11/2017

Editorial

  • Píše se rok 1996 a já jako elév v Muzikusu píši recenzi na Zoom 1010. Dnes jsem si vůbec nevzpomněl, jak to tehdy hrálo, neboť se mi pak vystřídalo v rukách nespočet rackových i podlahových „pastí“. Od těch lampových až po simulace v počítačích. Jako redaktor, tehdy jako dnes, jsem se musel snažit a pohled z více stran. Nemohl jsem se jen nechat unést pocitem ze hry, ale musel jsem se snažit pochopit záměr konstruktéra, poslechnout si, jak na to hrají jiní, a zdali se můj pocit hráče podobá pocitu samotného posluchače. A tak jsem recenzi napsal, jak nejlépe jsem uměl.

    A pak šel čas… Přiři jedné redakční poradě si domlouvám s Torstem témata na historické testy, a jemu se povedlo mne parádně zaskočit (i pobavit): „Neuděláme deset desítku? To už je let, co jsi na to psal recenzi…“ Přiznám, chvíli mi to šrotovalo, ale nakonec jsem vykutal zasutý záznam. Jo, testoval jsem ji. To už je tolik let, že 1010 je veterán? Další tok myšlenek směřujících k mé osobě zveřejňovat nebudu. :-) Ale říkám: „Napiš, budu zvědavý, jak uvidíš a hlavně uslyšíš tenhle multiefekt po letech.“ A rozhodl jsem se, že nebudu hledat starou recenzi, nejprve si přečtu tu Torstovu. A tak se i stalo. Ne, nenapíšu vám, co se mi při čtení obou recenzí honilo hlavou. Sami si to můžete najít v minulém čísle a ten starý článek na internetu.

    Ale příběh pokračuje. Kolega Michal mi povídá: „Hele, já mám 1010 doma, jen nevím kde, ale až ji najdu, tak ji přinesu.“ Tak jo, zapojím ji do siliče, a uvidíme. Chvíli to trvalo, ale našel ji. Dokonce si ji prý tenkrát kupoval na základě mého testu. No potěš, ale dobrý, nemračil se moc. Taky chvíli trvalo, než ji dones’. A taky to nebylo ihned, co jsem ji zapojil, ale nakonec… stalo se.

    Brnkám, přepínám presety a nakonec se vrhám na koleno a zkouším nastavení. Nejdříve bezradně koukám na čudlíky. Ale za chvílí je to jasné, trochu pokus omyl, a vplul jsem do světa prvních multiefektů. A už se zvuk mění. Jak už sem napsal, k recenzím vám nic neřeknu, ale asi každý z vás 1010 nemá, tak něco o zvuku. Zajímavé, zvuk není moc líbivý, takový jako neotesaný. Jenže zkušenost velí, že „véčkové“ zvuky jsou super v prodejně, ale dokud se je nepokusíte zasadit do kapely. A taky trochu nejde za rukou. Víte, co myslím. Ale jinak prostě použitelné a asi bych neměl problém vyrazit s ní pódium.

    Co říci na závěr mého pohledu do dob minulých? Stejně jako u kytar i jiných nástrojů a aparátů, bubnu a i synťáků, myslím, že to hlavní už bylo vymyšleno před lety, a nyní nezbývá než jen cizelovat, „tunit“ a vylaďovat. Tedy to se týká výrobců, hrát se stejně musí naučit každý sám. A pak už mu zase je trochu jedno, na co hraje.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 30. 10. 2017

Články v tomto čísle