Potomek podruhů a bezzemků, z čehož pramení jeho lokajská a devótní nátura (viz J. Menzel). Veterán československé kulhavé basovky. Bývalý člen radikální bigotně-folkové skupiny Žaludi. Zakladatel Klubu přátel zbytečných informací. Misogyn a misogym. Ocenění: Nejlepší vypravěč nudných historek bez pointy, co nikoho nezajímají, a dotyčný to nepozná. Samožer roku 2011. Nejhorší milenec dekády. Tento popis baskytaristy skupiny Monkey Business, který je vynikající hudebník a svéráz, jsem našel na stránkách kapely. Když jsem mu volal, abych ho pozval do této rubriky, první, na co se zeptal bylo: A nevadí, že se budu vyjadřovat tím svým stylem? O jaký styl se jedná, napoví naše povídání.
Jak ses dostal k muzice a co byla tvoje první stěžejní deska?
Měl jsem doma asi od šesti let španělu s kovovými strunami, ale klasicky to bolelo, nešlo to dlouho zmáčknout. Až jednou přišel spolužák, že jeho starší brácha má elektriku. Tak jsem k němu zašel a okusil tak poprvé rozkoše snadného dohmatu. Učili jsme se na Kaťákách, Dvě růže krepový a tak. Co byla moje opravdu první a stěžejní deska, si nepamatuju přesně, ale strašně na mě zapůsobil Abraxas s albem Box a samozřejmě legendární singl Výběru Komu se nelení - tomu se ženění / Jó, já se mám.
Kterou desku sis koupil jako první ze své vlastní kapsy?
S jiným kámošem ze základky jsme jeden čas dost jeli Abbu a to spočívalo v tom, že jsme po škole přišli k nám, nazuli máminy kozačky a zmítali se u gramce, kde jsme měli vohulený Waterloo. Na to konto jsem toužebně očekával, až do prodejny na Tyláku dorazí supraphonská verze Super Trouper. Takže ta byla asi první nebo jedna z prvních. Dále již má THC a stářím ovlivněná paměť nesahá.
Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako fanda, nebo jako baskytarista?
Obecně když začínáš hrát na nástroj, tak se zabýváš logicky jenom jím. To okouzlení, že vyloudíš vlastníma rukama tóny nebo rány atp. Postupně a věkem by se podle mě tahle úzká ulička měla razantně rozšiřovat. Nejhorší je, když zamrzneš na instrumentu a stává se z tebe akrobat a chrlič not a je ti šedesát. Tohle je prokletí jazzu nebo třeba progresivního rocku nebo metalu. Líp jsou samozřejmě na tom lidi, kteří zároveň hrajou, zpívají a třeba skládají a píšou texty, ti to mají od začátku komplexnější. Já miluju komplexní umělce typu Rogera Waterse a je mi úplně jedno, že umí tři tóny na basu a zpívá falešně. Čím jsem starší, tím víc řeším celek, atmosféru a pocit. Zvuk a instrumentální výkony jsou mi u zadku.
A co domácí scéna, bavilo tě něco v době, kdy jsi začal vstřebávat hudbu?
Popravdě řečeno jsem vyrůstal jenom na domácí scéně. Já nechodil na burzy, neměl jsem starší kamarády s cizími deskami. Neměl jsem dlouho ani kazeťák. Jó, slyšel jsem u kámoše Trio, ale neměl jsem kazeťák, takže jsem si to doma neposlech’. Máma měla na deskách Country beat Jiřího Brabce s Naďou, Waldou a tak. Neměli jsme ani pořádný VKV. Takže stanice Praha, čili hudba z alb Karla Vlacha, v neděli operetky a v televizi ostrý obraz a dobrý zvuk ze San Rema. Tak jsem to sjel a pak jsem jel Abraxas, Pražský výběr, Olympic, Dr. Max, Hudbu Praha, Žentour, Omnibus, Bossanovu, to jsem samozřejmě už chodil po koncertech. Pro mě to znamenalo hodně, já neznal Rockpalasty se Simple Minds, já přišel na Barču na namalovaný a fosforeskující Žentoury nebo do Dvojky na Omnibus s Robertem Kodymem s patkou v bílý košili a byl jsem v tranzu.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory v té době?
Když to vezmu čistě basově a zase po česku, tak Michal Dittrich z Abraxas. Ten mě nejvíc ovlivnil svým citem pro figuru. Má podle mě jednoznačně nejvíc a nejkrásnějších basových figur v Čechách, možná i ve Střední Evropě... To je vlastně pro mě největší zábava dodneška - vymýšlení mazaných a dobře znějících basových licků. Samozřejmě i Michal Pavlíček, ač kytarista, nahrál spoustu super bas, tedy další bassman bombastik. A potom později mistr šesnáctkového tiku Mark King. Že bych měl zamlada nějakého komplexnějšího mentora třeba typu Boba Dylana nebo Davida Bowieho, to si nepamatuju. Byl jsem asi příliš povrchně a basově zaměřen.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Emocionálně jsem zamrznul v osmdesátkách, tedy nejbližší je mi melancholie a nejlíp, když pod tím bublá „grův“. Ale poslechnu si i lo-fi surfpunkový kapely z Kalifornie, mám rád Neue Deutsche Welle, old school rap, minimalismus, psychedelii, miluju Franka Zappu, starý, méně známý funkárny a dřevní soul. S dcerkami teď jedeme Justina Biebera, ale ani Rudolf Cortéz není špatnej.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Ideal Bi Nuu. To je deska, která mi vždy přinese radost a má i nádhernej obal.
A na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Toho je víc. Třeba první koncert milovaného basisty T. M. Stevense ve Futuru, kde bylo asi dvacet lidí, z toho patnáct basistů. Vedle mě stál s otevřenou pusou Milan Broum z Olympiku a sedlo mi to tak, že jsem si po koncertě říkal, že to tady sbalím a budu dělat TýeMovi sluhu a měniče strun. Nebo PIL..., tt nás přitáhli jak magnet k pódiu a už nás nepustili. Kdyby neskončili, tak tam stojíme doteď. Nebo Prince ve Vídni, koncert v den jeho šestapadesátin. Nejlepší a nejhlasitější live diskotéka ever. Ale co ti budu vykládat? Jak říkal Tomáš Hanák: „To byl život, to jsi nezažil!“ (smích)
Koncert, na kterém jsi hrál a v životě na něj nezapomeneš?
Mimořádně zajímavá akce byla kdysi v Kopřivnici pro zaměstnance automobilky, kde byl headliner Kabát a kde bylo asi čtyřicet tisíc lidí, ze kterých ale šla absolutně nulová energie. Ty lidi nedali najevo ani molekulu emoce, pocitu, ani Kabátu, natožpak nám. Další zajímavá a emocionálně náročnější akce byla na koncertě k výročí sametové revoluce v Arše, kde jsme doprovázeli nevyzpytatelného solitéra Vladimíra Mertu a zkoušeli se zpoceným zadkem uhodnout, jestli bude následovat refrén nebo sloka, nebo co tam vrazí v příští vteřině za kilo.
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Pouštím si vinyly nebo YouTube a občas rozhlas po drátě, hlavně A léta běží...
Kolík desek asi máš?
Dva a půl metru vinylů, stovky CD.
Máš ještě další oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Já se přiznám, že není úplně zas tak moc desek, které bych bez přeskakování poslouchal od začátku do konce. Jsem spíš sběratel písniček. Slídím každý den po netu a čmuchám písničky. Možná to bude znít blbě, ale mám rád desky Monkey Business, protože na nich se od začátku snažíme, aby tam nebyla žádná vata, žádné slabé místo, aby šly poslouchat od začátku do konce. Jinak mám hodně rád docela novou kalifornskou kapelu The Garden, což jsou dva jednadvacetiletí hoši - dvojčata - a jsou skvělí. Uznávaj’ jenom Killing Joke a The Minutemen a je to znát. Deska se jmenuje Haha. Pak určitě Thomas Dolby Alien Ate My Buick, James Brown Gravity, Was not Was Are You Okay?, Blind Melon Soup, starý Ministry z osmdesátek, něco od Michaela Frankse, Donald Fagen Nightfly... A teď konec! Musím se osprchovat a jet na koncert. Muzika není žádnej holubník!
ABC - Abracadabra (1991)
Tuhle desku původně dostal Matěj Ruppert od Romana Holého k Vánocům, ale Matěj ji tenkrát v Lucerně po koncertě zapomněl. A dobře udělal. Já jsem je znal z mládí, ale tak maximálně hit Look of Love, to se mi líbilo, ale tohle mě dostalo. Ta deska definuje přesně můj pocit, to jsem já, se svým věčným sněním a melancholií.
Red Hot Chili Peppers - Mothers Milk (1989)
Tohle poprvé přitáhl kámoš, budoucí zvukař, Radek Rondevald začátkem devadesátek na nějakou pařbu. To byl pro mě zlom! Předtím jsem znal jenom učesanej funk typu Level 42 a najednou tenhle živelnej chlív obsahující směsku Hendrixe, P-Funku, rapu. Tohle setkaní s RHCHP mě trvale poznamenalo!
A Life of Surprises - The Best of Prefab Splout (1992)
Naprosto nejmíň doceněná kapela v kosmíru a přilehlých oblastech. Vtipné texty, skvělá hudba, úžasná atmosféra. Kvintesence osmdesátek, bez molekuly nabubřelosti a patosu dnešního mainstreamu anebo snad nedejbože autismu jazzu. Kdo to neslyšel, jakoby ani nebyl!
Daniel Fikejz a Combo FH - Situace na střeše (1985)
Tuhle věc mi dal můj soused, který tam v té době hrál na fagot. Okamžitě si mě to získalo. Vtipné a tematicky často velmi podivné texty Dana Fikejze typu Soused kope jámu. Tohle jsem jel tisíckrát a vždycky jsem se bavil.
Abraxas - Manéž (1984)
Další pro mě naprosto zásadní věc, u které jsem v pubertě strávil stovky hodin. Podle mě album, které má naprosto unikátní, podivnou atmosféru s velmi specifickým zpěvem. No a samozřejmě skladiště bytelných basových figur.
Depeche Mode - Black Celebration (1986)
V pubertě jsem měl jeden čas disco-vekslo období a chodil jsem často na návštěvu domů ke kámošovi, co měl doma Bravíčka, na skříni prázdné plechovky od Coca-Coly a barevnou hudbu. Zkrátka hi-class doupě. :-) A tam jsem zaslechl tuhle nádheru. Už tehdy mě to uhranulo. Až mnohem později mi ale v plné šíři došlo, co je vlastně Martin Gore za génia.
Yes - Big Generator (1987)
Takhle nějak si představuji andělskou hudbu. Znám to tisíc let a dodnes mě ta platňa fascinuje a vhání mi slzy do očí. Nádherné vokály, super produkce, totální originalita. Vždy, když někde vidím vinyl Big Generator, tak si ho chci znovu koupit.
Ideal - Binuj (1982)
Za tento klenot (a za mnohé jiné) vděčím Romanovi, který to miluje od jinošských let. Z Nové německé vlny jsem v mládí zaregistroval maximálně Trio a možná Sternenhimmel nebo Majora Toma od Petera Schillinga. Tohle je ale ještě trochu jiný level. Krásně zahráno, krásně zazpíváno, krásný obal, vtipné texty, přitom třeskutá alternativa. Zpěvačka Anette Humpe je moje permanentní favoritka. Spolu s Nelly Gajerovou samozřejmě.
Icehouse - Measure for Measure (1982)
Další podle mne naprosto neprávem zapomenutá a hrubě podceněná kapela, která přitom dosahuje nadoblačných výšek typu Bryana Ferryho, možná i Davida Bowieho. Dokonalý zpěvák zpívající dokonalým hlasem, dokonalé melodie podpořené dokonalými harmoniemi, to vše zahalené v dokonale melancholickém aranžmá. I basista je tady kupodivu dokonalý. Dokonale vtipný a sympatický Guy Pratt.
Love and Money - Strange Kind of Love (1988)
Opět zasutý osmdesátkový klenot, který milovníka západů slunce, lesknoucího se oceánu, modré oblohy, vanoucího větru, rezavých kolejí, zpustlých míst, muscle cars ženoucích se pouští, opršelých kamenů a dávno ztracených lásek, určitě potěší.
