10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Petra Maláska
O Petrovi Maláskovi toho lze napsat opravdu hodně. Protože jeho činnost je velmi různorodá, stejně tak jako hudební žánry, ve kterých se pochybuje. Jazz hraje jako člen František Kop Quartetu, začínal v kapelách Hot Line a Jazzpress, léta doprovázel Hanu Hegerovou a Martu Kubišovou, též hraje s Lucií Bílou. Diriguje a přednáší a hodně komponuje. Petr Malásek je především skladatel. Píše scénickou a filmovou hudbu a výčet divadelních inscenací a filmů s jeho muzikou by zabral několik stránek tohoto časopisu.
Jak se dostal k populární hudbě a co byla první tvoje stěžejní deska?
Jako studsent konzervatoře jsem si často přivydělával jako studiový hráč. Pendloval jsem mezi nahrávacími studii, hudebními žánry a byla to pro mě ta nejlepší muzikantská škola. V devatenácti letech jsem dostal nabídku do Tanečního orchestru československého rozhlasu, bigbandu, ve kterém jsem na mnoha celodenních natáčeních trochu přičichl k jazzu a..., byl jsem ztracen. Hrálo nás tam sedm mladých kluků, říkali jsme si Malá noční hudba a téměř nic jiného jsme nedělali, než měnili tužkové baterky ve walkmanech a navzájem si půjčovali kazety se skvělou muzikou.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
To si pamatuji naprosto přesně! Bylo to LP skupiny Omega v Centru maďarské kultury na Národní třídě a stála 44 korun! Bylo mi asi čtrnáct let...
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Asi bych tuto otázku trochu rozdělil... Měl jsem vzory pianistické, a to zejména čtveřici apoštolů Corea-Jarrett-Hancock-Evans, později se k nim ještě krom spousty jiných přiřadil Brad Mehldau. A pak to byly vzory skladatelské: Šostakovič, Stravinskij, Ravel, Bartók, Bernstein. Dostat se těm lidem do hlavy a alespoň trochu pochopit směry jejich hudebních světů je práce na několik životů.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Tím, že se hodně věnuji filmové a scénické hudbě, ten skladatelský rozptyl je dost široký, přeci jen ve scénické hudbě najde uplatnění hodně hudebních žánrů. Jinak se snažím pořád cvičit, jak klasiku, tak jazz. Paní Hana Hegerová vždycky říkala: „Nejlepší muzikanti jsou klasicky vzdělaní jazzmani...“ tak se snažím...
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Keith Jarrett: Köln Concert. Pro mne esence umění, imaginace, virtuozity a inspirace. S každým poslechem vždy najdu nějaký nový detail, který mi dříve unikl...
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Koncert Prince na mnichovském letišti. Jeli jsme tam s Romanem Holým, strašně jsme promokli, ale stáli jsme v kotli pár metrů od pódia a neuvěřitelně si to užili.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru deseti desek, a nevešly se tam?
No jéje... Deset je málo. Nevešli se mi tam mí oblíbení klasičtí interpreti, Richter, Horowitz, Gould, nevešly se tam mé oblíbené filmové soundtracky, Thomas Newman, John Williams, oblíbenci z rockové scény, Radiohead, Jeff Beck... Dobré muziky, která mě fascinuje, je strašně moc.
Pouštíš si desky z LP, nebo z CD?
Upřímně... poslední dobou nejvíce ze streamovacích serverů. Ale už několik let mám v plánu si vybudovat poslechový koutek s dobrými bednami, gramofonem... Jen na to není čas, pořád něco poslouchám nebo někde hraju...
Miles Davis - Kind of Blue (1959)
Pro mě naprosto zásadní deska, bible jazzu. Geniální témata, geniální muzikanti, myslím, že ji znám celou zpaměti téměř notu od noty. Strašně by mě bavilo být u natáčení, musela to být velká jízda.
Keith Jarrett - The Köln Concert (1975)
První z mých pianových apoštolů na desce, kde je zkoncentrováno celé jeho umění. Mám doma celý koncert v notách a vždy si uvědomuji, jak moc je toho ještě za těmi notami...
Chick Corea - Three Quartets (1981)
Druhý pianistický vzor a jeho deska, která mnou zahýbala. Pamatuji si, že jsem po poslechu sedl a také napsal Tři kvartety pro naši tehdejší kapelu. Znáte je? Ne? Tak to je ten rozdíl mezi mnou a Chickem Coreou...
Steps Ahead - Smokin’ in the Pit (1980)
Album, které mi kdysi v Tanečním orchestru československého rozhlasu přinesl Štěpán Markovič a já jej musel poslouchat pořád dokola. Nedávno jsem si jej dal znovu a zjistil jsem, že je to pořád stejná „jízda“. Také aby ne, v takové sestavě hráčů!
Brad Mehldau - Art of the Trio 1 (1997)
Pianista, u kterého se těším na každý jeho nový počin. Ať už hraje se svým triem, sólo, doprovází zpěvačky, jako sideman nebo i ve svých originálních projektech, vždy osobitý, rozpoznatelný, fantastický. Nechápu, co se mu při hraní v hlavě odehrává, ale je to mazec...
Pat Metheny - Letter from Home (1989)
Pat Metheny a Lyle Mays. Krásná muzika, co hladí duši. Muzika, která snad vypadá na první poslech poměrně jednoduše, ale když člověk nakoukne blíže pod pokličku, je to pěkně sofistikovaně vymyšlená konstrukce.
Sting - Bring of the Night (1986)
To překvapení, když se Sting obklopil jazzmany a natočili tento live! Legendární pianové sólo Kenny Kirklanda v Bring of the Night, atomová rytmika Omar Hakim, Darryl Jones, Branford na saxofon. Takhle nějak to asi vypadá v ráji...
Stevie Wonder - Live (1970)
Toto je podobný případ. Stevie v celé své kráse. Poslouchali jsme pořád dokola s kapelou v autě cestou na zájezdy a snili o tom, že nám to bude jednou také tak hrát...
Frank Zappa - One Size Fits All (1975)
Zappa je člověk, který mi ukázal, že muziku je možné dělat i úplně bláznivě a že to té muzice strašně sluší. Obzvláště když to někdo umí vymyslet tak, jako on a jeho spoluhráči. Těžko od něj vybrat jedno album, každé je něčím specifické a skvělé.
Gustav Mahler - Symphonies 1-9 (L. Bernstein) (1974)
A nakonec bible skladatelského umění, instrumentace, a navíc v dokonalé interpretaci Newyorské filharmonie pod vedením Leonarda Bernsteina. Mám ke všem Mahlerovým symfoniím kapesní partitury a někdy si v nich při poslechu čtu. Je to lepší než detektivka a pokaždé v nich najdu něco nového. Takhle píše Bůh...