Teď by se vysloveně hodil úvod o tom, jak si jazz, a vůbec intelektuální hravá hudba, těžko hledá cestu k široké veřejnosti a funguje primárně ve své sociální bublině. Čím dál častěji mě ale domácí tvorba zalévá pocitem optimismu, že se hranice a omezenost postupně rozpadají a kvalita si svou cestu hledá rozmanitými cestičkami.
Jedním z dobrých příkladů je formace Fanfán Tulipán, která novým albem Genius Noci slaví deset let na scéně. Nejen o svých deset desek se s námi podělila frontwoman Eliška Vidomus, jejíž vkus krásně reflektuje i projev kapely ve formě ambientního jazzu, hravého progresivní rocku nebo citu pro world music.
Jaká byla první deska, kterou jste si koupila za vlastní peníze?
Mám dojem, že to byla kazeta Rytmy z ráje od kapely Šum svistu.
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na váš seznam, ať už je žánr jakkoliv šokující? Můj osobní žánrový rozptyl se táhne od ambientního black metalu přes balkánskou dechovku až po moderní londýnskou jazzovou scénu.
DEVO - Freedom of Choice (1980). Baví mě jejich nespoutanost, nezařaditelnost, smysl pro humor a pro hudební i vizuální „bizár“. Píseň Girl U Want je mou častou výzbrojí do náročnějších období.
Přibližte nám, prosím, nástroje, na které spoléháte naživo a během nahrávání.
Hraji na Hammond Melodion 44, což je nejlepší melodika, jakou jsem kdy držela v ruce. Když někde řeknu, že hraju na melodiku, většina lidí si představí barevnou levnou hračku k táboráku, ale tohle je profesionální nástroj s vestavěným mikrofonem, výstupem na jack, ovládáním hlasitosti, vodní klapkou a mnohem větším rozsahem, než je běžné (44 kláves). Objevila jsem ji díky Johnu Medeskimu, který na ni hraje neskutečné věci. Dále hraji na šestistrunnou estonskou citeru kannel. Koupila jsem ji kdysi v Estonsku na festivalu ve Viljandi přímo od výrobce Mihkela Soona, který ji právě ten den dokončil.
Vzpomenete si na nějakou zradu techniky z poslední doby a také, jak jste si s daným překvapením poradili v kapele?
Celkem adrenalin byly naše desáté narozeniny v rámci festivalu Arena Divadla Bratří Formanů. Open-air koncert, vše nazvučené, publikum připravené, ale bouře to utnula deset minut před začátkem. Rychlý úprk pod střechu do lodi Tajemství, všichni pomáhají nosit nástroje, druhá zvukovka, ale totální punk, zvučíme se sami, nevíme, co, kde, jak..., kabely, zásuvky, obvody - všechno je velké Tajemství... Nakonec jsme to zvládli a byl to super večer, ale s dost náročným rozjezdem...
Přibližte nám, prosím, vznik alba Genius Noci. Jak blízko je má představa, že jste základ písní vytvořila sama a nechala, s vlastní představou v hlavě, prostor pro následné doplnění dalších nástrojů? Nepochybuji, že se vám během skládání spontánně vybavovali hosté, které byste na desce chtěla mít.
Své skladby mívám vždy skoro kompletně vypsané v notách. Ráda nechávám prostor muzikantům pro vlastní nápady, ale základ musí být daný a co nejsrozumitelnější. Hosté na CD byli od začátku jasní: tubista Šimon Janák a vibrafonista Radek Doležal s námi v minulosti už koncertovali. Chtěla jsem tuto podobu XXL Fanfána zachytit. A trubku Oskara Töröka jsem si ve skladbě Fjord představovala několik let. Díky němu se ve Fjordu rozprostřel nečekaně daleký horizont...
Jakou atmosféru jste toužila navodit? Plně souhlasím, že je to moc příjemné album na rozjímání ve vlaku nebo na výpravu do přírody. Polabí nebo Pardubicko zatím projité nemám, ale věřím, že se dá stejně tak aplikovat na Berounsko a Křivoklátsko. Cítím tak kromě noční melancholie i dětskou radost z prosluněného jara.
Ve svých skladbách ráda pracuji s obrazotvorností, nechávám se vést představami různých krajin nebo situací, ke kterým vytvářím vlastní „soundtracky“. V případě písně Genius Noci to byly zarostlé terény, brownfieldy a zdánlivě krotké „zóny“ v okolí Pardubic, neturistická místa, kterými vlaky obvykle jen projíždějí, která ale stojí za to objevovat. Skladbu Komnaty ozvěny inspiroval svět sociálních sítí. A chvíle strávené mimo internetové připojení stály u zrodu skladby Muži v oflajnu.
Jaké jsou vaše plány s kapelou poté, co se uklidní aktuální nouzový stav? Máte už domluvená nějaká vystoupení na festivalech?
Měli jsme samozřejmě nějaké koncertní plány, ale vše se teď prudce mění. Na nic se neupínám a energii směřuji jiným směrem - skládám nové skladby, rekapituluji uplynulý rok, který byl pro mě profesně dost náročný, hledám nové hudební objevy a sbírám síly na období, které se před námi rýsuje.
Ibrahim Maalouf - Au Pays d’Alice (2014)
Hudební iluzionista i mistr kontrastů. Jeho koncert v Akropoli se skladbou Bejrút je pro mě jedním z nejsilnějších hudebních zážitků vůbec. Fascinuje mě, s jakou lehkostí dokáže spojit dívčí sbor, rappera, tvrdou rytmiku a symfoňák tak, aby to znělo přirozeně. A ještě tím odvyprávět příběh Alenky v říši divů...
GURLS - Run Boy, Run (2018)
Kontrabas-saxofon-rap. Nekompromisní, sebeironické, nespoutané, experimentální i zábavné: norské trio GURLS. Tři hudebnice, které sympaticky nabourávají stereotypy o „dívčích kapelách“. Jejich hudba přirozeně propojuje experimentální i popové prvky, staví na výrazných energických groovech, soulovém zpěvu, agresivním rapu i expresivních saxofonových plochách. Ryze ženský hudební projekt jsem nikdy neměla, ale kdybych o něm uvažovala, bavilo by mě na to jít podobně.
-123minut - Home (2002)
Pardubice, rok 2001. Hudební osu klubu Žlutý pes určují kapely Vypsaná fiXa, N.V.Ú. nebo Dukla vozovna. Minuty jsou pro mě zjevením. Na několik let definují moji představu o tom, jak k hudbě přistupovat a jak jako kapela fungovat.
Erik Truffaz - The Walk of the Giant Turtle (2003)
Nádherně kontrastní deska, skvěle vystavěná jako celek. Stejně jako Maalouf mě i Truffaz přitahuje svojí schopností vytvářet ostré přechody a střídat křehké balady s divokou psychedelickou jízdou. Na Truffazův jarní koncert v Praze jsem se strašně těšila, nezbývá než se ponořit do jeho nahrávek...
Beata Hlavenková - Theodoros (2013)
Dvanáct měsíců v roce, dvanáct zvukomalebných skladeb. Beatina poetika je mi strašně blízká. Obdivuji způsob, jakým pracuje s atmosférou skladby a s harmonií, a k tomu citlivě využívá looper. Jet za Beatou do Černošic na konzultace je vždycky nesmírně obohacující...
Patti Smith - Horses (1975)
Soundtrack mého dětství. Pocit beztíže při poslechu v autě. Její hlas mi udává směr nejen při ranních cestách na tramvaj. LP Horses dostala mamka kdysi jako dárek na rozloučenou od nejlepší kamarádky, která emigrovala na Západ. Chystaly jsme se spolu letos na Patti do Berlína, ale vypadá to, že si jen pustíme její Gloria.
Miles Davis - Kind of Blue (1959)
Davisova klasika, jedno z prvních jazzových alb, které jsem během dospívání objevila. Deska, díky které jsem poznala svého manžela. :-)
Hm... - Nevadí (2019)
Nadhled, melancholie, humor, sebeironie. Hm... na mě mají (obzvlášť v těchto dnech) terapeutický efekt. Tolik písní s hitovým potenciálem, chytlavým refrénem, chytrými texty, barevnou instrumentací a skvělým zvukem. Všechna slast musí být spotřebována!
Wojtek Mazolewski - Polka (2014)
Na prstech jedné ruky má vytetováno PUNK, na prstech druhé JAZZ. Jako základní DNA své hudby. Energie Mazolewského koncertů je strhující, líbí se mi vzájemné napojení všech muzikantů, hráčská chemie na pódiu a v neposlední řadě zvuk trubky Oskara Töröka. Natáčení s ním pro mě byla krásná hudební zkušenost...
Lars Danielsson - Liberetto (2012)
Kontrabasista Lars Danielsson, pianista Tigran Hamasyan, trumpetista Arve Henriksen - tři moji oblíbenci pohromadě. Mimořádně plodné studiové setkání, které se bohužel zatím neopakovalo. Jiskrné melodie ovlivněné švédsko-arménskými lidovými písněmi, Henriksenova trubka připomínající zvuk japonské flétny šakuhači... Moc bych si přála tuhle sestavu jednou slyšet naživo.
