Kytaristovi Petrovi Roškaňukovi nikdo neřekne jinak než Rošky a jeho jméno je nerozlučně spjato se skupinou Žlutý pes. Pro pořádek bych ale měl uvést i názvy kapel, kterými Rošky prošel, a že jich nebylo málo: Framus 5, Dobrohošť, Marsyas, Nová růže, R-Force, Aleš Brichta Band.
Dnes nadále působí ve skupině Žlutý pes, ale krom toho vede vlastní bluesrockovou skupinu Blackout a účinkuje v jam session bandu UBS - Underground Blues Session. A když nekoncertuje, tak ve svém studiu komponuje, produkuje a natáčí vlastní projekty, reklamní a filmovou muziku.
Jak ses dostal k rock ’n ‘rollu a co byla tvoje první stěžejní deska?
Rock jsem začal sledovat na základce, tam šlo převážně o hard rock typu Black Sabbath, Deep Purple a podobně. Když jsem se v sedmdesátých letech dostal k tehdejším albům Johnnyho Wintera, Wishbone Ash nebo Savoy Brown, nebylo cesty zpět, chytlo mně to tak, že mi bylo jasný, že chci a musím hrát. Stalo se to součástí mojí DNA. Touha hrát tuhle muziku, jít za co nejlepším projevem a sledovat, co se děje, mě drží dodnes. Později jsem to rozšířil o jazz rock, kterej byl tehdy populární, vliv na mě měli samozřejmě starší kamarádi. Na střední jsem si koupil první kytaru a byl jsem pro výrobní proces ztracen. Na vysoké se to ještě dalo jakžtakž skloubit, ale vojenská katedra na VŠ mi zároveň jasně ukázala, kudy se ubírat nebudu, a po dobrodružném získání modré bylo vymalováno.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Yes - Close to the Edge, v české licenci se to jmenovalo Na samém kraji útesu (Supraphon 1974). Dodnes si ji občas pustím z flacu, podle mě je to krásná nadčasová muzika.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Johnny Winter, Andy Powell a Ted Turner z Wishbone Ash, Jeff Beck, Stevie Ray Vaughan, Eric Clapton, líbí se mi Paul Gilbert a další.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Od Wishbone Ash, Erika Claptona, Johnnyho Wintera, George Harrisona, Toma Pettyho, Rolling Stones, Aerosmith přes Mötley Crüe, Cinderellu, Poison, Cult po Kennyho Waynea Shepherda, Stevieho Raye Vaughana a Joea Bonamassu.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Johnny Winter - Captured Live (1976). To je z mého pohledu absolutně největší nářez, jakej kdy byl vydanej. Takovej koncentrát feelingu, přesnosti, stylový a zvukový dokonalosti, to vše podaný v ďábelskejch tempech, je podle mého názoru unikátní věc.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
To je opravdu těžký. Jeff Beck byl na živo senzační, Ozzy a spousta dalších taky. Johnny Winter, kterému jsme měli se Psem tu čest předskakovat v Praze, to bylo unikátní splnění snu, zašli jsme s Honzou Martinkem za ním do šatny, aby nám podepsal kytary, což ochotně učinil a přijal nás velice vlídně. Bylo jasný, že už má podlomený zdraví, takže jsme byli rádi, že jsme tu možnost dostali. Skvělej zážitek byl i předskakování ZZ Top, což jsme absolvovali dvakrát, a zažili jsme s nimi dobrou afterpárty.
Ale naprosto nejsilnější dojem na mně udělali Lynyrd Skynyrd, kterým jsme předskakovali v Plzni. Jednak pro mimořádně vstřícnej přístup kapely k nám - přátelský setkání s kompletními Lynyrd bylo senzační -, ale i ze symbolickejch důvodů. Za totáče jsme si mohli maximálně při poslechu prohlížet obaly jejich desek a nadávat na bolševickej totalitní teror, kterej nám ničil mládí. A pak ta neuvěřitelná satisfakce: Bolševik od válu, my se Žlutým psem se vracíme z Chicaga, kam jsme vezli dříví do lesa nebo jsme jeli hrát rock ‘n’ roll do Ameriky, a později najednou hrajeme na jednom jevišti s kapelou, která měla vliv na vznik Psa, to jest s Lynyrd. Fakt jsme si to parádně užili. Na to se nedá zapomenout.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Jeff Beck with the Jan Hammer Group Live (1977) nebo třeba The Billy Cobham / George Duke Band ý- Live on Tour in Europe (1976), to jsou klenoty. The Rolling Stones - Exile on Main St. (1972) a dalších asi sto alb.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Pouštím si CD a flac, a to doma i v autě.
Různí - Mar Y Sol (1972)
Live dvojalbum z festivalu v Puerto Rico z roku 1972. Bluesrocku futrál. Senzační skladbu Texas Blues/Jelly Roll od Nitzingera jsme převzali prakticky do noty a dodnes ji hrajeme, všechno ostatní je excelentní ukázka toho, jak se tenhle styl má hrát, plus slyšitelná skvělá atmosféra. To je nahrávka, kterou mám fakt rád. Vypíchnul bych ještě Cactus - Bedroom Mazurka, The Allman Brothers Band - Ain’t Wastin’ Time No More, nebo B.B.King - Why I Sing the Blues.
Wishbone Ash - Pilgrimage (1971)
Krásný album, který mně zásadně ovlivnilo a stalo se mi učebnicí. Song Where Were You Tomorrow (Live) je fantasticky zahraný boogie se sóly s mimořádným feelingem. Tuhle věc jsem se okamžitě naučil, do každého tónu, tzv. „do brnku“. Kdysi ji hrála kapela Expanze ještě s virtuózem Jirkou Jelínkem. Hrajeme ji dnes s jam session bandem Underground Blues Session (Martinek-Karafiát-Rošky).
Johnny Winter - Captured Live! (1976)
Tohle live album považuju za Winterovo nejlepší, možná i nejlepší bluesovou nahrávku vůbec, je to live sestříhaný z koncertní šňůry. Winter je v takový formě, že to snad ani není možný. Jedna věc vedle druhý, od začátku do konce, je to největší nářez, jakej znám, fantastická ukázka feelingu, čistoty, přesnosti a rychlosti. Je to bezkonkurenční nekompromisní jízda. Když jsem tohle slyšel, byl jsem ztracen, a dodnes mě ten výkon při každým dalším poslechu fascinuje.
The Mahavishnu Orchestra with John McLaughlin ý- The Inner Mounting Flame (1971)
V sedmdesátkách v tom jela skoro celá muzikantská Praha, kontemplace nad tím nářezem byla skoro povinná a já jsem byl též oslněn. Je to taky pořádnej nářez a zásadně mi to rozšířilo obzor. John McLaughlin, Billy Cobham, Rick Laird, Jan Hammer, Jerry Goodman - světová špička tohohle stylu. Začal jsem sledovat i další jazzrockové kapely a rád si to dodnes pustím.
Savoy Brown - Blue Matter (1969)
To bylo asi první album, u kterého jsem si řekl, že tohle prostě musím umět. Sólo z May Be Wrong bylo první, který jsem kdy stahoval. Jsou to Britové, před pár lety hráli v Praze, samozřejmě ne v původním složení, ale bylo to skvělý.
Robert Johnson - Red Hot Blues (1993)
Není co dodat. A ještě ta legenda o křižovatce. Myslím si, že to je jeden ze základních hudebníků, kteří to všechno začali, a naštěstí se zachovaly jeho nahrávky.
Deep Purple - Fireball (1971)
Ritchie Blackmore skvěle kombinuje rock s nepopiratelným bluesovým podtextem. K tomu Lord, Glover, podle mě tady společně položili stylovej základní kámen. Klíčový rockový album, na kterým Blackmore předvedl něco mimořádnýho, na co pak spousta následovníků navazovala. Nebylo nikoho, koho by to nezasáhlo. Jako když hodíš granát do slepičárny. No a dodnes se v rozhovorech se současnou generací kytaristů často odkazují na tuhle nahrávku.
Mötley Crüe - Dr. Feelgood (1989)
Tohle je přesně ukázka toho, co mám rád - mix rocku, blues a popu. Dalších podobnejch bandů je spousta. Mám rád ještě Cinderellu, Poison, Skid Row, ale Mötley je esence hitovýho nářezu, z kterýho mám pocit, že to z nich takhle opravdu leze. Přitom tenhle hudební směr, kterej mám tak rád, si nemůžu pouštět v autě, protože se mi okamžitě ztěžkne noha na plynu a ve vzduchu cítím bourbon! On je to totiž taky životní styl.
Kenny Wayne Shepherd Band - Lay It On Down (2017)
Můj nejoblíbenější kytarista současný generace. Zvukově je to přesně to, čeho bych chtěl dosáhnout. Jak mix alba, tak zvuk a výraz kytary. Původně odvodil svůj zvuk a feeling do detailu od SRV, pak už vytvořil vlastní a jde pořád dál. Má fantastickou tvorbu tónu, výraz, přesnost, naléhavost, nepochybuješ ani sekundu že je to všechno správně, a ještě ti na koncertě běhá mráz po zádech.
B.B. King & Eric Clapton - Riding with the King (2000)
Tohle album mám rád pro noblesní způsob, jak ten materiál podali, virtuositu a samozřejmost. Takovýho nadhledu v Evropě asi nikdo nedocílí, ale to neznamená, že se o to až do smrti nemůžeme snažit. Album je esencí, etalonem bluesový kytary, zpěvu a feelingu.
