Tentokrát nám své posluchačské chutě představí kytarista a zpěvák Dave Khan. Možná jde o poněkud neortodoxní výběr hosta pro tuto rubriku, ale setkání s vůdčí osobností nadějné folk/heavymetalové formace Scythia z dalekého Vancouveru může být pro našince zajímavé hned z několika důvodů. Například díky ujištění o známé pravdě, že všude je chleba takříkajíc „o dvou kůrkách“.
Ačkoliv z Kanady pochází řada světově proslulých jmen napříč žánry (za všechny zmiňme alespoň Rush, Billy Talent, Devina Townsenda, Alanis Morissette, Bryana Adamse, Céline Dion, Voivod nebo Kataklysm), opravdu výrazně se prosadit je pro tamější začínající kapelu podobný boj jako u nás. „Před pár lety v Kanadě solidně žilo hned několik lokálních scén, ale s ekonomickou krizí se všechno pořádně ztížilo,“ říká Dave. „Každá mladá kapela teď o to víc touží po úspěchu v Evropě - jako kdyby věřily tomu pověstnému přeludu, že jinde je tráva zelenější. Ale ono to bude asi všude podobné: musíš dřít, uskromňovat se, makat a časem si třeba vyjezdíš lepší pozici a podmínky. Tady v Kanadě je to o to náročnější, že musíš překonávat velké vzdálenosti. Nedávno jsme dělali turné po třinácti klubech a v dodávce jsme najeli 15 000 kilometrů...“
Které album sis koupil jako úplně první?
Black Sabbath - Paranoid. Když mi bylo osm, starší bratr mi pustil song Iron Man. Už tehdy jsem dokázal rozeznat tu omračující sílu. V té době mi taky mamka dávala na kazetě klasickou hudbu a já u toho usínal. A tak se stala ta zvláštní věc, že se mi v hlavě usadily těžké bluesové riffy i housle, flétny a hoboje...
Jsi sběratel desek?
Vůbec. Upřímně řečeno ani neposlouchám hudbu tolik, jak bych si přál. Když se podívám na svou sbírku CD - nebo bohužel dokonce spíš jen seznam „eméptrojek“ - tak pořád poslouchám už roky stále skoro stejné věci, i když bych se rád dostal i k většímu množství novinek. Ale nejčastěji to dopadne tak, že když chci něco nového, aby mě to bavilo, tak si to sám složím.
Hudební průmysl se v poslední době převrátil naruby. Pochybuje se o smyslu alb, sociálními sítěmi létají odkazy na jednotlivé songy a klipy... Jak se v takovém prostředí cítíš?
Podle mě je to odraz trendu v celé společnosti. Lidé ničemu nevěnují soustředěnou pozornost, chtějí všechno mít instantní, konvenční, technologie je důležitější než obsah. Vnímání hudby se obecně posouvá do roviny fastfoodové konzumace. Ani já už nesedím u rádia jako dřív a nenahrávám si oblíbené songy na kazeťák. Proč taky, když můžu přepnout na autopilota, vrhnout se do oceánu odkazů na YouTube a vždycky narazím na spoustu skvělých věcí... Pro umělce, kteří nadále chtějí tvořit spletité koncepty, je to těžká doba. Ale musejí se s tím nějak srovnat. Na druhé straně pořád budou posluchači, kteří celistvou a promyšlenou práci ocení. Jen jich asi bude čím dál méně.
Tvoje desítka je poměrně kompaktní směrem k heavy a prog metalu. Vzhledem ke stylu tvé kapely Scythia by se tu možná dalo čekat i něco orchestrálnějšího a nějaký pagan/folk nářez... Na temnější a ostřejší formy metalu si nepotrpíš?
V poslední době se do toho začínám víc dostávat. Díky mamce, klasicky školené pianistce a houslistce, jsem vyrůstal obklopen vážnou hudbou, kterou jsem i studoval. Až poté jsem propadl i kouzlu heavymetalové kytary, zejména ve spojení s fantasy a středověkou atmosférou. Lidi občas říkali, že skládám věci v duchu Blind Guardian nebo Rhapsody. Mám rád i Therion, Opeth nebo Anathemu, je to muzika se silnou atmosférou a skvělými nápady, ale já potřebuju komplexní instrumentaci spojenou s opravdu silně melodickou nosnou linkou a preferuju čistý melodický zpěv před agresivním vokálem. Proto vždycky budu mít radši Dream Theater než třeba Bathory...
GRAND MAGUS - Hammer of the North (2010)
S Grand Magus jsme nedávno hráli na festivalu Noctis v Calgary. Jejich výkon mě hodně oslovil, a když jsem si pak sehnal desku, ještě víc mě nadchly ty neustálé masivní riffy a zlověstný hardrockově powermetalový zpěv. Takhle si představuju parádní hybrid metalové klasiky s moderními ostruhami. Taková hudba mě moc baví, obzvlášť se silnými čistými vokály.
EXTREME - Pornograffiti (1990)
Co si budeme povídat, sám se trochu divím, že tuhle desku vyzdvihuju, protože při pohledu zpátky jsou celí Extreme hromada afektovaného kýče. Ale na druhé straně je tu skutečně parádní kytarové řemeslo a songy mají jedinečný groove, kterému nedokážu odolat. A to ani nemluvím o úžasném využití dechů a typických vokálních harmonií s příchutí začátku 90. let.
JUDAS PRIEST - Painkiller (1990)
Monument tradičního heavy metalu ctící tu nejklasičtější klasiku a zároveň dostatečně svěží. Miluju všudypřítomnou intenzitu tohoto alba okořeněnou Halfordovým falzetem a hymnickými kytarovými linkami. Dvě třetiny songů na této desce mají doslova legendární parametry a já jsem na nich vyrůstal.
TOOL - Aenima (1996)
Když jsem to CD ve svých dvanácti letech dostal, tak jsem ho popravdě řečeno „nepobral“. Ale něco mě k té muzice intuitivně táhlo. Mystika v Maynardově hlasu, šamanské bubnování, zdánlivě jednoduché kytary... Celé mě to dostávalo skoro do transu. Tato deska mě hodně obohatila, co se týče práce s rytmickými kytarovými linkami i co do celkového progresivního cítění.
RAGE - Welcome to the Other Side (2001)
Vždycky jsem měl obrovský respekt k německému heavy/speed metalu. Tihle pánové překypují takovým entuziasmem a vynalézavostí, že jsem je nemohl ve své desítce opomenout. Welcome to the Other Side patří k jejich nejlepším kouskům, nic tu nechybí a nepřebývá. Agresivní riffovačky, melodické balady, hráčská erudice, skladatelská lehkost.
YNGWIE MALMSTEEN - Marching Out (1985)
Přelomová nahrávka neoklasického metalu. I když se nemůžu srovnávat s Yngwieho rychlostí a technikou celkově, hodně jeho riffů jsem jako „učedník“ drtil do úmoru. Klasický heavy metal říznutý neoklasickou výpravností - tuto desku jsem poslouchal pořád a pořád dokola!
ROYAL HUNT - Paper Blood (2005)
Parádní ukázka neoklasického progu. Royal Hunt jsou mimořádní a tohle album má v mé sbírce už řadu let výsadní postavení. Je podle mě vzácné slyšet prog metal takto se snoubit s neoklasickými melodiemi a nadupaným powermetalovým zpěvem.
IRON MAIDEN - Seventh Son of a Seventh Son (1988)
Výrazné vykročení od tradičního zvuku do progresivního světa. Moc se mi líbila akustická úvodní sekvence, kde Bruce zpívá „Seven deadly sins, seven ways to win...“ a v tu chvíli zní jako středověký minstrel. Tahle část se mi opravdu zažrala pod kůži a zásadně mě ovlivnila jako skladatele. Zbytek alba už se odvíjí jiným směrem, ale skvělé je komplet celé.
SYMPHONY X - The Odyssey (2002)
Další mocný kus neoklasického prog metalu. Zabijácký vokál, nabroušená kytara, masivní metalová jízda... Tohle album mě dostalo na první poslech. Miluju riffování Michaela Romea, v němž se mísí feeling Blízkého východu a tradiční klasické prvky. A co teprve titulní 24minutový kus! Díky téhle desce jsem se toho hodně naučil jako kytarista i skladatel.
DREAM THEATER - Awake (1994)
Slyšet tuhle nahrávku byla zlomová zkušenost. Bylo mi sedmnáct a rázem se změnilo moje vnímání toho, co je v rockové muzice možné. Najednou jsem měl pohromadě všechny komponenty, které jsem si kdy přál: virtuózní hraní, chytré songy plynoucí jeden do druhého a dynamický mix spousty žánrových vlivů. Moje nejoblíbenější album všech dob.
