Domácí jazzovou scénu si ani v nejmenším netroufám hodnotit. Já mohu pouze upozornit na talentované umělce, kteří by si zasloužili větší pozornost. Brněnského klavíristu Martina Konvičku jsem objevil skrze baskytaristu Fox Territory, dnes Obligod, Jiřího Horáka. Martin vypustil do světa zkraje roku povedené komické video Rozšířené techniky hry na klavír, díky kterému jsem se dostal k jeho brilantnímu albu z roku 2017 Coming Home.
Jaká byla první deska, kterou sis koupil za vlastní peníze?
Protože jsem už od mala poměrně zdatný pirát, svoji první desku jsem si koupil ze zcela pragmatických důvodů, a to proto, že se nedala nikde stáhnout. Bylo to album Jaromíra Honzáka vydané českým vydavatelství Animal Music s názvem Little Things. Pamatuju si, že jsem slyšel on-line asi třicetisekundový výsek introdukce klavíristy Michała Tokaje a celou jsem se ji naučil. Potom mě ovšem tak moc zajímal zbytek alba, že jsem si ho musel prostě jít koupit. Byla to skvělá investice. To album mám dodnes moc rád.
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na tvůj seznam, ať už je žánr jakkoliv šokující?
The Dillinger Escape Plan - Dissociation. Viděl jsem je naživo a myslím, že ukočírovat takovou energii je sen.
Přibliž nám, prosím, své oblíbené značky klavírů.
Svou hudbu hraju pouze na klavír, čímž opravdu myslím dřevěný nástroj se struněním. Někdy si lidé myslí, že klavír je jakákoliv větší klaviatura, ale sebelepší elektronický nástroj má s akustickým jenom pramálo společného. Takže pokud jde o opravdový klavír v dobrém stavu, na značce už mnohdy tak moc nesejde. Ale jestli se ptáš na oblíbené značky, tak některé ročníky Petrofů, Yamaha a především Steinway jsou většinou zárukou super zvuku. V mém oblíbeném studiu Na Orlí v Brně je japonský klavír Kawaii, na který už jsem nahrál několik alb včetně svého, a tenhle klavír mě zvukově baví taky, nikde jinde jsem se ovšem s klavírem Kawaii nepotkal.
Jak bys vyhodnotil úspěšnost a nárůst followerů/fanoušků vašeho tria skrze video Rozšířené techniky? Na české poměry hodně povedené. Zároveň si troufám říct, že je občas nutné, aby se kvalitní obsah dostal i mimo okruh konzervativních fanoušků jazzu.
Zafungovalo to lépe, než jsem čekal. Vlastně jsem nečekal nic moc, člověk si v tom zmatku zvykne na to, že většina aktivit zapadne pod nánosem dalších záležitostí, které se všude kolem dějí. Všichni dělíme svou pozornost, které máme už tak málo, mezi takové množství stimulů, že často ignorujeme vlastně to, co máme sami od sebe rádi. Často se u podobných omylů nachytám. Ale tohle video se zázračným způsobem přirozeně dostalo vlastně docela daleko od mé normální bubliny fanoušků, za což jsem rád. Důležitý je, aby to neskončilo u shlédnutí na sítích, ale aby lidi chodili na koncerty. Mám pocit, že je dobrý držet si odstup od nějaké intelektuální jazzové polohy, hodně lidí má jazz spojenej se snobismem, vážností, intelektualismem a obecně takovou posh kulturou. Já jsem se ale narodil na sídlišti na malým městě, k nějakým snobismům jsem začal čuchat až právě skrz to, že jsem uměl něco, co snobové vyhledávají. Upřímně už dokážu docela dobře rozeznat, kdo má muziku fakt rád a kdo ji má jako ozdobu „charakteru“. Proto sem tam udělám nějakou podobnou srandu, aby bylo jasný, že se nebereme všichni tak vážně, jak to může vypadat. To neznamená, že to s muzikou nemyslíme vážně. Možná právě naopak - nemusíme kolem toho stavět kult nějakých superlativů - jestli je to dobrý, nebo ne, může posoudit každej sám podle sebe.
Jak vůbec tento nápad vznikl?
S nápadem přišel můj kamarád - vlastně bývalý kytarista kapely Fox Territory/Obligod Michal Gálík. Pak jsme to hezky nárazově dovymýšleli ještě společně s Oliverem Stašou, kterej to skvěle natočil a sestříhal.
Jaké jsou plány na rok 2019? Kromě toho dále šířit lásku skrz hudbu a aspoň trochu vybalancovat radikální negativitu při vyhledávání jména Martin Konvička.
Plánuju nahrávání se svým triem, uvidím, co z toho vzejde. Jinak teď nedávno vyšla, nebo ještě vyjde, docela slušná řádka desek, na kterých jsem se podílel. Namátkou třeba album Brünnwerk stejnojmenné kapely nebo moc pěkná jazzová deska kvintetu Petera Kormana - The Root System. Pak máme plány trochu začít kecat do elektronické muziky v naší producentské dvojce s Davidem Machovským pod názvem Pohodystan. V přípravách jsou taky nahrávky mých skladeb pro big band nebo premiéra skladby klasického charakteru k výročí narození skladatele Gideona Kleina. Vlastně se toho děje docela dost, tak doufám, že za chvilku už na Googlu nebude pod heslem Martin Konvička vyskakovat nácek, ale muzika, která může tu národní kulturu na rozdíl od těch jeho keců aspoň nějak obohatit.
Christian Scott - Yesterday You Said Tomorrow (2010)
Krásnej mladej jazzovej statement od jednoho z mých oblíbených současných trumpetistů. Má to názor a styl, ne každýmu musí vyhovovat, ale já tuhle desku mám spojenou s hromadou příjemných zkušeností.
Jason Moran - Ten (2010)
Jason Moran je pro mě jedinej současnej klavírista, kterej si nese takovou tu gangsterskou nonšalanci a krásně syrovej zvuk, kterej ale není vůbec naivní, ale podloženej komplexní zkušeností. Tohle album je pro mě vždycky radost slyšet.
John Coltrane - Love Supreme (1965)
Asi největší klasika na mém seznamu. Když slyším Coltranea, všechno, co zahraje, mu věřím. Je to idol v odevzdanosti tvůrčímu procesu.
Robert Glasper - Double Booked (2009)
První z Glasperových desek, kde se vyskytuje experiment, se kterým později natočil Back Radio a vyhrál první Grammy. Od té doby už ho všichni muzikanti znají. Já jsem ho objevil jako klavíristu a na jeho desky s jeho triem nedám dopustit. Vtipná, kreativní, uvolněná muzika.
Chris Potter - Ultrahang (2013)
Zásadní deska, která v sobě kombinuje naprosto virtuózní hráčské obsazení se syrovým a sprostým garážovým groovem. Hodně velká zábava. Skladba Rumples je můj oblíbenej kousek na chůzi po městě. Vlastně na celou desku se dobře chodí.
Ambrose Akinmusire - When The Heart Emerges Glistening (2011)
Krásně autentickej troubled statement z Ameriky. Ambrose je virtuozní trumpetitsa a nebojí se tlačit na hranu jak hudebně, tak významově. Současnej americkej jazz par excellence.
Brad Mehldau - Highway Rider (2010)
Krásná mírumilovná muzika. Tyhle harmonie mi tak vlezly pod kůži, že mi dlouho trvalo, než jsem se jich zbavil ve vlastním hraní. To ale znamená, že jsou sdělný, takže tomuhle albu věřím a pořád ho mám moc rád.
Buty - Votom (2006)
Jediná česká věc na mém seznamu. Buty jsou významem mnohem víc než jenom kapela z rádia, co nahrála Nad stádem koní. Text, fikanost muziky a celkovej vibe je něco, co je v česku vzácností.
Isaiah Rashad - Cilvia Demo (2014)
Tahle deska mě dostala do současnýho rapu. Krásný tracky, uvolněnej vibe.
Keith Jarrett - Jasmine (2010)
Jako klavírista si nemůžu odpustit sem dát Keitha Jarretta. Je to moje raná inspirace a tahle deska je jedna z nejkrásnějších intimních nahrávek jazzových standardů, jaký znám.
