3/2017

Editorial

  • Co v dnešní době znamená založit kapelu? Podívejme se nejdříve do třetihor, tedy myslím dávnověku. Na to, aby vznikla kapela, se muselo několik muzikantů dát dohromady, zkrátka se potkat a domluvit se, že založí kapelu. Podmínkou bylo, že nemohli být každý z jiného města či kraje, neboť celé by to bylo na dlouhé lokte, pokud vůbec... Samozřejmě, i dříve se mohla kapela sjíždět z větších dálek, ale to už bývalo podloženo nějakým renomé, penězi a třeba už nasmlouvanými koncerty. Rovněž se pak na zkouškách takových seskupení nedalo moc řešit, zdali někdo něco zahraje, či ne, na to nebyl pochopitelně čas. Takže v pravém slova smyslu o založení kapely nešlo, ale spíše o sdružení profíků.

    Ale vrátím-li se zpět, tak je jasné, že výběr muzikantů byl docela omezen regionem, kde se kapela nacházela. Mnohdy velkou roli hrály i kamarádské vazby a nad muzikantskou úrovní se tu tam přimhuřovalo oko. A když se toto povedlo dát dohromady, muselo se zkoušet, a hlavně hrát, hrát naplno. A čím víc se do toho šlo, tím lepší to nakonec bylo. Posuneme-li se blíže k dnešku, tak především se už tolik nezakládají kapely, ale dělají se projekty. Už se tolik nezkouší, ale natáčí se do „dawů“. Také se už nehraje tolik naživo, ale z různých mašinek se hudba pouští, od kláves přes grůvy po celé proaranžované kapely. Někde už ani nejde o kapelu, už se jenom pouští předtočená muzika a k ní se dohrává, dozpívává, nebo se prohání přes různé efekty a filtry. Potud vše v pořádku, svět se vyvíjí.

    Ale všiml jsem si jednoho fenoménu, který dnes provází některé, kteří chtějí založit kapelu, tak říkajíc postaru. Nejsou muzikanti, co by dokázali pro svoji kapelu udělat zcela základní věci, pod čímž si představuji chodit na zkoušky, umět repertoár, umět si udělat čas na kšeft, a nedej bože na sobě trochu máknout a cvičit. Ale jsou takoví, co mají rodinné problémy, nemají čas, neboť dělají na dalších projektech, nebo se jim prostě jen nechce to či ono. Hodně se ptají, co to vynese a kdy přijde ta sláva, stačí přece mít dobré promona sociálních sítích. Taky musí platit složenky. Jenže pak to na koncertech někdy podle toho vypadá. Dříve potřebná a nutná hráčská dovednost není na té úrovni, kde by měla být, a úroveň vystoupení tak nějak nedosahuje vycizelované kvality z nahrávky. Hudba je mrcha, a když za ni pořádně nevezmete, tak to neuchodíte. A to je dobře. I přes všechny vymoženosti bychom neměli zapomínat na to „diluviální“ zakládání kapel - s nasazením a fortelem. A když už si ty demáče na laptopech děláme, tak i do nich bychom to měli pořádně nahrát, a ne jen natahat myší.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 2. 3. 2017

Články v tomto čísle