10 nejoblíbenějších desek Josefa Vlčka
text Ivan Ivanov a Josef Vlček foto archiv
Hudební publicista Josef Vlček je nepřehlédnutelnou postavou jak v dějinách, tak i v současnosti české populární hudby. Byl skoro u všeho podstatného, co se na ní odehrálo, a zasloužil se o mnohé. Ať to byly knihy a encyklopedie o jazzu, popu, alternativní hudbě či rocku, které napsal a vydal v rámci Jazzové sekce v časech hluboce totalitních, nebo hudební časopisy a organizace koncertů.
Josef Vlček je jeden ze spoluzakladatelů časopisu Rock & Pop, ale několik vagónů brilantních článků napsal i pro nejrůznější domácí média. Pomáhal zakládat mnoho soukromých rádií, kde stále pracuje jako konzultant, a nepřehlédnutelná je jeho účast v Akademii populární hudby. Komplexnější obraz o něm si vytvoříte po přečtení knihy Zub času, která o něm vyšla v roce 2012.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
K rock ‘n’ rollu jsem se dostal díky pravidelnému poslechu rozhlasového pořadu Dvanáct na houpačce, který vysílali Jiří a Miroslava Černých na VKV. To je dnešní FM. No a později, v šestašedesátém, to na gymplu rockovou hudbou jen žilo. Poslouchalo se, co bylo k dispozici, co kdo přivezl z dovolené nebo co komu příbuzní poslali. Poslouchaly se pořady Roziny Jadrné na Svobodné Evropě. Moje první stěžejní deska byla od Mothers of Invention - We’re Only in It for the Money.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Tak to bylo ještě předtím, než jsem se o hudbu pořádně začal zajímat. S bráchou jsme sbírali prázdné lahve a za utržené peníze jsme si koupili každý dvacet deka volské tlamy, ovonu (to byla limonáda) a singl Pouťové limbo s Pavlínou Filipovskou. Proč zrovna ten, to si nepamatuji. Ale psal se rok 1966 a tehdy hrozně letělo divadlo Apollo, kde se ta písnička hrála. Asi jsem ji předtím slyšel v rozhlase. A první album? Samozřejmě The Matadors. Byl jsem přece členem jejich fan klubu, stejně jako většina naší třídy na gymplu. A nenáviděli jsme Rebels, protože jednou při Beatové lize, nebo jak se to tehdy jmenovalo, porazili Matadory o pouhý jeden hlas.
Jaké byly tvoje novinářské vzory?
Já jsem nikdy neměl vzory. Leda Jirku Černého coby rozhlasáka a hudebního novináře. Když jsem začal číst hudební tisk, líbil se mi taky Lubomír Dorůžka. Něco jsem se taky naučil čtením článků Jaromíra Tůmy, který měl skoro encyklopedický rozhled.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Když píšu recenze do nějakého hudebního magazínu, říkávám: „Dejte mi, co zbylo. Já umím napsat i to.“ To znamená, že se orientuji skoro ve všem, od klasiky a středního proudu po alternativu a hip hop.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Desky jsou moje fetiše, takže žádnou nikdy nikomu nepůjčuji.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Na Rolling Stones v srpnu 1990 v Praze. Ale to asi každý, kdo tam byl. Vystoupení Marty Kubišové v Divadle hudby v prosinci 1989 si taky dobře pamatuji. A taky jsem viděl docela dobrý koncert Santany ve Vídni a Tři tenory ve Wembley. To je ovšem jen to, co mě první napadlo. Těch nezapomenutelných vystoupení jsem zažil hrozně moc.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Určitě, mám stovky oblíbených desek. Většinou je ale neposlouchám, protože je znám málem nazpaměť.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Nejčastěji z CD. Elpíčka jsou dneska hlavně pro snoby. Třeba pan ředitel jich má doma dvacet, chlubí se jimi návštěvám a vykládá všem, jak fantastický zvuk mají. Ale my, co jsme byli zvyklí poslouchat hudbu z neustále rušené Svobodné Evropy, posloucháme hudbu ne kvůli technickým kvalitám, ale pro srdce, které v nich je. Nebo má být. A to pak je jedno, z jakého nosiče ji posloucháte.
Big Brother and The Holding Company - Cheap Thrills (1968)
Když vynechám pár desek Beatles a Rolling Stones, tak tohle je podle mě jedna z klíčových desek rockové hudby. Janis Joplin zpívá syrověji než Bessie Smith a obě sólové kytary mají sice správný psychedelický švunk, ale člověk v nich cítí první náznaky hard rocku a metalu. Ano, v té době jsme si říkali, že blues je ta jediná správná cesta, po které se má hudba vydat. Jen si poslechněte Ball and Chain - v té skladbě je všechno, o čem byla šedesátá léta.
Led Zeppelin - II (1969)
To, co naznačili Big Brother and The Holding Company, dovedla dvojka Zeppelinů k dokonalosti. Jednička byla ještě moc bluesová, ale tady se to všechno dokonale prolnulo s kalifornskou psychedelií a evropskými artovými tendencemi. Když jsem tu desku slyšel poprvé, bylo mi dvacet a tehdy jsem pochopil, co mně v životě bude bavit.
Boito - Mefistofele (Nicolai Ghiaurov, Luciano Pavarotti, Mirella Freni, Montserai Cabalé) (1984)
Miluji operu a tahle je nejúžasnější ze všech. Boito napsal jen tuhle jednu, ale dal do ní všechno, co se naučil jako spolupracovník Verdiho. Prvních dvacet minut jsou skoro samé sbory. Vytváří to takové zvukové drama, že si málem zapomenete vychutnat pěveckou špičku, která tuhle desku z roku 1984 nazpívala.
Bob Dylan - Rough and Rowdy Wals (2020)
Poslední deska Boba Dylana je pro mě důkazem, že i v pozdním věku se dají dělat krásné věci. Stáří vpřed. Baví mě text Murder Most Foul, těší mě pestrobarevná aranžmá a spolu s Bobem bych si rád užíval náladu na Key West. Hraju si ji občas před usnutím.
White Stripes - Greatest Hits (2020)
Tohle byla jedna z nejlepších kapel přelomu devadesátých a nultých let. Svým přístupem mi vždycky připomínala Big Brother and The Holding Company. Proto se mi asi tak líbí. A baví mě, jak to duo dokázalo hrát nejen bluesrock, ale i country. Najednou je to slušná muzika.
Stan Getz and Astrud Gilberto - Getz/Gilbert (1964)
Mám rád bossa novu, protože to bylo křehké splynutí cool jazzu s latinskou hudbou. Dokonce si myslím, že Antonio Carlos Jobim byl jedním z největších skladatelů všech dob. Když jsem poprvé slyšel jak geniální tenorsaxofonista a od plotny přivolaná Astrud hrají jeho Girl From Ipanema, pochopil jsem, že dobrá hudba se dá dělat i mimo Liverpool.
Pet Shop Boys - Behaviour (1990)
Každý člověk má občas potřebu užít si trochu sentimentu nebo snění. Já si k tomu občas pustím tuhle desku. Elegance začátku devadesátých let se v ní snoubí s nastupující elektronickou vlnou, ale pořád člověk cítí, že ta elektronika je stále ještě v lidských rukou. Kultivovanost, to je to správné slovo.
Pink Floyd - Piper at the Gates of Dan (1967)
Když tu byl asi před třemi roky Nick Mason se svou kapelou, která hrála první věci od Pink Floyd, tak jsem si uvědomil, jak moc z toho, co rád poslouchám, má kořeny v začátcích Pink Floyd. Najedete tam věci, které byly kdysi neobvyklé, ale teď už jsou běžnou součástí pop music. Všechno se dá napodobit, ale autentická nálada náměsíčného šílenství se znovu zachytit nedá.
Clash - London Calling (1979)
V Anglii vyšla deska před Vánocemi 1979 a v USA až po Novém roce. Takže je to takový svorník svou desetiletí. Clash se na tomhle dvojalbu vydali daleko za punkové hranice, na jedné straně zůstali věrni punkovému etosu, na druhé se zkoušeli poprat s reggae, folkem, country, rockabilly, ska, barovou hudbou... Miluju pestrost té desky. Je to takový punkový Seržant Pepper.
Nico - Desertshore (1970)
Každý člověk mé generace by asi mezi svými oblíbenými deskami uváděl Seržanta nebo třeba stoneovské Between the Buttons nebo nějakého klasického Dylana. Jasně, ale já jsem vybral pár věcí, které jsou někdy v zákrytu za slavnými deskami, ale mám je rád. To platí i o téhle desce, která je stejně tak od Nico jako od Johna Calea. Fascinuje mě svou temnotou, depresemi, pocitem života v kleci. Doprovod je nesmírně úsporný a zpěvaččin hlas zní jako z jiného světa.
