall ze Simply Red, Seal, Annie Lennox a další. Ale třeba teď jsem měl období, že jsem vůbec nic neposlouchal. Pouze když jsme jeli s Robertem Balzarem na vystoupení, tak jsme si pouštěli v autě zpěvačku Blossom Dearie, a předtím to byl Kurt Elling.
Jaký je jinak tvůj hudební záběr coby posluchače?
Značnej. Už neposlouchám ty rockové vypalovačky, maximálně když jedu v taxíku, a tam hraje rádio Beat, či RockZone. Většinou se stahuju k věcem, které znám, a nový bigbeat mě nezajímá. Teď jsem se dozvěděl, že Soundgarden mají novou desku, tak to si seženu, protože společně s Pearl Jam jsem je svého času hodně poslouchal. Nejvíc si pouštím hudbu, která je křehčí a řekněme sofistikovanější. Někdy jsou to věci od sebe hodně vzdálené, i když nevím, podle jakého měřítka, ale na jednu stranu je to třeba kanadská zpěvačka Feist, a na druhou Pearl Jam, které poslouchám již od první desky. Na další straně jsou to třeba Massive Attack nebo Baltic Voices. Mezi tím jsou mraky muziky jako Pat Metheny, John Scofield, Bobby McFerrin, Richard Bona, Marc Johnson, Bill Frisell, Joao Gilberto, Bebel Gilberto, je toho spousta.
A něco z české scény?
Mám rád starý Nerez, Marsyas, vše od Nohavici. Něco z filmové hudby od Hapky, od Jany Kirschner, baví mě Vltava, jak je to ujetý. Země vzdálená od BSP, to je krásně zazpívaná věc, též Souměrná od Báry Basikové. Nebo staré Stromboli, třeba Košilela, starý Futurm, Zdroj od Romana Dragouna, Jedinečná šance je krásná deska.
Teď jsi vydal nové album, kde jsou samé cover verze. Vybíral jsi je podle toho, že k nim máš nějaký osobní vztah, nebo podle toho, že mají v sobě potenciál, aby byly zajímavě zpracované?
Spíš to první. Ten klíč k výběru byl ještě osobnější, neboť jsem si pamatoval na emoce a místa, kde jsem je slyšel poprvé. Je to takový ten stav, kdy jsem zjistil, že díky určité písničce žiju. Vztah k těmto skladbám je mnohem hlubší než k písničkám, které se mi prostě jen líbí.
YES - 90125 (1983)
Tato deska mi poprvé ukázala, že hudba může být sdílná a přitom komplikovaná a pregnantní. Zároveň prokázala, jak jsou to precizní hráči a jak jsou ty skladby dokonalé vystavěné, což je zásluha i producenta Trevora Horna. Myslím si, že je tato deska určitý hudební milník a velmi nadčasová záležitost.
JONI MITCHELL - Turbulent Indigo (1994)
Krásná deska, hudebně je to opravdu hodně dobrý. Album, které je přesně na pomezí žánrů a vlastně taková fúze rocku, blues, folku, jazzu a popu, a na co si vzpomeneš. Vždycky se mi bude líbit, je to album, které mám hodně rád.
MARC JOHNSON - The Sound of Summer Running (1997)
Marc Johnson na kontrabas, Joey Baron na bicí, Pat Metheny na kytaru, Bill Frisell na druhou kytaru. Naprosto senzační deska, kterou jsem jeden čas poslouchal pořád a umím ji nazpaměť. Myslím si, že jsem ji ukradl na zkoušce Filipovi Jelínkovi a ještě nevrátil.
SIMPLY RED - Blue (1998)
Mám rád tuto desku. Je to z jejich novějších desek, a ani tam není takový velký hit, jaký měli na předchozích deskách. Přesto mě ta deska zasáhla v určitém období a naprosto jsem jí rozuměl. Mick Hucknall má skvělý hlas a je to jeden ze zpěváků, ke kterému jsem se po čase vrátil.
MESHELL NDEGEOCELLO - Bitter (1999)
Trošku jiná deska od Me’Shell NdegéOcello, která se liší od jejich ostatních. Je hodně intimní a víc komornější. Hodně akustický, ambientní zvuk a z hlediska ženského hlasu naprosto jedinečné album. Mám ho rád i kvůli jeho celkové atmosféře.
PRINCE - Gold Experience (1995)
Měl jsem jedno období, kdy jsem tuto desku poslouchal skoro pořád. Gold Experience mám z jeho desek asi nejradši, i když je všechny neznám tak dobře. Album, které mě naprosto zasáhlo a měl jsem nutkání pouštět si ho znovu a znovu.
FRANK SINATRA & COUNT BASIE - An Historic Musical First (1962)
Tyto dva hudební velikáni mají spolu dvě nebo tři desky, ale volím zrovna tuto, krom jiného i kvůli skladbě Looking at the World Thru Rose Colored Glasses . Je to prostě vysoká škola jazzového umění vůbec. Super muzika, kterou nelze jen tak popsat slovy.
CHET BAKER - The Best of Chet Baker Sings ( 1989)
Tato deska mi změnila život. Chet Baker má neuvěřitelný projev. Když jsem tuto desku slyšel poprvé, nevěřil jsem svým uším a byl jsem překvapen, že takový intimní projev může mít dospělý chlap. Půjčil mi ji Bady Zbořil z J.A.R. se slovy, že až ji uslyším, tak se z toho po... A měl pravdu.
BOBBY McFERRIN - Beyond Words (2002)
Na této desce krom jiného je i nejlepší sólo na piano v podání Chicka Corey, které jsem kdy slyšel. Vůbec ta sestava je hvězdná, bubnuje Omar Hakim, na basu hraje Richard Bona, na piano je Chick Corea. Krásná, pestrobarevná muzika, která se jen tak neoposlouchá.
BALTIC VOICES - Baltic Voices 3 (2003)
A teď něco z lesa. Baltic Voices je smíšený sbor z Estonska, který zpívá vokální skladby estonských, litevských, švédských a finských skladatelů, jako jsou třeba Arvo Pärt, Cyrill Kreek nebo Sven-David Sandström. Diriguje je Paul Hillier a jsou to famózní hlasy, které mě dostávají do kolen.
