Kytarista Jiří Urban je zakládající a nejdéle hrající člen skupiny Arakain. S Arakainem hraje již od roku 1982. Jeho syn Jiří Urban ml., který již sedmnáct let vede úspěšnou kapelu Dymytry, byl hostem této rubriky letos v březnovém čísle. A tak se nám opět nabízí zajímavé srovnání dvou generací na české metalovém scéně.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Od malička u nás hrál gramofon a později magnetofon, táta sbíral desky, nejdřív dixieland i country, pak Billa Hayleho, to už byl rockec, a pak anglický Shadows, souputníky Beatles. Ale s mou první deskou nejspíš budu zcela ojedinělej! Byli to totiž Olympic - Jedeme jedeme. Dostal jsem ji někdy v osmý třídě k Vánocům. Tu znám taky do dneška nazpaměť. Pak to byly desky především ze socialistické provenience, jak jinak, jiná možnost pro školáka nebyla. Tzn. maďarská Omega nebo východoněmecký Puhdys. Takže z dnešního pohledu nic zajímavýho. Ale moji vrstevníci mi porozumí.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
No, vzory ani tak úplně nebyly, spíš oblíbenci, který jsem pak mohl interpretovat na španělku. Od Johnnyho Cashe přes Simona s Garfunkelem až po Hanka Marvina ze Shadows. Na svou dobu velmi zručný kytarista. Pak jsem měl období Hendrixe, ale to mi dlouho nevydrželo, protože jsem se zbláznil do Roberta Frippa a King Crimson. Jejich prvních deset desek taky znám nazpaměť, přestože to je velká hudební kláda a hudební rozptyl od klasiky až po jazz. To už jsem byl ale na střední škole a díky černým burzám s deskami pašovanými ze Západu jsem měl poměrně široký přísun různých žánrů. Každý víkend s kamarády pár desek koupit, přes týden všichni všechno nahrát a další víkend s co nejmenší ztrátou zase prodat a zase koupit další. Takže to už pak byli Pink Floyd, Led Zeppelin, Genesis, Budgie, Black Sabbath a hlavně Uriah Heep. Ale asi největší fanoušek jsem v případě legendárních Beatles. Nevím proč, když už jsem jiná generace, ale oni to prostě uměli nejlíp, přitom s nejmenšími technickými možnostmi. Ty hudební nápady jsou nedostižitelný!
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Můj vkus je hodně široký. Díky věku jsem prošel opravdu mnoha žánrovými obdobími, takže dokážu přecházet z jazzrocku nebo progresivu do metalu, a když jsem unavenej nebo řídím, tak si dávám pozdně barokní klasicismus skladatelů jako Mozart nebo Antonio Vivaldi, Frederic Händel, ty miluju. V Mozartově muzeu ve Vídni jsem byl dvakrát a četl spoustu o něm knih. Ale jindy si zase vosolím Parkway Drive, In Flames nebo Five Finger Death Punch. Vůbec nejvíc asi poslouchám v autě. A dost nahlas! :-) Díky předplacené platformě si opravdu mám z čeho vybírat, a tak se někdy i vracím do mládí, třeba prostřednictvím desek Paula McCartneyho nebo Alice Coopera a jeho Billion Dollars Babies. Na druhou stranu mám všechny novinky hned z první ruky.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi nejspíš Pink Floyd na Strahově, Iron Maiden v Budapešti nebo Metallicu s pódiem uprostřed sportovní haly v Praze.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru desti desek, a nevešly se tam?
Se Spotify se teď s oblibou vracím k muzice, kterou jsem v mládí znal jen z několikátých kopií z magnetofonových pásků, a vychutnávám si, jak to hraje i dneska a jak už tenkrát uměli zahrát nebo aranžovat. Třeba namátkou takoví Nazareth a jejich Hair of the Dog. Nebo prvních deset alb Uriah Heep, mojí rockový mámy. Bohémský Queeni a Bohemian Rhapsody nebo např. The Sweet - Sweet Fanny Adams, to jsou taky nesmrtelný desky. A to nemluvím o Yes, za všechny třeba Big Generator. Z novějších bych jmenoval třeba švédský In Flames, ty jsem opomíjel a teď objevil, za všechny třeba jedna z posledních desek I, the Mask nebo už starší parta The Cult - Beyond Good and The Evil, kterou produkoval Bob Rock, Porcupine Tree - In Absentia, to je těžká muzika s geniální lehkostí zahraná, Hellyeah - Unden!able, pohrobek po Damage Plan, to je taky přísná deska, taky jak jinak v případě Vinnie Paula, dej mu pámbu věčnou slávu. A tak bych mohl pokračovat hodinu...
Beatles - Abbey Road (1969)
Dokonalý souznění muzikantů a skladatelů, kteří se v podstatě už ale nepotřebovali vidět. Silná deska plná silných skladeb, nedá se oposlouchat. Nesmrtelnej pomník kapely. A ne jediný.
Pantera - Cowboys from Hell (1990)
Nový věk, něco jako „po Kristu“, tak tady to je „po Panteře“. Pantera definovala novej směr metalu, přestože na glamrockovejch základech vyrostla banda věčně zlitejch chlápků kolem vychcechtanýho dua bratří Abbottů. Bohužel oba již odešli nebo byli odejiti. I tady se dá říct, že nesmrtelný díla, který musí znát každej, kdo se chce pohybovat v metalu. Typickej vyřezanej mlaskavej kopák bez středů, a hlavně zdrcující kytara Dimebaga Darrella a jeho neuvěřitelných riffů.
King Crimson - In the Court of the Crimson King (1969)
Úplně jiná třída, úplně jiný hřiště a jinej mančaft kolem neústupnýho a diktátorskýho lorda britskýho undergroundu Roberta Frippa. Ale díky tomu máme celou plejádu famózních alb s neomezeným rejstříkem muziky. Neuvěřitelná hudební představivost i aranžérské provedení s neotřelými i novátorskými nástroji a způsoby nahrávání. Jen pro náročné. Fanoušci Kiss, vyhněte se týhle kapele! :-)
Ozzy Osbourne - No More Tears (1991)
Klasika všech klasik. Vzorová ukázka, jak má vypadat opravdový a plnohodnotný rockový album. Skvělý mix Michaela Wagenera udělal z toho alba klenot světového rocku. Ozzyho úžasný cit pro melodiku, pro něj tak typickou díky vysoko posazenému hlasu a netajenému obdivu k Beatles. Když se k tomu připojí fenomenální kytarový hero Zakk Wylde, není nic, co by dílu chybělo. Těžko se mi mluví o něčem, na co slova nestačí.
Five Finger Death Punch - Got Your Six (2015)
Relativně nová krev a jakási nová vlna americkýho metalu. Tvrdí se, že je to marketingový produkt amerického showbyznysu, uměle sestavená kapela a špičková produkce alb i koncertů. Je pravda, že tam není slabého článku, snad jen bubeník v téhle kapele o sobě nedává moc vědět. Jinak jsou všichni na svých postech silnými osobnostmi. Projekt maďarského kytaristy a skladatele a producenta Zoltana Bathory. Dělá to skvěle. Někdy už je to až moc vyumělkované! :-)
Judas Priest - Painkiller (1990)
Judas Priest. Není potřeba nic říkat. Zná i kotlíkář. Nesmrtelné riffy na fenomenálním opravdovém metalovém zpěvu nadboha Roberta Halforda. Ďábelský otvírák, skladba Painkiller posunula Judas do nesmrtelných pozic.
Metallica - Metallica (1991)
Klasika žánru. Nemám slov. Velký podíl na úspěchu alba se dává producentovi Bobu Rockovi. Pokud je to především jeho zásluha, pak je to génius. Ale bez kapely by to nedokázal. Slabikář pro všechny metalový kapely. Ale nedostižnej. :-)
Police - Synchronicity (1983)
Profesorské provedení, aranžmá i instrumentální výkony celého tria. tak málo lidí a tolik muziky! Učebnice střídmého hraní a kréda, že někdy míň je víc. A geniální Stingův zpěv. Ale tam je geniální všechno. Tahle deska je dalším milníkem světové hudby. Stará záležitost, ale tohle nezestárne nikdy!
Slayer - South of Heaven (1988)
Slayer! Klasika žánru. Prostě nesmrtelný riffy, přestože docela nekomerční, ale naprosto ojedinělý. Arayův naléhavý řev na jednom (až dvou) tónu a pekelná punkmetalová smršť se silnými a většinou pěkně žhavými náměty. On i jejich koníček, pěstování jedovatých hadů a pavouků už i něco říká o osobnostech. Tato šílená záliba se ale bohužel stala osudnou kytaristovi Jeffu Hannemanovi.
Machine Head - Catharsis (2018)
Rob Flynn bude asi pěknej magor a hrát bych s ním asi nechtěl, ale jeho desky mám moc rád. Jeho proto, protože myslím, že MH jsou jeho dílo a jeho dítě a že to stojí výhradně na něm. Na každý desce je zásobárna skvělých kytarových motivů, a to já jako riffař miluju. Mým celoživotním krédem je, aby každou skladbu protínal nějaký skvělý riff. A Flynn to naplňuje do sytosti, včetně jeho brutálního chrapláku.
