Formace Tábor vyhrála jubilejní desátý ročník hudební ceny Vinyla v kategorii deska roku 2020. O to zajímavější je, že titul Liebe není zrovna přístupné dílo. Temně atmosférické album vyžaduje vícero poslechů a snahu do té specifické šedi proniknout, ale odměnou je extrémně silný a inspirativní zážitek. Nejen o tomto albu, budoucích plánech formace Tábor a výzvách během pandemie jsme se bavili s kytaristou Davidem Válou, který se v rozhovoru podělil i o své nejoblíbenější desky.
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na tvůj seznam, ať už je žánr jakkoliv šokující?
Tak třeba Valčík od Daniela Landy. Soundtrack mého dospívání mezi modřanskýma skinheads. Bylo mi dvanáct nebo třináct, nosil jsem černýho bombra, holou hlavu a kanady vzor 60. Hrál jsem vrcholově hokej, hodně jsem cvičil a ve škole i po škole se furt s někým mlátil. Šikanu jsem řešil šikanou, na ulici jsem strávil skoro víc času než doma, první čtyřky na víza a dvojky z chování. Songy jako Jó, ulice nebo Přízraky jsou dodnes totální hymny.
Na jaké vybavení spoléháš naživo a během nahrávání?
Tento týden jsme v Golden Hive Studiu natáčeli čtvrtou desku s Vole, která vyjde na 10” splitu s Brünner Todesmarch. Hrál jsem na Gibsona SG, který mi laskavě zapůjčil můj kámoš Klim Basov. Zdravím a děkuju! Jednalo se o nějakou nejlevnější custom řadu. Z pedálů: Boss DD-6, TurboRat, Boss TU-2, OCD Full Tone Distortion, Big Muff. Z aparátů: Vox AC 30, Orange Crush Pro 120, Marshall 4x 12” 1960. Naživo je to různé. S Táborem hodně hraju na akustickou kytaru nebo jen na kombo Fender Vibrochamp z roku 1977, které mi laskavě zapůjčuje kamarád Andrea Rottin. Děkuju a taky zdravím!
Vzpomeneš si na nějakou zradu techniky z poslední doby?
No ty vole, teď jsme v září zrovna hráli s Vole na svatbě Majtyho a Evy (Majty je jinak skvělej kytarista a bubeník kapel Kurvy Češi, Neuvěřitelno, Vlněna atd.) a tam jsem teda v moshpitu omylem zlomil svou kytaru Greco SG Black z roku 1990. Ta kytara pro mě byla něco jako vysněná holka. Na místě jsem se skoro rozbrečel a koncert skončil. Ještě teď, když to píšu, jsem z toho úplně v prdeli. Od té doby ještě nebyl čas zajet do servisu a zkusit to dát nějak do kupy, ale už se na to chystám.
Jak jsi po umělecké stránce trávil pandemii?
Během většiny lockdownů jsem normálně chodil do práce. Letos na jaře jsem byl akorát se synem v nemocnici osm týdnů a pak dva měsíce doléčovák, než se mu zapla imunita. Večery jsem teda buď trávil s rodinou, nebo s druhou rodinou ve zkušebně. Hodně jsme makali na nové desce Vole pod názvem Tohle není prdel. Na pandemii pro mě osobně bylo spíše signifikantní to, že nám pár dní před porodem zemřel syn Augustin a druhý syn Alois se narodil s těžkým postižením mozku. To nás jako rodinu velice zasáhlo a změnilo to definitivně v našich životech mnohem více než dva roky pandemie.
Přibliž nám prosím vznik alba Liebe.
V roce 2015 jsme s mou tehdejší přítelkyní Magdalénou Jozovou, která v kapele Tábor hraje na harmonium a zpívá, vyrazil na dlouhý čundr do krušnohorského pohraničí. V rámci šestitýdenního putování jsme navštívili její rodný dům v Lubech u Chebu a odtud jsme se dál ubírali většinou pěšky přes Kraslice, Přebuz, Abertamy, Měděnec, Boží Dar až do Jáchymova. Cestou jsme navštívili zásadní místa jako Jelení, Rolavu, zaniklou obec Königsmühle nebo Popov nad Jáchymovem, kde jsme viděli dokonce nádherný koncert Petra Linharta. Cestou jsem hrál na kytaru, kterou jsem dostal od svého souseda traktoristy. Nápady jsem si nahrával do mobilu jako takovej zvukovej deník cesty. Po několika letech jsme se k těmto kostrám vrátili a společnou prací a jamováním jsme je vytvarovali.
Jakou náladu jste se snažili vytvořit? Osobně s touto deskou moc rád jezdím do přírody za trochu horšího počasí. Ideálně mezi Berounem a Srbskem. Navozuju si tím rád dost melancholickou náladu, ve které jsem vnímavější k mizernému zacházení mých spoluobčanů s přírodou, ale stejně tak si zpracovávám osobní věci pomocí textů a různých nálad ve skladbách od Mantra po Koma.
Srbsko je boží, to je jasný, mizerné počasí ještě lepší. Osobně si myslím, že jsme dopředu žádnou konkrétní náladu tvořit nechtěli, rozhodně nic ve smyslu, že bychom si sedli někde nad vínem a řekli si: „Tááák a teď to bude znít jako Lungfish s trochou Scotta Kellyho a trochou Oldřicha Janoty.“ Ty nálady dle mého soudu vycházely jednak ze sudetských cest, jednak z dlouhého spolužití v bohnické léčebně (pro mě je Liebe vyvrcholením a zakončením tzv. „bohnického období“). Ale druhá věc, a ta byla asi daleko zásadnější, byly životy lidí v kapele. Období kolem skládání a nahrávání desky bylo dost intenzivní a plné velkých životních zvratů, takže se to tam muselo nějak odrazit. Nyní máme skoro hotovou druhou desku, bude se jmenovat Údolí hvězd a vyjde snad příští rok. V roce 2022 bych rád vydal i nový materiál s Bahratal. Osobně se ale nejvíce těším na IV. ročník našeho putovního blekošského festivalu Triumph des Willens, který pořádáme po rozpadlých hrobkách a kostelích.
Black Sabbath - Master of Reality (MC Bootleg z Maďarska, cca r. 1986)
Kazeta, kterou jsem dostal od svého táty, když jsem se ve třinácti začal učit na kytaru. Dá se říct, že jsem ji po něm zdědil. Dodnes mám totální mrazení v zádech z toho šíleného intra na violoncello v songu Embryo před Children of the Grave a z těch velkolepejch bicích partů. Tohle bylo moje první setkání s Black Sabbath. Tato deska je podle mě od nich de facto nejlepší. Zejména zvukově se jedná o naprosto speciální záležitost, symbolicky pro můj život velmi významnou.
Hoax - 2nd 7” (2011)
Tohle pro mě byla definice punku po roce 2010, kdy všude ještě dozníval politickej emo crust. Bombastickej, výpravnej post hardcore a podobný načinčaný hovadiny. Tohle je naprosto striktní, nepřikrášlený a hrubý. Strohej songwriting, lyrics full of hate and punch lines, ulice, frustrace, bitky, foucaultovský panoptikon v troskách a tušivej kolaps systému. Jenže kdy...?
Iggy and The Stooges - Raw Power (1973)
Ikonická, zvukově naprosto nepřekonatelná deska plná prvotřídních fláků. Tohle je kurva sexy, tohle je raw. Kdykoliv si to pustím, vleje mi to do žil obrovskou dávku energie. Navíc tahle deska má neskutečnej sexappeal, funguje to stejně dobře jako extáze. Vrcholné období spolupráce Pop-Williamson-Ashetons a Bowie. Gimme Danger a Search and Destroy chci na pohřbu! „Heart full of napalm!“
Festa Desperato - Alergie (2013)
Ultimátní a naprosto smrtící pomník českému punku v tom nejširším slova smyslu. EP vznikalo za velice pohnutých a nečekaných okolností - dva z pěti členů se na poslední session nedostavili, zbylí členové si mezi sebe rozdělil veškeré vokální a instrumentální party, na místě dopsali texty a během tří dnů nahráli a nazpívali desku, která nemá v našich reáliích obdoby. Skvělé intro, grafika, zvuk, lyrics, poselství. Tohle je banger, kterej se nedá přechcat.
Current 93 - Dogs Blood Rising (1985)
Má iniciace s C:93, první setkání s peklem i nebem jménem David Tibet. Tahle deska je horor, vymítání světla a života. Plná nemocných koláží a záhrobního echa, podivných torz. Petrovy kameny a svatá krev. Od Tibeta vedly nitky dál k Death in June a dalším zásadním věcem staré dobré Anglie.
Janota, Fiedler, Richter - High Fidelity (2021 reedice)
Vysoká věrnost zvuku a neopakovatelné křehkosti interpretace. Zvuk, songwriting, texty, tíživá atmosféra normalizace. Na této desce miluju všechno od první do poslední sekundy. Je pravda, že pokud bych měl zvolit určující nahrávku pro zvuk, který se s Táborem (za kytaru) snažím hledat nebo kterému se snažím přiblížit, byla by to určitě tato dehtem nasáklá kolekce dvou živých vystoupeních. Ze mne je to něco naprosto speciálního a v rámci východního bloku nepochopitelného.
Bathory - Blood, Fire, Death (1988)
První setkání s Qourthonovou genialitou. Akustická intra, řev koní, zvuky tříštícího se železa a mečů, zmrzlá pole sycená krví. Tohle je totálně válečnická, archaická záležitost. Blood Fire Death poslouchám nejvíce, když běhám, kolem třináctého kilometru vždy přijde okamžik, kdy svalstvo tuhne a plíce zdevastovaný cigárama nestíhají, pak se ale ozve sólo na kytaru a nepochopitelnej zvrat na bicí a člověk musí pokračovat dál. Válka s nebem i zemí. „Dies Irae!“
Mayhem - Deathcrush (1987)
Pro mne naprostej základ a první definice žánru. Od obalu přes zvuk po texty i délku celkové stopáže. Nadčasová a stále živá věc, jejíž zrod byl následován sérií prapodivných událostí. Pure fucking armagedon!
Grag Sage - Straight Ahead (1985)
Grage Sage of Wipers je něco jako fucking Jimi Hendrix, který ale hrál víc punk. Miluju celý Wipers a miluju i tuhle první sólovku. Sage je stejně jako Hendrix levák a naprosto nepochopitelný génius. Jeho kytarová hra, sóla, způsob, jakým pracuje se zvukem! Další kapitolou jsou naprosto neuvěřitelný texty a songwriting. Minulý rok jsme se synem uvízli na osm týdnů v nemocnici, skoro jsem nespal a poslouchal jsem de facto pouze tuto desku. „Whispers coming from the dead of night, Hide my eye from the candle light.“
Tyler Durden & Gynger Money Gang (2013)
Tohle je banger jak svině. Bezkonkurenční kejkle. Nechápu, kde se to svinstvo vzalo. Nechápu, kdo je David Štilip. Nechápu, proč jsem potkal na LSD Achnatona Válku a viděl Židy, jak mi mávaj zpoza plotu koncentráku. Nechápu magii noční Prahy. Nechápu, proč musím vyprovokovat bitku a koupit další vodku, když se potácím domů a jsem moc. Musel jsem si tuhle desku vyndat z mobilu, jinak bych už asi nikdy domů nedošel. Zlo!
