10 nejoblíbenějších desek Romana Helcla
text Ivan Ivanov a Roman Helcl foto Pavel Jakubka
Kytarista Roman Helcl kromě své domovské skupiny November 2nd působil dvě dekády v kapele Anny K. Od loňska je členem nového objevu české scény, formace Vanua2.
Kromě toho má za sebou zámořská turné s americkou zpěvačkou Janet Robin nebo zpěvákem Peterem Aristonem, koncerty s nashvillskou písničkářkou Jill Walsh nebo s texaským rockerem Elijahem Fordem, synem sólového kytaristy Black Crowes. Letos ho čekají koncerty s projektem Radim Hladík Tribute, které organizuje Zlata Hladíková s původními členy Blue Effectu. S Vanua2 nedávno vydal debutové EP a s November 2nd právě natáčí po osmi letech nové album.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Moji rodiče měli doma skvělou kolekci desek. Díky tomu jsem, na rozdíl od většiny svých spolužáku, od rána do večera slyšel Beatles, Rolling Stones, Hendrixe, B. B. Kinga, Led Zeppelin nebo taky Boba Dylana, Joan Baez či Johnnyho Cashe. Můj otec se navíc v osmdesátých letech pohyboval v disentu a sám pořádal pololegální výstavy a koncerty. Taky mě dost často brával na jiné akce, organizované jeho kamarády. Moje mamka zase pracovala v kulturním středisku v Hranicích. Všechny koncerty jsem tak viděl ze zákulisí a od začátku mě hudba pohltila. A první stěžejní deska? Asi Morrison Hotel od The Doors.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
A Hard Day’s Night od Beatles.
A které album sis pořídil jako poslední?
Naposledy LP Doyla Bramalla II. - The Welcome Sessions na jeho koncertě na Blues Alive v Šumperku. Digitálně, tuším, posledního Marcuse Kinga - El Dorado.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Na základce John Lennon, v pubertě pak Pearl Jam. Pak už to začalo být složitější. Když se bavíme o albech, uvědomuju si, že mě při jejich pořizování někdy ovlivňuje, kdo nahrávky produkoval. Některé desky jsem si koupil spíše kvůli producentům.
Můžeš uvést příklad?
Jednoznačně vizionář, producent a zvukový inženýr Tchad Blake. Na jeho jméno jsem poprvé narazil u druhého alba Sheryl Crow nebo u Suzanne Vegy. Pak jsem postupně zjišťoval, že pod mými oblíbenými deskami je podepsaný právě on, ať už to byli Bonnie Raitt, Doyle Bramhall II., Los Lobos, Tom Waits, Peter Gabriel, později pak The Black Keys, The Kills, Pearl Jam a další. Ten zvuk je jak z jiné dimenze. Prostory, barvy, míra zkreslení, komprimace bubnů.
Nemixoval Tchad Blake i poslední album tvojí kapely November 2nd? Jak jste se k němu dostali?
To je největší úlet. Byli jsme s November 2nd zrovna na společném turné se Suzanne Vega a naše zpěvačka Saša se jí u večeře na Tchada, který produkoval většinu její diskografie, ptala. A Suzanne ochotně nabídla, ať jí pošleme naše poslední věci, že mu je přepošle. To bylo v neděli a v pondělí přišel mail od Tchada. Hned první mixy našich písniček Water a Shaky Ground, co udělal, jsme poslouchali s otevřenými ústy.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Dobrá a těžká otázka. Pokud to mám říct jednoduše, tak se snažím vyhýbat prvoplánovému mainstreamu. Jinak jsem otevřený nejrůznější stylům a vlivům.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Asi bych nedal z ruky alba, ke kterým se váže nějaký zážitek nebo období mého života. A pokud bych jednou přešel pouze na digitální poslech, asi bych si nechal jen desky s věnováním. Mám takové třeba od Doyla Bramhalla II., Sheryl Crow, Spin Doctors, Black Crowes, Suzanne Vegy nebo Kathleen Edwards.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Reef v Akropoli, The Arcs v Berlíně, City and Colour ve Vídni, Doyle Bramhall ve Waco v Texasu a Gary Clark Jr. na pražském Hradě.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Díky za tuto otázku. Takže rychle, než si to rozmyslíš: Pearl Jam - Vs., Buffalo Tom - Sleepy Eyed, Shelby Lynne - Suit Yourself, Joan Osborne - Righteous Love, The Raconteurs - Consolers of the Lonely, Lenny Kravitz - Circus, Tom Petty - Echo, Hazy Malaze - Hazy Malaze, Jimi Hendrix - Band of Gypsys, Neil Young - Harvest Moon, Vladimír Merta - P.S., Robert Cray - Some Rainy Morning, Priessnitz - Nacht und Nebel, Red Hot Chili Peppers - Blood Sugar Sex Magik a spousty dalších.
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Obojí.
The Arcs - Yours, Dreamily (2015)
Na co sáhne frontman Black Keys Dan Auerbach, to si vždycky zamiluju. Ať už jde o jeho domovskou kapelu, boční projekty nebo produkci. Úplně nejraději mám jeho garage band The Arcs. Dvoje bubny, basa, bicí, kytara, klávesy a dívčí vokální mariachi band vytvářejí nádhernou muziku, která čerpá ze starých soulových alb, Captaina Beefhearta i novějšího hip hopu. Jak Auerbach sám říká, písničky jsou experimentální, ale ne nepochopitelné. A zvukové balení v mixech Tchada Blakea vše posouvá k mistrovskému opusu.
Bonnie Raitt - Fundamental (1998)
Nejlepší zpěvačka a slide kytaristka všech dob, zabijácká produkce dua Tchad Blake a Mitchell Froom, silné písničky, temný sound a na kytary David Hidalgo z Los Lobos. Ani po dvaadvaceti letech nahrávka zvukově a produkčně nezestárla. Kdybych ji neznal a někdo mi řekl, že ji natočili letos, věřil bych tomu.
Mad Season - Above (1994)
Dodnes si pamatuju, kdy a kde jsem si koupil svoje nejzásadnější desky. Tuhle 21. dubna 1995. Byl jsem na střední škole, zcela unesený grunge scénou, především Pearl Jam. A právě Mad Season byli v tomto stylu opravdovou supergroup, složenou ze členů Alice in Chains, Pearl Jam, Screaming Trees a Walkabouts. Do poslední noty umím zahrát celé album na kytaru a úvodní Wake Up je pro mě jednou z nejsilnějších skladeb na světě.
Doyle Bramhall - Jellycream (1998)
Druhé řadové album kytaristy, který mě snad ovlivnil nejvíc. Jako levák hraje na nástroj zrcadlově, přitom si nepřehodil struny, takže má tu nejtenčí nahoře. A díky tomu zní prostě jinak. Album má osobitý zvuk, za kterým stojí opět producent a zvukař Tchad Blake. Co skladba, to klenot. Ostatně dvě písničky z nahrávky převzal Eric Clapton s B. B. Kingem pro album Riding with the King. Jo a doprovodné kytary hraje Craig Ross od Lennyho Kravitze.
Wilco - Sky Blue Sky (2007)
Sky Blue Sky je podle mého nejlepší nahrávkou chicagských Wilco. Nadčasová kolekce klenotů od úvodní Either Way, přes Sky Blue Sky, nádhernou Hate It Here až po What Light nebo The Thanks I Get, které vyšlo na bonusovém disku. A všemu vévodí píseň písní Impossible Germany s nejlepším kytarovým sólem na světě. Dokážu ji poslouchat bez přestávek dokola.
Counting Crows - August And Everything After (1993)
Moje srdcovka, která mě provází od roku 1993. Soundtrack po cestě životem nebo klidně jen po cestách přes pláně, které se táhnou z Omahy ke Kansasu (vyzkoušeno!). Krásné písničky, úsporné hraní, archetypální zvuky kytar, silné příběhy v textech, a to vše pod dohledem producenta T Bone Burnetta. Dlouhá léta jsme s November 2nd hráli na koncertech úvodní Round Here.
Circus Praha - Circus Praha (1995)
Bez tohoto alba by byl můj život jinde. Brad Stratton s Honzou Ponocným byli pro naši kapelu November 2nd mentory a bubeník Tomáš Brožek s náma pak dlouhá léta hrál. Podle mě nejlepší česká kapela, s koncerty, které mě dostávaly do extáze. Po rozpadu kapely zůstala na české scéně prázdná díra. Díky za tohle album, na jehož coveru jsem dokonce zvěčněný jako polykač ohňů a můj táta je tam ústřední postavou.
Reef - Glow (1997)
Od roku 1995 to byla minimálně čtyři roky moje nejoblíbenější kapela. A v tu dobu jsem nemohl ani náznakem tušit, že mi jednou zavolají a pozvou mě na konkurz jako náhradu za můj kytarový idol Kenwyna House. Sice jsem skončil druhý, ale dodnes ve mně zůstane ten skvělý pocit, když jsme společně zkoušeli v Glastonbury nebo hráli titulní skladbu alba Place Your Hands na Andělech. To, že mě pozvali, abych se k nim připojil na kytaru i na jejich posledním pražském koncertě, už byl jen další bonus. A prý že se zázraky nedějí.
Blue Effect - Svitanie (1977)
Protipól ohavného normalizačního mainstreamu. Čirá krása, která odolala zubu času. Nahrávka světových parametrů. Když někde slyším Rosenku, pořád mi vstávají chlupy na rukou a trne mi tou nádherou šíje. A ten groove bubeníka Vlado Čecha...
The Beatles - Abbey Road (1969)
Beatles mi v seznamu nemohli chybět. Když jsem vybíral, které album sem dát, rozhodl jsem se pro Abbey Road. Kapela byla během jeho nahrávání na pokraji rozpadu, přesto natočila hudební milník. První strana je složená ze singlů, druhou tvoří většinou spojené písničky v jeden celek. Nahráno dohromady, do osmi stop bez počítačů, rovnání, autotune... Kouzlo vychází z pravé podstaty hudby - z rukou, které hrají na nástroje, z prolínání hlasů a z krásy aranží.
