Pražské kvinteto Spreading Dead patří se svým debutem Sanatorium k největším domácím překvapením loňského roku. Pánové produkují parádní trash/death metal s téměř neoklasicky košatou instrumentací. Svá posluchačská tajemství tentokrát poodhalí jejich bubeník Karel Šafařík.
Které album sis jako úplně první koupil takříkajíc „za své“?
Ghost Reveries od Opeth.
Měl jsi nějaké další důležité desky/interprety, které jsi musel s těžkým srdcem ze své top desítky vynechat?
Určitě. Především Cowboys from Hell od Pantery, The Puppet Master Kinga Diamonda, Sacrament od Lamb of God a eponymní třetí deska Chimairy. Ve skutečnosti by to tedy u mě nebylo top 10, ale optimálně top 14.
Pokud se nepletu, řešili jsme už tvé punkové kořeny, postupně však obalené techničtější a rafinovanější tvrdou muzikou. Jak to přicházelo?
Na střední jsem potkal pár lidí, co poslouchali hard rock a heavy metal. Z čisté zvědavosti jsem si od nich nechal doporučit pár kapel (například Judas Priest, Iron Maiden, Gamma Ray...), které mě oslovily a začaly zajímat. Zásadní bylo to, že mi ta hudba poskytovala novou inspiraci pro hraní na bicí. Pak už ten vývoj směrem k progresivnějšímu i tvrdšímu metalu byl zcela přirozený.
Dá se říct, že jsi sběratel muziky? Takový ten typický „hromadič“ cédéček a/nebo vinylů, DVD, případně knížek, plakátů či dalších „trofejí“...
Jsem pravý opak. Sbírám a ukládám jen informace do hlavy a samozřejmě zážitky.
Když něco posloucháš, tíhneš ke sledování bubeníka, nebo spíš vnímáš celek?
Vnímám každou chvíli jiný nástroj, ale i celek. Pokud se chci zaměřit na bicí - což často chci, dělám to vědomě a cíleně. Zajímavou skladbu si proto pustím klidně několikrát za sebou.
Zakládáš si jako posluchač víc na poslechu hudby z nahrávek, nebo jsou pro tebe silnější koncertní zážitky?
Abych pravdu řekl, častěji si užiju víc nahrávku. Důvod je jednoduchý - málokdy se mi na koncertě líbí zvuk. Když se ale povede a přede mnou řádí kapela na úrovni, sebelepší nahrávka je řádově níž.
Máš nějaké zásadní koncertní zážitky/vzpomínky, které by šlo podobně vyzdvihnout jako v případě níže vyjmenovaných alb?
Vyloženě zásadní asi ne, ale v roce 2010 jsem byl na Brutal Assaultu při vystoupení Gojiry přímo na pódiu. To byl opravdu silný zážitek.
Co pro tebe znamená album jako kategorie vnímání hudby? Mnozí skeptici už dnes považují tzv. dlouhohrající formát nahrávky za přežitý a nefunkční v hektické době internetových profilů, YouTube a celkově nesoustředěného konzumování (nejen) muziky...
Mě osobně nebaví si pustit jednu skladbu z YouTube nebo si dělat nějaké výběrovky. Možná že právě teď to tak většinu lidí baví, ale jsem přesvědčen o tom, že se to zase začne vracet a forma začne nabírat na hodnotě. To je jako bych si měl pouštět z filmu jen tu nejlepší scénu - bez souvislostí! Formát filmu zhruba na hodinu a půl a desky na tři čtvrtě hodiny není vymyšlený jen tak - je člověku přirozený. Podle mě je to spíš vina většiny hudebních autorů, kteří neumějí dělat zajímavá ucelená díla, což byl dříve základ. Podobnými prohlášeními se pak jen snaží ovlivnit veřejnost a maskují svou neschopnost. Dobré desky se poslouchaly, poslouchají a poslouchat budou!
PROGRES 2 - Dialog s vesmírem (1980)
Album Dialog s vesmírem spolehlivě plní to, co od hudby očekávám. Odnese mě do jiné dimenze, provede jejím různorodým zákoutím a vrátí zpět do reality, s množstvím otazníků v hlavě, které toužím rozluštit následnými poslechy. Geniální dílo.
GOJIRA - The Way of All Flesh (2008)
Tajuplná atmosféra, pozoruhodné rytmy, členité kompozice, živelný zpěv. To jsou přesně atributy, které si na hudbě užívám. U Gojiry celkově oceňuji originalitu a kompaktnost jednotlivých alb.
OPETH - Ghost Reveries (2005)
Opeth jsou kapela, která mě zaujala víceméně každou deskou. Melancholické nálady, které se místy transformují do agresivnějších pasáží. Ghost Reveries zdůrazňuji kvůli zvuku, který podle mě Opeth sedí nejvíce.
OBSCURA - Cosmogenesis (2009)
Kvalitní provedení moderního metalu, s chytlavými riffy. Jednotlivé skladby mě doslova masírují svou dravostí a přímočarostí. Bez otálení jdou rovnou k věci, což je v tomto případě plus.
DREAM THEATER - Train of Thought (2003)
Napříč celou tvorbou Dream Theater se vracím pouze k tomuto albu, které je dle mého názoru jejich nejtvrdší. Instrumentální zdatnost jednotlivých hráčů mě fascinuje stejně jako jejich smysl pro melodii. Ačkoli se jedná o složitější kompozice, skladby mají svůj řád a systém.
DEATH - Symbolic (1995)
Chuck Shuldiner je pro mě jeden z nejzajímavějších kytaristů. Z jeho tvorby sálá svérázná filozofie a komplexní představa o tom, co a jak má hudba vyjadřovat. Na albu Symbolic dokázal, že jeho texty nejsou jen nezbytně nutné kecy, ale to, co v něm vyvolává emoce a přetváří je v hudbu.
ALL SHALL PERISH - The Price of Existence (2006)
V žánru deathcore se příliš nepohybuji, ale All Shall Perish rozhodně patří mezi kapely, které si zaslouží můj obdiv. Naprosto sehraný, i naživo precizně zahraný „nájeb“, u kterého dominuje energie nepostrádající výrazné melodické linky.
DAVOVÁ PSYCHÓZA - Antropofobia (1991)
Občas si neodpustím zavzpomínat na „staré časy“ na základce, kdy jsme si holili číra, trhali trika a všude cpali sichrhajcky. Tenhle punk ve mně stále probouzí zvíře, i když z dnešního pohledu bych o instrumentální stránce raději pomlčel.
JUDAS PRIEST - Painkiller (1990)
Jedno z prvních metalových alb, které se mi dostalo do ruky po „období punku“ a přesvědčilo mě, že metal je hudbou mé budoucnosti. Industriální atmosféra, hutné kytarové riffy a divoká sóla. Tato deska mohla ve svých dobách působit na lidi ve smyslu „možnosti se otevírají“.
METALLICA - Ride the Lightning (1984)
Nejsem příliš velký fanda Metallicy, nicméně Ride the Lightning mi přijde vyloženě mysteriózní. Na tu dobu to musela být slušná šleha. Jako by již tenkrát vytušili, co je všechno čeká, a promítli to přímo do skladeb tohoto alba.
