V aktuálním díle našeho seriálu se podíváme na rozmanité posluchačské choutky kytaristy jedné z nejvýznamnějších formací progresivního metalu. James Monteith z britských Tesseract nicméně dobře zapadá i do naší občasné série rozhovorů ze zákulisních pozic, protože místo lahvinky bere na turné do ruky laptop a věnuje se propagaci kapel v rámci agentury Hold Tight! PR. S Jamesem jsme se spojili těsně před začátkem amerického turné s francouzskou Gojirou a vzkázal: „Svůj seznam jsem nesestavoval podle oblíbenosti, ale podle časové posloupnosti.“
Přibliž nám, prosím, tvé nu-metalové začátky a založení Tesseract.
První relativně úspěšná kapela, ve které jsem hrál, byla rap metalová kapela. Koncertovali jsme po Spojeném království asi čtyři roky, nebo tak nějak, ale nikdy jsme se nedostali mimo Ostrovy. V kapele se mnou hrál i Amos a zaměřovali jsme se na groovy a rytmické rify. Byla to hrozná prdel. Nicméně všechno šlo tak nějak různými směry a všichni jsme byli hladoví zkusit něco nového. Naše kapela jednou takhle hrála vystoupení s partičkou jménem Fell Silent, kde hrál na kytaru Acle. Byl tam i John Brown z Monuments na postu druhé kytary a Noddy z Heart of a Coward za bicími. Všichni jsme se stali přáteli a postupně jsme, Amos a já, začali rozvíjet Acleovy nápady, ze kterých se vyvinuli Tesseract. Vše ostatní je historie.
Jak bys ohodnotil jarní turné, včetně nám nejbližší zastávky ve Vídni, které jste odjeli s The Contortionist, a to i z pohledu na zázemí, které bývalo dříve rozmanité?
Turné s The Contortionist bylo úžasné - větší prostory a více návštěvníků. Pokud narážíš na toalety a úroveň backstage (smích), tak to bylo i letos dost různorodé, nicméně většinou na hodně vysoké úrovni.
Jsi spokojen s reakcemi na nové album a vůbec s aktuálním stavem kapely - návrat Dana za mikrofon a konečně stabilní koncertní rozvrhy?
Nejnovější deska Polaris byla přijata velice dobře. Je to poznat i z reakcí fanoušků naživo, protože hrajeme pro největší publika, která jsme kdy zažili. Věřím, že nová deska rozšířila počty i spektrum našich posluchačů.
Jak prožíváš vývoj projevu kapely a Danův progresivní přístup ke zpěvu?
Miluju to. Neustále nějak experimentuje a snaží se posouvat, jak je jen schopen. Právě inovace a zábava jsou pro nás nejdůležitější a Dan do toho výborně zapadá.
Vedle lásky k tvrdšímu metalu je tvé posluchačské spektrum opravdu rozmanité, včetně elektronických The Algorithm, v jejichž tričku jsem tě viděl, když jsme se posledně potkali. Mohl bys nám přiblížit i pár dalších překvapivých oblíbenců?
V mém výčtu deseti desek jsem se dost vyřádil a zmínil jsem dost oblíbenců v rámci drum and bass, elektroniky a do toho miluju klasický progresivní rock.
Hudba a život
Jak zvládáš kombinovat hudební život s tím soukromým - rodina, turné, finance? Našel jsi již stejně jako Dan, který vyučuje zpěv, odpovídající systém a rovnováhu, kdy se ke všemu ještě přidává práce v agentuře Hold Tight! PR?
Pracuju skoro bez omezení i na turné, takže jsem v jednom kole. Hodně času zabere cestování a různé druhy čekání, takže ten čas běžně využívám k práci, ať už v tourbusu nebo v zákulisí. Rodinný život je ale mnohem větší oříšek. Musíme spoléhat na pomoc přátel a rodiny, kteří nám často hlídají děti, aby si má žena i trochu oddechla.
Jaké jsou tvé hlavní úkoly v rámci pozice tiskového a televizního specialisty v agentuře Hold Tight! PR? S kým nejčastěji spolupracuješ?
Obecně dohlížím na všechny kampaně, takže vše, od vyhledávání spolupráce po reportování klientům, jak se vše krásně vydařilo. Starám se i o propagaci kapel, kdy se snažím, aby co nejvíce z mých klientů získalo recenze a rozhovory v co největším počtu magazínů. Aktuálně spolupracujeme se společnostmi SPV/Long Branch, Good Fight, Eone, Siege Music, Stay Sick, Victory, Fearless a mnoho dalšími.
Od střední školy jsem snil o práci v hudebním průmyslu. Na druhou stranu i bývalý dlouholetý výkonný ředitel Sony mi vzkázal: „Před deseti lety bys byl ideálním kandidátem. Nicméně ty dny jsou pryč.“ Proto jsem dal na plán B: korporátní marketing. Nelituješ svého rozhodnutí?
Nelituju. Taky jsem se věnoval marketingu v korporátu, ale i charitativním světě. Přestože se jednalo o velice cenné zkušenosti, mou vášní je hudba. Nicméně korporátní peníze mi chybí. (smích) Nejnáročnější věcí je zůstat finančně nad vodou. Mnoho trhů značně upadlo, ale Anglie bojuje. Veškeré naše aktivity jsou krátkodobé, takže je práce relativně rozmanitá, ale kšefty nemáme nasmlouvané na víc než půl roku dopředu. Nicméně teď jsme v týmu celkem čtyři a máme řadu věhlasných klientů, takže budeme určitě v pohodě.
Mohl bys nám nakonec zmínit nějaké aktuality v rámci svého vybavení?
V posledních letech se toho moc nezměnilo. Nicméně hlavní novinkou je můj nový Ibanez LAC. Stejně jako můj starší LAC vychází z těla RGD, ale má sedmadvacetipalcovou menzuru. Kytara je osazena snímači Bare Knuckle Black Hawks, které mají rozpojitelné cívky. Navíc má nádherný design. Rovněž stále spoléhám na Axe FX Ultra. Možná to jednoho dne vylepším, ale zatím jsem takto velmi spokojen.
Michael Jackson - Bad (1987)
Tohle je první album, které jsem si kdy koupil. Nepamatuju si přesně, kolik mi bylo, ale byl to dvanáctipalcový vinyl za pět liber, takže to už bylo pěkně dávno. Každá skladba má hitový potenciál, všechny jsou doladěné do posledního detailu, a přesto jsou podány s jednoduchostí, která je atraktivní všem, od malých dětí, po hudební intelektuály. Album je navíc nesmírně rozmanité. Od agresivních a úderných kousků po krásně melodické skladby nebo groovy funkové pecky. Přesto se Jacksonovi nějak podařilo všechny tyto elementy sloučit, aby zněly jedinečně a osobitě. Naprosto úžasné.
Guns N’ Roses - Use Your Illusion (1991)
Přestože mě můj otec vychoval na velkém množství kytarové hudby, bylo to právě dvojalbum Use Your Illusion, díky kterému jsem se do tohoto nástroje zamiloval. Je to pochopitelně kolekce opravdu dobrých rockovýck skladeb, nicméně totálně mě odrovnal masivní a syrový kytarový zvuk, emotivní sóla a přístup muzikantů. Poté, co jsem se do téhle desky zbláznil, jsem věděl, že kytaře dám maximum. Dodnes zažívám krásný nostalgický zážitek, když desku slyším, a vždy mě to nakopne začít zase hrát.
Metallica - The Black Album (1991)
Brzo po Guns N’ Roses jsem objevil Metallicu a tohle byla deska, která mě dostala k metalu. Znovu mě naprosto učaroval masivní kytarový zvuk a použití nádherně melodických sól. Když jsem poprvé slyšel konec skladby Enter Sandman a finální rif, úplně jsem oněměl a snažil jsem se to, nepochybně neúspěšně, celé hodiny napodobit na svém Stratocasteru. Pak už to šlo v rychlém sledu: Megadeth, Slayer, Carcass a mnoho dalších.
Pantera - Far Beyond Driven (1994)
Objev Pantery pro mě byl opravdu zásadní, protože mě to dostalo ke groove metalovému rifování, které jsem nikdy předtím neslyšel. Do toho jedinečná Dimebagova sóla. Měl velice pohodový bluesový přístup, ale zároveň to byl mistr přesnosti. Navíc styl jakým používal vibrato a whammy pedál je dodnes nepřekonatelný. Jeho zvuk byl, ať už se někomu líbí nebo ne, revoluční a donutil mě se také zamyslet nad uměním doprovodné kytary.
Dream Theater - Images and Words (1992)
Toto album bylo úvodem do progu a myšlenky, že skladba není absolutně ničím limitovaná. Nicméně na začátku, když jsem poprvé slyšel konec Pull Me Under, mi přišlo, že na albu musí být nějaká chyba. Až po čase, kdy jsem pořádně poslouchal, mi došlo, že napsali nezvykle nesouvislý konec. Všechno rázem dostalo smysl a otevřelo mi to cestu do fascinujícího světu progu.
Inside the Machine (2000)
Když mi bylo asi dvacet, tak mě metal začal strašně nudit, a začal jsem proto objevovat hodně elektronické hudby a Bad Company byli vstupní bránou do drum and bass. Tihle třeba hrají hodně temnou stránku žánru, která je rychlá, agresivní a heavy - navazovalo to na můj metalový vkus, ale bylo to podáno pro mě absolutně novým způsobem. Od doby, co vyšla tahle deska, se celý žánr vyvinul do mnohem komplikovanějších a tvrdších forem, nicméně tohle je stavební kámen.
DJ Shadow - Endtroducing (1996)
Další revoluční album na poli instrumentálního hip hopu devadesátých let. DJ Shadow vytvářel totiž veškerou hudbu z cizích desek. To možná nezní tak parádně na papíře, ale poslechněte si to a pochopíte, proč je to tak geniální. Je to temné, melodické, a beaty jsou opravdu výstavní. Moc rád se k téhle desce vracím.
The Cinematic Orchestra - The Man Wwth a Movie Camera (2003)
Brzo po DJ Shadow jsem objevil TCO, což je kompletní jazzový orchestr hrající downtempový hip hop a toto album je skutečný umělecký kousek. Přesnost v instrumentaci je fenomenální, atmosféra je všeobjímající a nahrávka je tak dynamická, že si člověk připadá, že je s kapelou v jedné místnosti. Už před lety jsem se rozhodl, že chci, aby mi skladba All Things hrála na pohřbu, protože patří mezi mé nejoblíbenější skladby vůbec.
Tool - Ænima (1996)
Tool jsou jedna z nejdůležitějších heavy progresivních kapel na světě a Ænima je další album, které změnilo můj pohled na strukturu skladeb. Osobité drobnosti v instrumentaci jsou to, co činí toto album a prakticky veškerou tvorbu Tool, skutečně unikátními. Navíc když k tomu připočteme Maynardův ztrápený a upřímný vokál, stává se z toho album s největší hloubkou na trhu.
Meshuggah - Obzen (2008)
Přestože se nejedná o žádné z jejich klasických alb, Obzen je pro mě nejlepším výtvorem kapely. Rifování je zuřivé, práce s rytmy vynalézavá a podle mého názoru se jedná o nejtvrdší album, jaké jsem kdy slyšel. Meshuggah jsou nejdůležitější metalovou kapelou posledních dvaceti let a s klidným srdcem můžu říct, že bez nich by hudební svět byl totálně odlišný.
